Letošní jednatřicátý březen mám spojený s velkou radostí, neb se do světa rozletěla nová deska veleoblíbenců FORGOTTEN SILENCE. A aby těch šťastných chvilek nebylo málo (ostatně těch není nikdy dost), přidaly se zvěsti o chystaném tour. Pisálkovy plány byly původně nanejvýš smělé a vykřikoval v euforii cosi o putování s kapelou, starosti světské však brzo navodily stav střízlivosti a ve snovém království zredukovaly na zastávku jedinou, a to ve městě perníku v klubu Ponorka. Stejně jak na vystoupeních předešlých, i zde měli přítomné rozehřát slovenští kamarádi DEPRESY, jiný (oproti předešlým štacím) ovšem měl být interpret, jež večírek uzavře, kterým nebyl nikdo menší než slovutní HYPNOS.
V Ponorce jsem doposud neměl tu čest a trochu mne děsily hlášky o maličkém prostoru a nic moc nazvučení. No, je pravda, že sál nepatří k největším, ale pro akce tohoto druhu jeví se být naprosto dostatečným. Co se zdálo být větším strašákem, bylo mini pódium. Fakt jsem se trochu bál, aby se všichni vlezli a v duchu si přehrával komické scénáře, jak muzikanti po vzoru mlátiček z klece na poslední chvíli shazují kila a po důkladném přeměření a převážení jsou buď vpuštěni, nebo ne.
Nic takového nakonec nebylo třeba a po důmyslném rozparcelování se vlezli všichni. Start tedy obstarali DEPRESY a třebaže jsem se v průběhu jejich produkce pohyboval v módu vítacím a seznamovacím, pořídil jsem víc jak půlku setu a death metal protkaný atmosférickými prvky a temnými náladami více než bavil. Na poslední album „Psycold“ se musím podívat důkladněji.
Tajně jsem doufal, že aktuální album FORGOTTEN SILENCE „Vemork Konstrukt“ dostane bohatý prostor a večerní modlitby vyslané směrem dolů k rohatým sympaťákům nezůstaly bez odezvy, neb došlo k jeho kompletnímu přehrání. Je jasné, že vzhledem k množství Andreiných vokálů na albu bude muset vypomoci technika, nutno však podotknout, že se tak děje v míře nezbytné a vše podstatné si pěvkyně odmaká sama. A to v takové formě a s takovým zápalem, že jsem chytal bradu těsně před spadnutím na podlahu. Stejně jako den předtím v Brně, i tady se zjevil Tom F. Hanzl a kořením byly nejenom vokály, kterými dochucoval ostřejší pasáže na „Vemorku“, ale i mistrovo showmanství, tanečky a v neposlední řadě k hlavě přikurtované lasery. Marné hledání slov k popisu odehrávajícího se šílenství v instrumentální sekci mne trápilo už při sepisování recenze a na živo na tom nejsem o mnoho líp. Je obrovským zážitkem pozorovat borce při práci. Vše precizní, až profesorské, přitom servírované s pokorou a radostí z hraní. Mártyho simulace Čepových brejků, když klávesy pauzírovaly, hovoří za vše. Po doznění „Verdikt22_neplatí nic“ (v live verzi ještě těžší a silnější) nastal čas k ohlédnutí do minulosti. Předposlední „Vaset“ z „KaBaAch“ mile překvapil a po „Clara“ z debutu téměř ukápla slza, že už je konec. Očekávání byla naplněna beze zbytku.
Ač se tomu Bruno brání a nemá to označení rád, v případě jeho osoby a kapel, se kterými je spojen, prostě slůvko legenda patří. Do Pardubic HYPNOS přivezli nejen novinkové EP „Deathbirth“, ale i novice za bicí soupravou Igora „Satarotha“ Botka. Pomalu si už nevybavím, kdy jsem naposledy zhlédl jejich vystoupení, ale svým setem v Ponorce ukázali, že zůstávat doma je chyba a probuzený démon pochybovač bez okolků vypálil otázku – proč, proč tak zřídka? Přiznám se, že nevím, ale závazek k nápravě padnul. HYPNOS jsou velcí. Nemyslím tím samozřejmě faktické míry jednotlivých hudebníků, nýbrž pocit navozený pohledem na osobnosti zaplnivší pódium. Sataroth, jak jinak, schovaný za bicí artilerií, sekerníci Vlasa s Cannim po stranách a ve středu Bruno. Snad se basák a pěvec v jedné osobě neurazí, nemohu si však pomoci a nepoužít nevinné přirovnání. Dostane-li se mi ještě do rukou nějaká indiánka, kde se bude hovořit o zkušeném bojovníkovi s ostře řezanými rysy a větrem ošlehanou tváří, vykreslí mysl automaticky koncertní image výše jmenovaného. Set znovu neuvěřitelně odsýpal, ochutnávalo se z novinky, nezapomnělo se (k obří radosti autora) na pecky „Whitecrow“, ze stejného alba „One Flesh, One Blood“, starší „Inverted“ a další, až k závěrečné kultovce „In Blood We Trust“. Kdyby nic jiného, tak mne HYPNOS přesvědčili, že zdaleka neřekli poslední slovo a je třeba s nimi počítat.
Celkový počet platících mi není znám, ale zaplněno bylo celkem slušně. Nálada všech přítomných se pohybovala v pozitivních hodnotách, kapely byly výborné a obsluha sympatická, spolehlivá a rychlá, co si přát více. Tak zase příště!
Fotografie: Michal „Mishak“ Rak
