METALLICA, MNEMIC, MACHINE HEAD, 3.6.2008 Praha

Jo, to byly časy. Černý album válcovalo svět, ale nás nějak minulo. Poslouchali jsme dál Ride a Master, ale počáteční nadšení nějak vyprchávalo, přicházeli další kapely....a Metallica skončila na onom pomyslném smetišti zapomnění. Sem tam jsem sice něo zaslech v rádiu, či na pařbách, ale jak koncerty v naší republice, tak celkový vývoj kapely byl mimo mé hudební zájmy. Ledy se zbortily před nedávnem, kdy jsem spíše z povinnosti než vlastního nadšení zhlédnul film "Some Kind of Monster" a začal vzpomínat na to, jak jsem pár písniček tohoto monstra dřel na španělu a později společně s kytaristou Bendisem i ve zkušebně. I zamáčknul jsem slzu nostalgie a po všech těch drahných letech se rozhodl, že (dnes už snad dědky) heavy metalu musim sakra přeci taky vidět na vlastní oči. A stalo se. 3.6. v pozdním odpoledni sedám za volant a se zvukařským mistrem Kocisem (www.kocis.cz) míříme do svatostánku pražské Slavie, kde dle programu již řádí první předkapela MNEMIC. Satanžel, kvůli pracovním povinnostem nemůžeme stíhat. Snad stihnem alespoň MACHINE HEAD, probíhá mi hlavou, ale pokusy najít místo na parkování se protahují, dokonce se spíše mění v okružní jízdu Prahou a tak na stadion dorážíme na poslední 2 fláky. Překvapen jsem z velikosti stadionu, čekal jsem větší monstrum a z takřka zaplněné plochy na stání, přičemž ochozy zatím zejí docela prázdnotou. Machine Head si vystoupení asi užili a dle zvednutých paží soudím, že i pro přítomné se jednalo o příjemně zkrácené čekání na hlavní kapelu. Zvuk nám trochu "nestíhal" a kolísal. V rychlejších pasážích se dokoce valila po stadionu klasická koule umocněná hlasitostí. Špunty by se hodily, ale zůstaly doma. S doufáním, že na Metallicu se to zlepší přetrpíme hodinovou přestavbu pódia a úderem osmé to všechno začíná. Prakticky celá zadní stěna podia je jedna velká LED obrazovka a tak si nástup na Creeping Death můžem vychutnat v pěkném detailu. Což určitě kvitují i fanoušci menší postavy. Chlapíci nám trochu zestárli, přeci jen doba Kill em all je už pár desetiletí za námi. Kirk si nechal znovu nárůst své kudrnaté páčo a působil celý večer velmi skromně, jakoby se ta hudební mašinerie vůbec netýkala. Rob je basový monstrum, ale jeho zvuk byla hrůza sama, sem tam si střihl nějaké to drobné sólíčko, dle Ciffova vzoru hnedle v druhé věci For Whom the Bell Tolls:) a jeho mládí je znát i při pohybu na pódiu. Artrózu v kolenou určitě nemá:)) James zpíval výborně,ale občas se jeho hlas ztrácel,stejně tak jako rytmičák a hi-hata od Ulricha. Zvuk se podařilo zkorigovat až v druhé půlce setu, ale je to možná taky tím, že už jsem byl hluchej:) Nicméně klasika Master of Puppets a pak třeba i Sad but True měly ty správné koule. Stejně tak jako ploužák všech ploužáku Nothing else Matters či Enter Sandman, kde řval text celý stadión, až mi přeběhl mráz po zádech, protože to byla fakt ATMOSFÉRA.  Ke konci, s počátkem One, začaly jinak velmi strohou scénu (možná právě kvůli oné velké obrazovce) oživovat pyroefekty Ohňostroj, bouchání dělobuchů a ohnivé gejzíry vyrobily docela slušnou mlhu, což James kvitoval slovy, že teda ještě musí hrát, když teda jako speciálně pro ně Praha vyrobila takovou mlhovinu:)) Zazněly, dle mého názoru, úplně zbytečně dva rokenrolové standardy, jejichž jména nevím, omlouvám se, a šlo se na závěr. So what a letitá Seek and Destroy byly dobrou tečkou za vystoupením, které se neslo převážně ve znamení starších věcí. Nevím, zda novodobí fanoušci nebyli tak trochu převapeni, či dokonce zklamáni z toho "nářezu". Lars ještě v posledních sekundách řekl do mikofonu, že nové album bude v září..... a že přístí rok zase přijedou...tak se nechme od pánů králů překvapit.