Spokojenost u mne zavládla v době, kdy jsem četl rozpis Sleepwalking tour a zjistil, že jeho první polovina se bude lámat do druhé právě v Plzni. Po příchodu do klubu zjišťuji, že i přes sestavu, která má tento večer vystupovat, je návštěvnost nehorázně nízká. Na spočítání desítek fans by vám stačily pouze prsty jedné ruky a klidně by jste mohli být i zasloužilým lesním dělníkem, který jeden až dva prstíky postrádá… Bída!
Jako první nastupuje jeden z posledních přírustků stáje Redblack s názvem Apatheia. Byl jsem zvědav, kterak trojice předvede svoji intimní a křehkou tvorbu živě a jak jim to bude fungovat tváří v tvář fanouškům. Musím napsat, že živá prezentace nikterak nepokulhává za tou studiovou, kterou jsme měli možnost poprvé poznat na stejnojmeném debutu z minulého roku. Až mě zamrzelo, že jsem se k tomuto CD dostal po vyplnění ankety Břitva, protože by asi výrazně zamíchalo s mým pořadím. Příjemný rock (snad by se dalo napsat progresivní…), kterému vládnou zajímavé nápady, časté změny a skvělá instrumentace. Jako bych slyšel Porcupine Tree ve svých klidnějších polohách, nebo projekt Stevena Wilsona s názvem Blackfield. Důležitým faktorem k tomu, aby podobná hudba vynikla živě v plné kráse, je zvuk. A ten byl tento večer v „Lampě“ při jejich vystoupení prvotřídní. Setu pomohlo i violoncello, které bylo ke slyšení stejně jako na nahrávce. I když ho neobsluhoval živý hráč, ale bylo pouštěno pouze z „mašinek“. Sympatické a civilní vystoupení se skromným vystupováním všech hrajících, které bylo zcela prosté zbytečného patosu. Hudba, na kterou si těžko zadovádíte, ale to v žádném případě neznamená, že si ji neužijete. Já se bavil náramně. Stačí jen pořádně poslouchat a užívat si vychytávek, kterých je v ní nepočítaně.
Po klidné trojici Apatheia přicházejí na řadu Sad Harmony se svým „lučním popem“ (snad jsem Skunymu rozuměl dobře) a notně se přitlačuje na pilu. I jim vyšlo v minulém roce album s názvem Somnambul a celkem pochopitelně se hrálo převážně z něj. Na úvod Sleepwalker a jelo se. A ani prasklá struna na base jim v jízdě nemohla zabránit. Oproti dvěma předchozím studiovým zásekům jsem si k nahrávce Somnmbul hledal cestu déle, nicméně v současnosti ho řadím na samotný vrchol jejich tvorby. Tento koncík jen potvrdil, že právem. Je takřka bezpředmětné jejich hudbu škatulkovat. Jedná se o pestrý mix spousty rockových a metalových ingrediencí a přítomnost kláves tuto pestrost ještě umocňuje. Je také vidět, že za sebou mají množství koncertů (navíc ve stále stejné sestavě, kterou pouze doplnil klávesista), protože suverenita jejich vystoupení a s ní spojená radost z hraní jsou patrné po několika málo tónech a úderech. Ale nejen novinkou žijí současní Sad Harmony. Během vystoupení dochází i k otočení kormidla směrem do časů Tete-A-Tete. Po odeznění mých v současnosti nejoblíbenějších pecek 115 a Unclean (pořád v ní díky kytarám v úvodu slyším Katatonii…) jsem dokonale spokojen. Na řadu ještě přišel nečekaný bonus v podobě hymny My girlfriend´s girlfriend. Že uslyším tuhle pecku od Type O Negative (tuším, že z alba October rust) zrovna od Sad Harmony, to jsem opravdu netušil. A rozhodně to nebyl poslední překvapující cover tohoto večera. Ale popasovali se s ním znamenitě. Přítomnost klávesisty se jim v této skladbě rozhodně vyplatila. Ten klávesový motiv, který je tak vlezlý, až je geniální, spolehlivě funguje i po těch letech. I když, Martin se nevěnoval pouze tomuto nástroji a v jedné skladbě vystřídal Skunyho u basy. Koňská dávka energie, která obsahuje melancholii, ale i svižné rytmy a množství melodií, kterým nechybí hitové (strašné slovo…) ambice. Prostě Sad Harmony v živém provedení.
Jako poslední se na pódium hrnou Dying Passion. Rovnou přiznávám, že už od jejich dema No time na ně nedám dopustit a podle toho bude hodnocení jejich vystoupení vypadat. Stejně jako Sad Harmony i Dying Passion začínali svou hudební pouť u doom metalu, ale postupně se do jejich tvorby přimíchávaly další a další prvky. Takže dnes v jejich tvorbě stále narazíte na doom metal (rock), stejně tak na psychodelická 70. léta (hlavní podíl na tom mají klávesy), ale i na modernější rockové postupy. Prostě slovo pestrost, které jsem použil o několik řádek výše v případě Sad Harmony, se musí použít i v případě Dying Passion. Tomu všemu vévodí Zuzka, jejíž vokál je poznávacím znamením a je nepřeslechnutelný a stále se zlepšující. Navíc potěchy se v jejím případě nedostává pouze sluchu, ale i zraku (ta kombinace černé košile s černou kravatou neměla chybu! Ech…:o). Zatímco oběma předchozím účinkujícím novinková alba již vyšla, Dying Passion na něj zatím čekají. Nicméně novinka Relief by měla vyjít každým dnem. Kdo se však zastavil na některé ze zastávek probíhajícího tour, měl možnost předčasně ochutnat několik skladeb z ní. Dostatek prostoru dostalo tento večer i album Sweet disillusions. Klipovka Song of liberty, ve které si zahostoval Skuny, From them, nebo skvělá Velvet confessions (opět mi přišla na mysl Francie a její kabarety). A jako třešínka na dortu již naznačený cover. To, že Dying Passion sáhli zrovna po Faith No More a jejich Album of the year, mě celkem zaskočilo. Pravda, v minulosti hráli i Chrise Isaaka… Každopádně pecka Ashes to ashes patřila k vrcholům celého večera a ženský vokál jí dal další rozměr, ze kterého by měl mistr Patton jistě radost. Od našeho posledního setkání na loňském AFODu se nic nezměnilo. Opět vystoupení, na kterém se jen těžko hledají chyby. Proběhly sice drobné změny v sestavě, ale Vjacki je, stejně jako v Trhových Svinech, po několika měsících absence opět na svém místě.
Maximálně vydařený páteční večírek ve společnosti třech originálních hudebních uskupení, která se nedala odradit nízkou návštěvností a odehrála svá vystoupení na plný plyn a vytvořila skvělou atmosféru. Tímto apeluji na metalovou obec, aby se na zbývající akce tour dostavila v hojnějším počtu a vytvořila důstojnější podmínky, protože výše zmínění si je bez diskuse zaslouží. Omlouvám se, ale fotky z tohoto večera přidám dodatečně.
