Od italských šílenců Resurrecturis mi přišel umělecky laděný digipack, ke kterému chlapci nezapomněli stylově přibalit DVD. Ačkoliv nejsem zrovna člověk, který by se nechal opít rohlíkem a pouze dle vizuálu předkládaného materiálu ihned nešetřil bodíky, pravdou zůstává, že jejich experimentální death metal jsem si vždy nechal vcelku líbit. Uvážíme – li navíc, že v mém případě mne povětšinou italské kapely osloví, je jasné, že s Resurrecturis to vypadá dobře. Pět let po celkem slušném náklepu „The Cuckoo Clocks Of Hell“ se tedy vůdčí mozek Carlo Strappa (kytara), společně s kumpány Janosem Murrim (kytara,vokály), Manuelem Cocciou (basa) a Alessandrem Vagnonim (bicí) pouští do další pouti po neprobádaných končinách (nejen) death metalu. První úvodní najebávka „The Origin“ to do vás nahulí během minutky a něco, pocítíte řádnou porci progresivního zvuku (Davide Rosati) a hráčskou vyzrálost ve dvojce „Prologue“, jež se blýskne příměsí synthů.
První delší skladbou, která roztočí tento artistický kolotoč, je až nečekaně „neumělecky“ nazvaná „Fuck Face“. Na poslech „nepříjemné riffy“, vokál oscilující mezi black a death metalem, nádherný zvuk, byť s trochu slabě nazvučenou basou, italský minimalistický přístup, kytarové sólové disharmonie, snoubící se s thrashovým odkazem. Na jejich myspace se objevila v kolonce „vlivy“ jména jako "Master" (s nynějším Uhersko – Hradišťákem Paulem Speckmannem v čele, doufám), „The Dillinger Escape Plan“ a další. No, Resurrecturis si berou inspiraci kdekoliv, ale hudba, kterou produkují je originální jako máloco.
Přiznám se, že ještě než jsem pětku, nazvanou „The Artist“ vůbec pustil, již jsem věděl, že nebude úplně normální. A také, že ne. Pomalé tempo, elektronické ruchy v pozadí, ženské vokály obstarávané Carlovou sestrou Glorií, temnota náhle přerušená světlem naděje – atmosféra, že by se dala krájet.
Další, „Save My Anger“ je však již opět nazlobeným trackem plným deziluze, zlosti a bráněním sobě sama v zabití jiné osoby. Znenáhla na vás vykouknou moderní, metalcoreové čisté chorusy a vy víte, že jste jednoduše na nové placce Resurrecturis. Carlo se jednoduše nikdy nenechá svázat nějakými formulkami a valí jednoduše tak, jak to cítí. Ve výsledku to opět vypadá, jako byste poslouchali na jedné nahrávce několik různých kapel, ale to vůbec nevadí. První půlka byla jednoduše death metalovou depkou, druhá, progressivní a experimentální je mnohem více světlá.
Sedmička „Calling Our Names“ je toho důkazem. Najdete zde jak heavy vyhrávky ve stylu staré Metalliky, tak nálada odlehčeného melodického doomu.
Album jede dál a je divnější a divnější. Experimental jako hrom, to tedy ano. Perfektní technické pasáže se střídají s podivnými strukturami, vokály jako z jiného světa a všudypřítomnou diverzitou. Občas mne to baví, ale přiznám se, že minulé album jsem snad měl raději. Pro prvních několik poslechů, dodávám.
Resurrecturis jsou prostě stále nekonzistentní, uzavření, malují si svou hudební paletu všemi barvami, které jsou zrovna po ruce a výsledek funguje občasně. Sem tam namalují schopnou mentální krajinu, jindy se jedná o surrealistické dílo zdánlivě bez hlavy a paty. I přesto je album „Non Voglio Morire“ opět hodno poslechu. Minimálně jednoho. Co vy víte, třeba se vám jejich experimentální metal zalíbí..
Zajímavé skladby: „Calling Our Names“, „The Fracture“, „Where Shall I Go From Here?“
Čas: 49:26
První delší skladbou, která roztočí tento artistický kolotoč, je až nečekaně „neumělecky“ nazvaná „Fuck Face“. Na poslech „nepříjemné riffy“, vokál oscilující mezi black a death metalem, nádherný zvuk, byť s trochu slabě nazvučenou basou, italský minimalistický přístup, kytarové sólové disharmonie, snoubící se s thrashovým odkazem. Na jejich myspace se objevila v kolonce „vlivy“ jména jako "Master" (s nynějším Uhersko – Hradišťákem Paulem Speckmannem v čele, doufám), „The Dillinger Escape Plan“ a další. No, Resurrecturis si berou inspiraci kdekoliv, ale hudba, kterou produkují je originální jako máloco.
Přiznám se, že ještě než jsem pětku, nazvanou „The Artist“ vůbec pustil, již jsem věděl, že nebude úplně normální. A také, že ne. Pomalé tempo, elektronické ruchy v pozadí, ženské vokály obstarávané Carlovou sestrou Glorií, temnota náhle přerušená světlem naděje – atmosféra, že by se dala krájet.
Další, „Save My Anger“ je však již opět nazlobeným trackem plným deziluze, zlosti a bráněním sobě sama v zabití jiné osoby. Znenáhla na vás vykouknou moderní, metalcoreové čisté chorusy a vy víte, že jste jednoduše na nové placce Resurrecturis. Carlo se jednoduše nikdy nenechá svázat nějakými formulkami a valí jednoduše tak, jak to cítí. Ve výsledku to opět vypadá, jako byste poslouchali na jedné nahrávce několik různých kapel, ale to vůbec nevadí. První půlka byla jednoduše death metalovou depkou, druhá, progressivní a experimentální je mnohem více světlá.
Sedmička „Calling Our Names“ je toho důkazem. Najdete zde jak heavy vyhrávky ve stylu staré Metalliky, tak nálada odlehčeného melodického doomu.
Album jede dál a je divnější a divnější. Experimental jako hrom, to tedy ano. Perfektní technické pasáže se střídají s podivnými strukturami, vokály jako z jiného světa a všudypřítomnou diverzitou. Občas mne to baví, ale přiznám se, že minulé album jsem snad měl raději. Pro prvních několik poslechů, dodávám.
Resurrecturis jsou prostě stále nekonzistentní, uzavření, malují si svou hudební paletu všemi barvami, které jsou zrovna po ruce a výsledek funguje občasně. Sem tam namalují schopnou mentální krajinu, jindy se jedná o surrealistické dílo zdánlivě bez hlavy a paty. I přesto je album „Non Voglio Morire“ opět hodno poslechu. Minimálně jednoho. Co vy víte, třeba se vám jejich experimentální metal zalíbí..
Zajímavé skladby: „Calling Our Names“, „The Fracture“, „Where Shall I Go From Here?“
Čas: 49:26
Seznam skladeb:
- The Origin
- Prologue
- Fuck Face
- Corpses Forever
- The Artist
- Save My Anger
- Calling Our Names
- After The Show
- The Fracture
- Away From The Flock
- Where Shall I Go From Here?
- Walk Through Fire
- In Retrospective
