Phantoms of the Pilsen´s underground, Plzeň Božkov – Pod kopcem, 13.10.2007

Panychida nám konečně vydala u německého labelu Folter Records CD Paganized a rozhodla se ho slavnostně uvést do světa vezdejšího křtem ve svém domovském městě. Začátek akce byl plánován na 16. hodinu a já, coby správný metalista, který má na všechno spoustu času, vyrážím znaven po nečekaném pátečním dýchánku v tuto hodinu z domova. Cestou míjím v Božkově likérku a láskyplným pohledem spočinu na místech, kde se vaří ten jediný pravý rum. Po několika krocích pohledem rozhodně ne tak rozněžnělým kontroluji místo svého zaměstnání, mám-li se v pondělí kde hlásit a po dalších pár desítkách metrů jsem na místě Pod kopcem. Zjišťuji, že začínat se bude až v 17 hodin a tudíž jsem o nic nepřišel. Vzhledem k časné hodině očekávám, že v sále budou ideální podmínky pro misantropa a spočítání přítomných fans bude dílem krátkého okamžiku. Chyba! V prostorách už se pohybuje několik desítek metalu chtivých jedinců a s každým dalším spojem MHD se hrnou další. Nakonec se sešlo cca 300 platících. A když k tomu připočteme hosty a kapely… úctyhodná návštěva.

Zatímco Goro drží imaginární prapor s logem FOBIA zine a sleduje zahájení festivalu, já nasedám do Rámusova přibližovala
ve Strakonicích. A protože jsem sklerotik, zapomínám doma pracně vyrobenou mapu, tudíž je jasný, že cesta nebude úplně
hladká. Naštěstí se dostavuje aspoň chvilkové vzpamatování se paměti a posílám Rámuse do Starého Plzence. Když ale
míjíme Plzeň a blížíme se do nikam, zabočujeme do chudinské čtvrti Letkov, kde nebozí zbohatlíci posedávají před
svými megadomy a popíjejí božolé. Na dotaz, kde že je Božkov se tváří jak kdybych se ptal na Mars, ale nakonec nám cestu spolehlivě vysvětlí – zároveň volá i Goro a během pěti minut už ho vidíme stát před hospodou. No sláva, jsme tady, dvě kapely to ale mají za sebou.

První vystupující UNCHAINED SORROW tak zahajují před slušně zaplněným sálem a je jim hned od úvodu věnována pozornost. Až do obdržení letáku na tuto akci jsem o jejich existenci neměl ani tušení. Na zmíněném letáku byl jimi prezentovaný styl jmenován jako doom metal a s tím by se dalo souhlasit. Uf, k čemu jejich tvorbu přirovnat… Napadají mě My Dying Bride v dobách, kdy se s andělem cachtali v temné řece a připadali si u toho jako bohové slunce. Ale brát, prosím, pouze orientačně pro vytvoření představy o jejich tvorbě. Poměrně netradičním jevem byl zpívající bubeník, který svým čistým projevem rovněž dal vzpomenout na Aarona z výše zmíněné britské legendy. Ale je vysoce pravděpodobné, že díky neustálému poslechu My Dying Bride už je slyším všude, kde je jen náznak doomu… O poznání drsnějším vokálem pak obsluze bicích vypomáhal basista. Tempo pomalé (ale zase ne příliš) a k tomu kytarové melodie a vyhrávky. Jediné, co bych vytkl, byla délka některých skladeb. Chápu, že v daném ranku nepřichází půl minutové protest songy v úvahu, ale k udržení pozornosti posluchačů by v tomto případě bylo zapotřebí většího množství nápadů a nosných motivů. Přes tuto připomínku ale jejich vystoupení působilo sympaticky a nebude od věci sledovat jejich další počínání.

S následnou partou DEKADENCE jsem zatím rovněž neměl tu čest a i v tomto případě se jednalo o první setkání. A příjemné. Hned od prvních tónů bavili sebe i publikum. Pestrá hudba, ve které je obsaženo spoustu vlivů. Asi nejvíce si však berou z death metalu a HC. Vokál v několika polohách (od hlubokého hrdelního až po blackový ječák), se kterým v čistých polohách opět vypomáhal bubeník. Kladné body si Dekadence připisuje hlavně za schopnost napsat zapamatovatelné  a do paměti se vkrádající melodie a refrény. Jasným důkazem toho je hitovka Sister (pokud jsem správně rozuměl) a gradující věcička New. Zajímavé vystoupení.

Ale to už se objevuje kolega Johan, který se svojí družinou zdárně vypořádal s nástrahami velkoměsta a tak předávám slovo jemu. Já jemu předávám slovo, on mě hned u vstupu předal dárek v podobě jedné ampulky strakonického Dudáka a za to mu dodatečně děkuji. Nebudu řešit kvalitu dárku, ale gesto jako takové :o).

Tak pánovi nechutnala naše skvělá dvanáctka? No, když porovnám to, co se točilo v prostorách Pod kopcem s obsahem oné lahve, nedopadá srovnání pro plzeňské výrobky zrovna slavně. Desítka Gambrinus standardně nechutná, dvanáctka kvasnicová ještě horší, s láskou jsem vzpomínal na cestu, kdy jsem jednoho Dudáčka poslal do žaludku...

Festival pro mě tedy začal až s nástupem třetí kapely, kterou byli THE WITCH. Ti svůj styl označují jako street black metal, ale v podstatě jde o takový old school black´n´roll připomínající trochu rychlejší a skočnější Törr nebo Moriorr na sklonku osmdesátých let minulého století. Trojice strunných hráčů, která byla doprovázena bicím automatem, drhla poměrně monotónní hlukovou hradbu, která mě nedokázala udržet v bdělém stavu. Sekaný vokál taky nebyl příliš zajímavý a po třetí skladbě jsem došel k závěru, že poslouchám stále totéž a šel jsem se věnovat řečnění s kolemjdoucími.

To LLYR mě bavili mnohem více. V poslední době marně hledám tuzemskou čistě doom metalovou partu a právě Llyr by mohli zacelit momentální vakuum v teskném žánru. Nová plzeňská sestava má našlápnuto správným směrem a na to, že se prý jednalo o premiérové vystoupení, zněla kapela překvapivě sebejistým dojmem. Přispěly k tomu jak schopnosti instrumentální, tak kompoziční. Pravda, nic objevného ani novátorského z pódia neznělo, ale za to „to“ mělo hlavu a patu, střídaly se melodické pasáže s trochu ostřejšími a frontman za mikrofonem disponoval stylovým „hláskem“. Za pozornost určitě stojí i fakt, že jednu kytaru držela v rukou slečna či že poslední song odeřval Štembus, svého času píšící pro konkurenci (smích).

Morbivod se po sále pohyboval ve stylových gumovkách a s baterkou přes rameno, při vstupu na pódium pak přibyl i kožený plášť a samozřejmě warpaint – tím si ostatně ozdobila obličeje celá trojice. Mám pro STÍNY PLAMENŮ slabost, hlavně textová složka stojí za zvýšenou pozornost. Morbivod vše krákorá pěkně srozumitelně a tudíž je v pohodě rozumět, co se stalo v roce 1901, když přišel rada Lindley... Bonbónkem na černém dortíku byl cover Jáma pekel od nedostižných Master´s Hammer, při kterém se strhlo na place opravdové peklo a taneční kreace nebraly konce. Zbytek přihlížejících aspoň hulákal „Vesnice hoří, nocí jdu sám...“. Stíny prostě tradičně silné.

PANYCHIDA byla tento večer díky svému křtu hlavní atrakcí a počet lidí v sále to jen potvrzoval. Hned od prvních tónů zavládla atmosféra, která se jen velmi těžko popisuje. Že budou mít ohlas, to jsem vcelku předpokládal. Stejně tak i to, že je dorazí podpořit hojný počet fans. Ale realita dalece přesáhla mé odhady. Marně tápu v paměti, kdy jsem byl v Plzni na „ug“ akci svědkem něčeho podobného. Před podobnou kulisou není problém odehrát koncík na plné obrátky a Panychida této příležitosti využila beze zbytku. Jejich album Paganized bylo, tuším, přehráno takřka celé a samozřejmě nastala i slavnostní chvíle jeho polití bublinkami za přítomnosti hned několika kmotrů s krátkým proslovem. Nejvíce ze křtěného nosiče potěšily hitovky Running out of rules, Final donation the oath, Pageant of the eternal ones a Dračí úsvit, který zazněl v samotném závěru. Pohanský metal v podání Panychidy se spoustou netradičních nástrojů a silnou atmosférou tento večer slavil triumf. Debut započal svoji pozemskou pouť ve velkém stylu a nezbývá než doufat, že se mu ve stejném duchu povede i nadále.

To, co se dělo na PANYCHIDU, se vymykalo veškerému očekávání. Tahle služebně mladá skupina během krátké doby ušla poměrně dlouhou cestu, jejímž výsledkem je album Paganized, které nedávno vrhl do světa německý label Folter Rcs. Během pár měsíců kapela zaujala řadu fanoušků, takže se na jejich slavnostní vystoupení sál zaplnil k prasknutí a prakticky nebylo možné změnit stanoviště. Hrálo se samozřejmě z horké novinky, zazněla většina skladeb (nebo snad všechny?) a zazněly jako z toho kotoučku – tak parádní zvuk na poměrně malém sále asi čekal málokdo. Nutno podotknout, že zvuk byl skvělý celý večer, Panychida jej ale potřebovala tuplem, protože dudy a flétny jely z playbacku. V kapele se sešli talentovaní hudebníci a výsledkem byla parádní performance. Goro blekotal něco ve smyslu, že Honza za bicíma je blázen, já jen dodám, že GHM za mikrofonem je ideálním frontmanem a tři vlasatí kytaro a baso drtiči se také nešetřili. Uprostřed koncertu došlo na slavnostní chvilku, polilo se zmiňované cedlo a pár gratulací k němu přidali i přítomní muzikanti ze spřízněných kapel.

Bývaly doby, kdy bylo možné SORATH vídat v Plzni několikrát do roka. Ale od jejich posledního koncíku v těchto končinách uběhlo již notně času. Pokud si dobře pamatuji, tak několik let. Drobná změna od posledního setkání proběhla na postu basy, kde se v současnosti nachází Muf (ex-Mythopoeia). Lidí poněkud ubylo, ale na svých místech je stále dostatečný počet příznivců. Po krátké zvukovce, kterou obstarala novinková skladba se jde na věc. Hrál se průřez tvorbou Sorath a mě nejvíce potěšily (jako vždy... ta nostalgie…) věci z Matache Chavala (Black to invisibility a White feebleness). Došlo, tuším, i na dvě novinky, které zněly zajímavě. Mírný úbytek lidí měl tu výhodu, že pod pódiem byl najednou dostatek prostoru. Toho ihned nadšeně využilo slušné množství nadšenců pro své divoké tanečky a skotačení. A že se bylo na co dívat. Škoda jen toho, že vystoupení bylo vcelku krátké. Uvidíme, co nám připraví Sorath v následujících časech. Doufejme, že to nebude další několikaleté čekání na další koncert a studiovou nahrávku.

Posledním bandem pro mě byli polozapomenutí SORATH. Někdejší kralevici tuzemského black metalu se v poslední době vytratili ze scény, prakticky nekoncertovali, takže zvědavost byla na místě. A pánové mě potěšili. Jejich tvorba už dávno není žádný extrémní nářez, obrovskou roli hrají chytlavé melodie a důraz je kladen na propracované kompozice. Zpěv zůstává v drsných polohách a ono to do sebe perfektně zapadá. Jestli mě paměť neklame, tak nejvíce se hrálo z poslední řadovky Vivimos En Perpetua Guerra z roku 2003 a zazněly i nějaké novinky, přičemž ta první ještě nemá text. A protože po Sorath se o slovo hlásila únava projevující se zejména bolestí dolních končetin (trvalé stání si vybírá daň), jednohlasně se shodujeme na odjezdu. Takže se loučím s Panychidníkama a Gorem, který vydržel nejen na Asgard, ale i na další radovánky.

A na samotný závěr kapela, která to měla na akci nejdále. Brněnští ASGARD, kteří svoji metalovou káru táhnou už po čertech dlouho. Míra Horejsek se se svojí družinou nenechal odradit dalším úbytkem fans (stále jich ale v sále byl počet, který by pořadatelé na jiných akcích brali se spokojeností) a pumpují z pódia svoji old school verzi black metalu s českými texty. V žádném případě nikterak novátorské (o tom jim však rozhodně nejde), ale zahrané s přehledem a záviděníhodným nadšením. Frontman neustále v pohybu a ani ostatní účinkující se neflákají. Nicméně tento večer jsem měl mezi vystupujícími jiné koně, uši mi začínají krvácet a tak se po několika málo skladbách přesouvám debatovat do přilehlých prostor.

Rád by jsem napsal, že po odehrání poslední skladby jsem se odebral na cestu k domovu, ale byla by to bohapustá lež, protože se rozjíždí mírná after party a jak je mým „dobrým“ zvykem, nesmím na ní chybět. Jedna věc je jistá. Akce se maximálně vydařila a spokojenost byla evidentní na straně pořadatelů i fans. Opět se potvrdilo, že město pod Radyní má hudebně stále co nabídnout a že o metalové akce je tu stále zájem.

A závěrečná poznámka – psali jsme to s kolegáčkem nezávisle no sobě a tudíž se občas něco opakuje…

• Normal – Goro
• Kurzíva - Johan 
• autor fotografií: Petr Kraft