Opravdu, mám totiž pocit, že jsou Waltari v ČR jako doma. Chodí tu na ně spousta fanoušků (oproti např. Německu), kteří mají tyto šílence vskutku rádi a vyprodaný pražský koncert tomu byl jasným důkazem.Waltari naoplátku velmi rádi jezdí do naší malé zemičky a dbají na to, aby se jejich nová alba co možná nejdříve objevila i na zdejším trhu. Pak je jistě potěšující, že bonusová stopa historicky prvního DVD s názvem Rare Species Alive obsahuje spoustu záběrů právě z českých koncertních zastavení.
Intro, které se z beden vyvalilo do vydýchaného Rock Café bylo jako loni vystavěno na podkladě symfonické básně Bedřicha Smetany Má Vlast. Oproti minulému koncertu bylo však prokládáno deklamovaným textem. To mi docela vadilo. Nic proti užívání klasiků jako zahřívacích introdukcí, ale kecat do nich bych si pro příště odpustil. To už se na pódiu objevila pětice muzikantů vedená ?rudým? Kärtsym Hatakkou a z reproduktorů zazněla úvodní skladba Helsinki z nového alba Blood Sample. Rudým proto, že krom tradičních rezavě-červených vlasů měl Hatakka celý obličej natřený rudou barvou. Lépe pak vynikly jeho výrazné grimasy, poťouchlé oči a často vyceněné zuby. To, že skvěle zpívá je již samozřejmostí a jeho hra na totálně obrácenou baskytaru má skvělý feeling. Basy se však chopil až při druhé skladbě večera Not Enough, kterou najdete rovněž na novinkovém CD.
Jedna věc mi však neseděla a to byl zbytečně přeřvaný a hlasitý zvuk. Tuším, že spousta lidiček, která vychytala místo u repráků šla domů o nějaké ty vláskové buňky sluchového ústrojí chudší.
Ale zpět ke koncertu Waltari. Z novinky Blood Sample zaznělo ještě několik chuťovek, jako např. sabbatovsko-fait-no-moreovská Darling Boy, přídavková New York s thrash-grindovým nádechem, úchylná osmiminutová Digging Inside se zcela speciální show, kdy se pánové z Waltari navlékli do doktorských plášťů a vytáhli na pódium jednoho nebožáka z publika. Do něj pak šílený Kärtsy zasunul ohromnou injekční stříkačku. No, zas taková show to nebyla, ale jisté oživení to přesto bylo. Z loňského alba Rare Species zazněla např. chytlavá hitovka Dreamworld a vyhrávkami oplývající One Day.
Waltari přichystali i několik koncertních překvapení? hlavní spatřuji v zařazení upraveného songu Move z death metalové symfonie Yeah! Yeah! Die! Die! z roku 1995, která se v této podobě objevila na výběrovce Deacad z roku 1998 (mimochodem Kärtsy docela obstojně zmáknul zazpívat i operní party :-)). Dále pak originálně švihlou skladbičku Piggy In The Middle z legendárního alba So Fine!, kdy se Kärtsy objevil za černobílými klapkami Ze So Fine! zazněla samozřejmě i tato titulní skladba coby druhý přídavek. Tentokrát měla skvělý drive a Kärtsy se odvážil skočit do diváků. Jeho skok však dopadl tak, že nejprve přistál na parketách, ale bystří kolemstojící fans jej rychle vyzvedli nad své hlavy a už nám milý Kärtsy plul tam a zpět.
Co dodat, byl to skvělý klubový koncert (větší klub by asi byl lepší volbou, v Rock Café se opravdu nedalo dýchat), s přeřvaným zvukem, dobrým setlistem, skvělými hráčskými výkony a navíc vedle mě seděl na barové židličce Harry Potter :-), co si přát víc. Možná o něco lepší předkapelu. EGOTRIP nehráli špatně, navíc měli vyváženější a čistší zvuk než Waltari, ale něco tomu chybělo. Jejich nu-HC-crossover nebo chcete-li nu-metál mě moc nebavil. Zpěvák pouze huhňavým hlasem monotónně přezpívával své party a kytarista valil jeden riff za druhým bez výrazného ozvláštnění. Za vděk jsem pak bral šikovného bubeníka a chytře vymyšlené samplíky. Na druhou stranu mě Egotrip bavili daleko víc něž loňská předkapela v podobě Riviera Playboyz. Zajímavostí bylo, že si kluci pozvali na pódium dvě tanečnice. Vidět hopkat dvě dívky na drsnou muziku bylo docela zábavné. Rozhodně však Egotrip nepůsobili jako nutné zlo a jejich vystoupení mělo docela razanci. Přesto si dovedu na jejich místě představit lepší kapelku.
Fotky: Doctor
