Olomouc je staré město, krásné, studentské, zdánlivě poklidné. Apetit Music Club alias AMC se nachází docela blízko hlavní olomoucké třídy i studentských kolejí. Dobře situované místo, přec hezky stranou, v nenápadné budově. Uvnitř dnes již nijak zvlášť neoslní bar ani dostatek míst k sezení, obklopen zdmi s dřevěným obložením (nebo už si špatně vzpomínám?) a koncentraci rušící velkou obrazovkou umístěnou v nejpřijatelnějším koutě hospody, ovšem uklidní fakt, že zrovna nevymetáte stoku, jelikož vnitřek je opravdu příjemným flekem k posezení, s fotbálky a vlastně bary dvěma, abych byl přesný. Většinu návštěvníků vždy však nejvíc zajímá prostor, kde se bude hrát, že ano? V AMC si sál asi navždy zapamatuji. Místnost s vysokým stropem, velmi prostorná. Stěny v černých barvách, pódium taky. Všude černé závěsy, uspokojující PA systém, bohatý světelný park… Tímto mne olomoucká kulturní pevnost docela omámila. Opravdu parádní klubík, kterého v jiných městech pohledat.
Na striktně brutal death metalové akci jsem nikdy nebyl. Samozřejmě, že nespočet kapel tohoto ražení již mé oko shlédlo i ucho vyslyšelo, jenže se nikdy nejednalo o intenzivní několikahodinový maratón, kde si od takové nakládačky nevydechnete poslechem něčeho jiného, třeba i stejně extrémního, ale melodičtějšího a chytlavějšího charakteru. Tomuto pátečnímu večírku tudíž chyběla především pestrost, i když toto tvrzení zcela určitě nebudou sdílet ryzí fanoušci této technické metalové drťky.
Z mého pohledu tentokrát nelze rozebírat každou kapelu zvlášť, protože bych téměř v každém odstavci kopíroval předchozí sdělení. Kvalitou se kapely v mnohém nelišily, přesto k rozdílným úrovním docházelo. Když srovnám nemastné neslané Dissolution a ostřílené Němce Despondency, je hranice mezi nudou a zaujetím víc než křehká. Zdaleka však netvrdím, že co je české, není světové. Despise potvrdili, že mají našlápnuto v rámci žánru a že dokážou složit pozoruhodné kousky, i když ruku na srdce, nijak nešokovali ani neomráčili, a to zvukově jak i tvorbou. Jen naznačili jistý potenciál - a ne malý - a kuráž vyvíjet se a nepřešlapovat na místě.
Když jsme u těch tvrzení, tak taky neznamená, že co není české, musí být výtečné. Velmi jsem se těšil na Arsebreed, kde najdeme členy Disavowed nebo Pyaemia. Radoval jsem se předčasně. Jejich set mne ničím nepřekvapil. Sice nelze přeslechnout znamenitou hru bubeníka Romaina Goulona aka Florise (taky Disavowed), jenže ostatní splynulo v jeden alespoň mně nic neříkající kravál. A tady nastává jistý zlom, neboť mne začal silně zlobit žaludek, na což jsem musel z nenadání klub AMC nadobro opustit a tím i oželit dvě americké brusky. Paradox? Čtěte dál.
Bude možná opovážlivé tvrdit, že je mi ukradené nedodržet pobyt v klubu až do doby doznění konečného akordu uzavírajícího songu poslední kapely večera , protože tvorbu Viral Load vůbec neznám, tudíž bych jimi nerad opovrhoval, avšak nepochopitelný bordel, který se nachází na albu z roku 1999 „Molesting the Decapitated“ headlinerů Devourment, mne ubezpečil, že uvnitř olomouckého kulturního stánku bych mohl přijít k horším zdravotním ujmám, než těm, které mne potkaly. Neignoruji tyto brutalisty. Chápu, že někomu extrémní výplachy typu Mortician nebo Disgorge sedí, jenže já v tom ultra rozcupání nenacházím nic, co bych mohl pochválit. Možná bych našel nějaké klady v násobení ukrutné atmosféry např. v souvislosti se zvukovou podporou béčkového horroru, ale takhle mne nenapadá žádný důvod, proč bych měl Američany popostrčit ke kapelám produkujícím HUDBU. V tomto momentě se však dostávám k hodnocení alba, a ne koncertního vystoupení, na němž jsem nebyl přítomen. Proto bych rád zdůraznil, že živě mohli být zajímavým tělesem, to však bohužel nemám jak potvrdit.
Nežli uzavřu tuto neúplnou reportáž, upomenu na křest 1. oficiálního alba Despise /mají na svědomí víc placek, přesto i sami na pódiu říkali, že je to jakoby první oficiální deska/ s názvem „Fragments of Reprisal“, jehož kmotry se stali někteří ze spřízněných hudebníků zahraničních kapel. Přeji klukům taky hodně štěstí, protože právě oni by mohli být jednou z kapel, která se za škatulku brutal death nebude muset stydět. Dalšími takovými jsou třeba Job For A Cowboy, ale to je už jiná kapitola.
Kdo chtěl, bavil se. Kdo miluje brutal death metal, liboval si. Kdo měl napsat report, potácel se v křeči k nádraží. Ale zabojoval jsem, viďte?
