Jen klub Pod lampou byl tentokráte nahrazen KD Šeříkovka. Klasický kulturák z dob soudruhů a nerozlučného bratrství se Sovětským svazem. Tyto prostory jsem navštěvoval už na ZŠ (povětšinou vskutku nevkusná „kulturní“ představení. Vyjímku tvořil pouze kultovní příběhy ze života Pucka Špíny živořícího v popelnici :o)) a zažil tam i spoustu o poznání kvalitnějších akcí (Amorphis, Desultory, Vader, Laibach, Paradise Lost, Moonspell…). Brzké vstávání v den konání akce, celý den v autě, absolvování neskutečné dopravní zácpy v Budějovicích (Ifo, jak v tom můžeš jezdit!!!) a další skvělé věci měly sice za následek únavu, ale samozřejmě jsem vyrazil. A jsem tomu rád, protože koncík se, až na pár mušek (tedy, hlavně jednu masařku), vydařil.
Návštěvnost naprosto ideální. Odhadem něco kolem 250 – 300 hlav v sále. Žádné velké tlačenice a sál přitom zaplněn. Pořadatel by samozřejmě nějakou tu tlačenku přivítal, ale já pouze vítal možnost si odskočit a nemít strach z toho, bude-li se kam vrátit a na čí nohu si stoupnut. Jak už bývá na podobných akcích v Plzni zvykem, Interitus nechyběl ani tentokráte. O tom, jestli to byl, vzhledem k hudebnímu stylu ostatních vystupujících, dobrý nápad, ať si udělá názor každý sám. Já osobně pouze vítám to, když je sestava co možná nejpestřejší, protože poslouchat celý večer h/c není pro mne úplně ideální, ale… K tvorbě Interitus jsem si nikdy žádný vztah nevypěstoval a toto vystoupení na tom nic nezměnilo. Ale asi jsem v menšině. Na jejich poslední album Frozen darkness jsem četl reakce veskrze pozitivní a fans na koncertech rovněž reagují ve stejném duchu. Pro mne se ale jedná o tuctový metal. Zaznamenal jsem věci ze zmíněné novinky (stejnojmená Frozen darkness, Deep in the pain…), ale i ty z předchozího Srdce krále (Řeka věčně zamrzlých přání). Poněkud mě překvapil fakt, že zpěvačka Bára nevstoupila tento večer na pódium (na netu jsem četl cosi o přílišném pracovním vytížení a odchodu). No, nějak mi tam nechyběla. Třebaže se jednalo o jedno z lepších vystoupení, které jsem měl možnost vidět, rozhodně to nebylo něco, co by mi přinutilo si sehnat a poslouchat jejich cédesa. Kytary a zpěv se mi pořád zdají tak strašně monotónní… Na druhou stranu musím přiznat, že ze soubojů mezi violou a houslemi občas vzešel zajímavý motiv. Prostě stručně a krátce, jejich set mi nechal ledově klidným. Když to srovnám s nedávným vystoupením SSOGE v Kralupech… Peklo a dudy.
Po krátké pauze začíná intro a němečtí Dryrot se hrnou na scénu. Hard core si čas od času poslechnu rád, ale rozhodně to není moje doména, takže tahle sebranka, hrající už od roku 1990, byla až do tohoto vystoupení pro Gora velká neznámá. Hned od prvního tónu mě napadlo přirovnání k Biohazard, ale postupem času jsem musel své přirovnání poněkud usměrnit. Jakési styčné body by se našly, ale pánům to chvílemi uhánělo podstatně rychleji než zmíněným legendám a jejich hudební záběr byl také poněkud širší. Jo, a jedna z věcí mi připomínala pecku Seek and strike od Soulfly. A duch Soulfly a Sepultury v období alba Roots se zjevil během vystoupení ještě několikrát. U podobných kapel se velice rád podívám na živou show, která je plná energie a nakopává, ale v případě poslechu doma je to, alespoň pro mě, pouze poloviční zážitek. Příkladem jsou třeba Do or die, kteží rovněž předskakovali Pro-Pain v Plzni. Jejich koncert mi naprosto rozmáznul, ale z nahrávky jejich hudba působí neškodně a tuctově, zcela postrádající energii. Každopádně příjemné vystoupení, které díky svojí krátké hrací době nezačalo nudit. A jejich zpěvák Volker mi neskutečně připomínal Bilose z Malignat Tumour :o)
Dryrot sice potěšili, ale po nich nastoupili Locomotive a hodni svému názvu je převálcovali. René, předpokládám, že jen díky svému zranění, se věnoval pouze zpěvu a zjevně mu to nevadilo a užíval si to. Pravda, zase tak často jsem ho nezahlédnul, protože spoustu času trávil pod pódiem v kotli :o) Změnu jsem zaznamenal i na postu kytary (Rob už to asi drhne pouze v Ingrowing). Změna naštěstí nenastala v nasazení a hudbě. Mašina, která zválcuje vše co stojí nerozvážně v jejím směru. Radost mi udělal i playlist. Jako zatím jejich nej počin hodnotím Ornament z pijavic a pecky z něj nechyběly (Co jsme si to jsme si, Skaut v kolenou). A koncert bez hymny Vítej v prdeli si vůbec neumím představit. Mimochodem, ohlas měli Locomotive dle mého ze všech předkapel největší. A právem. Svojí role se zhostili s naprostým přehledem.
Před hlavními hvězdami se jako poslední sápou před fans Undertow. Rovněž h/c s příměsí metalu, ale jdou na to odjinud. Hlavní podíl na tom mají melodie a zpěvákův vokál, který byl ten večer ze všech nejpestřejší a nabízel nejširší škálu poloh. Zpěvák, svojí postavou vypadající jako uprchlík z Crowbar, se fuckt pochlapil. Jinak ale Undertow nijak nevyčnívají nad ostatní konkurencí a na absolutní špičku to rozhodně není a dle mého ani nebude. Převálcovali je jak Locomotive, tak Dryrot. O hlavní hvězdě ani nemluvě.
Co napsat o Pro-Pain… Mám k nim kladný vztah už od dob debutu Foul taste of freedom z roku 1992 a to se nezměnilo do dnešních dnů. Právě toto album, společně s River runs red od souputníků (naštěstí opět hrajících, byť jsou dnes přeci jen někde jinde) Life of Agony, řadím k mým nejoblíbenějším albům daného žánru. Pravda, po další pecce, dle mého nejzdařilejším albu Pro-Pain s názvem The truth hurts (škoda, veliká škoda, že nezazněla hymna Bad blood) jsem jim nevěnoval takovou pozornost, ale pořád jsem si vědom stále vysoce posazené laťky a veškerá jejich alba si čas od času pustím. Ale jízda je to hlavně živě. Vždyť právě k tomu je jejich hudba přímo stvořená. Nezdolný Gary Meskil se svým parťákem Tomem Klimchuckem (sóla byla opět parádní) prostě válí i po těch letech na scéně. Hard core v jejich podání je učebnicí a jejich nasazení a nadšení příkladem hodným následování. Oproti předešlému koncertu v Lampě se mi zdálo toto vystoupení mnohem svižnější a velkou část vybraných skladeb tvořily ty největší sypačky. Ale je to jen můj dojem. Prostě radost pozorovat a poslouchat. Nebudu vypisovat veškeré pecky, které zazněly. Jednak jsem jich část vůbec neidentifikoval a jejich tvorba je natolik vyrovnaná, že zahrát mohou téměř cokoliv a vždy to bude stát za to. Nechápu, kde po těch tisícovkách odehraných koncertů pořád berou tu energii. Další příjemnou a potěšující věcí bylo merchandise kapely, kde se dala sehnat jejich CD (včetně prvních dvou klenotů) za příjemných 150,- Kč. Pro-Pain prostě potěšili na všech frontách.
Podstatně méně mne potěšil zvukař akce. Ne že by snad zvuk nebyl čitelný, v tom problém nebyl, ale ta hlasitost! Takhle nahlas nehrají snad ani Motörhead! Už dlouho nepamatuji, aby mi po koncertu takhle pískalo v uších. Druhý den ráno, po těch několika málo hodinách spánku, jsem zvukaře několikrát poslal do horoucích pekel. Ale to by byla spíše odměna :o) Jinak na této akci nenacházím chyb. Locomotive dle mého předčili oba zástupce z Německa, což je fakt jistě potěšující a Pro-Pain pak opět potvrdili svoji trvalou formu. Když k tomu připočtu super atmosféru a spoustu známých lidiček… Prostě příjemný večírek. Snad jen to vstávání následující ráno mi notně připomínalo filmy z Elm street. Pokud budou Pro-pain pokračovat v zavedeném a opět se zastaví v Plzni, rozhodně se nebudu bránit a protestovat.
Fotky spáchal Von Kluge
