Gotické dostaveníčko se uskutečnilo v plzeňské Šeříkovce, která hostila kapely obdobného jména, a to legendární XIII. STOLETÍ a mladší PROJEKT XIII. Přijíždím zavčasu, neboť jsem na tento koncert čekal slušnou návštěvnost, což se nakonec i potvrdilo. A protože je víc než hodina do koncertu, tak po krátkém pozdravu s Matějem Lipským usedám do plného Pivovarského šenku, který je součástí kulturáku. Před koncertem, který začal takřka přesně v osm hodin večerního času, ještě stíhám koupit dva chybějící digipacky s „Ad Radices Tergum“ a „Dark Energy“.
Asi to budu mít jinak než většina fans, ale byl jsem hodně zvědav právě na úvodní kapelu PROJEKT XIII, jejímž frontmanem je právě Matěj Lipský. Koncert byl přibližně hodinový a v playlistu se objevily zásadní písně z obou zmiňovaných alb. Hudba byla většinou pozvolného temného tempa, ale zároveň nabízela jakousi volnější klávesovou elektro tvář, kterou nabízely songy v první půli koncertu „Než se rozplynu“ nebo „Svět strojů“, který rozpohyboval ruce držící nad hlavou osvětlená mobilní zařízení. Bavil mě Matějův zpěvný vokál, ale ponejvíce jeho hluboká zatěžkaná podoba, která měla větší sílu v živém provedení než na studiových počinech. Hodně zřetelné to bylo v úvodu písně „Než se rozplynu“ a hlavně v „Průvodkyně temnotou“. „Veď mě ve tmě, temně ve mně“, kdo znal, prozpěvoval si, a kdo ne, tak taky, stejně jako u skočného songu „Temná zelená“. PROJEKT XIII předvedl zábavně vtipný a precizně odehraný koncert, který by možná lépe vynikl při obvyklém vizuálním mappingu, který nemohl být tentokrát uskutečněn kvůli chybějícímu projekčnímu plátnu v sále.
Po trochu delším čekání se s úvodními zvuky rytmické sekce Pavla Štěpána a Mirka Palečka rozjíždí „Fatherland“. XIII. STOLETÍ mě chytlo ihned prvními tóny, vlastně bych mohl říct, že jsem se chytl samotným příchodem Petra Štěpána na pódium. Bavilo mě zde vše, každý zvuk, každé slovo, vizáž členů kapely včetně pohledné klávesistky Andreii Kožené, pohyb a rozvernost basákova, neúnavně přesné bicí a nepochybně zpěvakův projev. Těžko vzpomenout nějaké songy, které bych chtěl slyšet a neslyšel, protože by jich bylo nepřeberné množství, ale ty stěžejní byly odehrány. A to mně stačilo. Nebo ne? Určitě jsem byl rád za oblíbené „Posledni letadlo do Buenos Aires“, které oproti studiovce neztratilo nic na klávesovém naléhavém tónu, ale působilo o trochu tvrději. A znělo to dobře. V úvodu se objevily songy, které mám nejméně naposlouchané, protože poslední album „Noc vlků“ jsem ještě pořádně nevstřebal. Ale abych sebe neklamal, tak musím uznat, že do koncertního setu songy jako „Smrtihlav“ nebo „Ze stromů listí už padá“ zapadly velice dobře. Ba jsem ani nezpozoroval, že to jsou novinkové počiny. Asi největším a emotivním hitem byla pochopitelně skladba „Můj bratře můj“. Koncert uzavřel letitý „Karneval“, přičemž nechyběla ani předchozí víla lesů „Justina“. Nicméně mám však raději temně začínající a krvavější „Elizabeth“, která zazněla až odherání základního setu. Trojici skladeb v přídavku otevřela textově mrazivá a v dnešní době víc aktuální „Evropa“, úplný závěr obstarala akustická věcička „Růže a kříž“. A jakými slovy koncert uzavřít? Byla to rocková tvrdost, punková energie, gotická rozmáchlost. Vše temné jako noc, ale zároveň barevné jako neony měst. Vše v jednom. Zvuk jedna báseň, každému slovu šlo rozumět. Jedním slovem to byl koncert nádherný.
