CILICE - Deranged Headtrip

Modern metalovou mlátičku Cilice jsem poprvé zaznamenal v souvislosti s hojným vystupováním v ČR, kde publikum vždy nakopli svým syrovým, brutálním a řádně nasraným projevem. Prostě přišli, nahulili a jeli dál. O to zvědavější jsem byl na jejich debut „Deranged Headtrip“, jenž nás sliboval vzít na výlet po podivných časováních, experimentálních nástrojových partech, ve společnosti brutálního uřvaného vokálu a dokonalé technické vyzrálosti.

A opravdu, ihned první vál „God Of Lies“, kdy to na vás skladba vybalí stejně, jako mnou milovaná „Walk Puppet Walk“ od MyGrain, topíte se v záplavě Meshuggah riffů, s tvrdými spodky ne nepodobnými Fear Factory a disharmonickými vyhrávkami, je to prostě jako kdyby Meshu poslouchali brutální deathcore a podle toho hráli. Vrstvené vokály – brutální deathový growl, skoro gore skřeky, do toho v zápětí znepokojivé čisté vokály, časování tak ulítlé, jak to jen jde, precizní technické zázemí, zapomeňte na (v poměru) změkčilé Textures, Cilice se s vámi ani v nejmenším nemažou a pokud vám po jejich produkci nezbude z mozku jen škvarek, odejdou zklamaní. S povděkem kvituji téměř nu-jazzový přístup k chorusům, kdy Daniël de Jongh ukazuje neskutečně diversivní vokální projev.  Následuje dvojka „Left Hemisphere“ s vybrnkávkou na začátku, kdy se snad máte uložit ke spánku, aby vás vzápětí probudily nahulené kytarové pasáže, progresivní bicí party a dokonale uniformní vokální výstup.

Znovu si vzpomenete na Devina Townsenda, Cynic, Atheist a všechny ty dokonale technické spolky, kterých jistě máte naposloucháno habaděj. Všemožné najazzlé sjezdy, výjezdy, vyhrávky, podivný, originální přístup k vrstveným čistým vokálům, přehlušovaný řevy. Od levé hemisféry se přesuneme k pravé, na začátek jsem si díky vokálu Daniëla vzpomněl na funky výraz některých bělochů, ovšem v ten okamžik Holanďané šlápli do pedálů a rozjeli jsme se po informační dálnici směr Amsterdam – Intelekt. Dokonalost, Cilice se nikdy nedostanou do nějaké avantgardy, zachovávají melodie, brutalitu, zmatenost, ale i jakýsi řád, jenž se ukrývá v každém chaosu.

Ano, občas u nich dojde k jakémusi „Mentálnímu zhroucení“, jež přichází ve čtyřce, ovšem stále jsme pevně zakotveni v experimentálním math metalu po vzoru Meshuggah. V polovině skladby se navíc dočkáme neskutečných technických ekvilibristik, za které by se nemuseli stydět ani ti nejotrlejší technici. Paráda, je očividné, že v hudbě přichází jakási generace dokonalé techniky, lze to pozorovat jak v moderním deathcoru, ale i na rostoucím počtu kapel typu Cilice. Opět musím pochválit hlavně vokály, pán za mikrofonem očividně ví, co dělá a kapelu to zatraceně baví. Je výborné pohrávat si jen tak s hudebními vlnami, zvláště, když ve finále dají dohromady dokonale fungující mozaiku.

V pětce „Drone“ se trochu zastavíme, kluci očividně potřebovali oddech, a tak se, pouze ve společnosti pomalých řezavých sekaček a řvavého vokálu pomalu suneme po sonických vlnách, aby nás kapela v refrénu vynesla z bezedných hlubin na hladinu tmavé, neklidné vody.
Mimo jiné nás kluci vezmou i na výlet po ukrajinském nezdaru, to v sedmičce „Chernobyl“, jež jako je velice zajímavým výletem po depresivní krajině plné radioaktivních kapslí, zataženého nebe a vůbec všeho, co z elektrárny a přilehlých vesniček zůstalo.  Celkem se zastavíme na číslech 9 skladeb s celkovou stopáží 38 minut. Nahrávka udrží pozornost posluchače po celou dobu hravě, pár menších výhrad by se možná našlo, ale to už je pouze mikroskopická kosmetika.

Výsledek? Jsem mile překvapen, vrstvené vokály, parádní technika, promyšlené skladatelství, dokonalý math metal bez cavyků. Příjemná deska a dobrý vstup na hudební scénu. Devítka.

Čas: 36:14