Třináctka je v řadě zemí či společenství považována za nešťastné číslo a v úvodníku 13. čísla Parambucha zine to Louďa vtipně zmiňuje včetně osvěty týkající se chorobného strachu z tohoto čísla, které je ale v sikhismu považováno za šťastné. (úsměv) A jak se třináctka podepsala na zinu, který se tímto oficiálně posunul a z dítěte se stal teenager? Na první pohled to není vůbec poznat, protože všechno, čím se prezentovala předchozí numera, zůstalo zachováno, včetně početné a na jména silné redakce (Paramba, Louďa, Petr Korál, Radek Bubeníček, Bohouš Němec, Pavel Kutnar, Martina Kurtinová, Petr Obst, Bart a jako recenzující host Daffy).
Obsah – věnovaný české a lehce i slovenské scéně – tvoří zejména rozhovory, kterých se tentokrát sešlo patnáct. Ve třech případech jde o retro povídání: Pavel Piják (ex-SAX), Mr. D.A.N. (ex-ROOT) a Ota Husák (ex-FERAT) vzpomínají na časy, kdy aktivně působili v hudebním kolotoči, resp. tam působili FERAT, protože Ota je stále do dění zapojený. Kdo má nějaké povědomí o historii SAX a rozkolu mezi Pavlem Pijákem a zbytkem sestavy, případně v minulosti četl nějaké rozhovory se svérázným frontmanem, asi ho nepřekvapí Pavlovy názory na někdejší spoluhráče, byť tentokrát není tak jedovatý – a hlavně rozhovor je o všem, co se v Pavlově éře v kapele šustlo i co se přihodilo před jeho nástupem do thrashové eskadry i po jeho odchodu včetně založení další kapely. A že si Pavel, dnes již pán v letech, leccos nepamatuje, je holt fakt. To Ota i Dan Janáček si pamatují dost. Jediné, co nesedí, je název rubriky Co dnes dělají…?, v jejímž rámci odpovídá Dan, ale o tom, co dnes dělá, nepadne ani slovo.
Další rozhovory už jsou aktuálnímu dění věnovány, především tomu spojenému s vydáním nových alb kapel FORGOTTEN SILENCE, HEIDEN, THRASHING MACHINE, DOOMAS, INTERITUS, PROJEKT XIII, HYPNOS a SPINELESS FUCKERS. Někde mezi retrem a aktuálnem se pohybují DECAY, což je kapela, která se dala po letech znovu dohromady.
A třetí skupinu rozhovorů tvoří ty s jedinci, ať už je to Kubýk působící v řadě kapel, Bohouš Němec, spoluautor knihy o ARAKAINU, která právě vychází v reedici, nebo v rámci rubriky Dáma na kolejích odpovídající Tereza Malášek Nesvatbová z ARCH OF HELL.
A musím říci, že se mi všechny rozhovory četly samy, že to mají tazatelé zmáknuté a měli i štěstí, že na druhé straně stojící osoby si rozhovory užily a odpovídaly vesměs velmi pěkně. Nejvýš řadím Pavla Pijáka, protože mě vždycky baví procházky historiemi kapel, a Matěje Lipského (PROJEKT XIII), který je velmi sdílný, nejméně mě zaujalo povídání s Terezou, s kterou Martina Kurtinová udělala rozhovor spíše odlehčený, ale informačně poměrně chudý. A díky zinu jsem seznal, že INTERITUS stále existují a nedávno vydali nové album.
Druhou hojněji zastoupenou disciplínou jsou recenze – klasika made in Parambucha ve sto slovech, cca třicet recenzí v bodovací tabulce plus několik bonusů většinou na dema nebo reedice. Pořadí v tabulce určují body osmi lidí, takže určitá objektivita tu je, i když na prvních dvou místech skončily brněnské kapely. (úsměv) Ale nic proti, FORGOTTEN SILENCE i HEIDEN vydali desky, které scénou rezonují, což platí i o dalších albech v popředí (RAMCHAT, ALTARS ABLAZE, LAHAR). Recenze se čtou podobně jako rozhovory příjemně, mně nejlépe ty Louďovy.
Opět nechybí další tradiční rubriky, které jsem dle atraktivity pro mou osobu seřadil následovně:
Československá desítka: Lord Morbivod
Sebereflexe: INGROWING
Cestománie: REFORE
Divnoalbum: VITACIT „Máte se hnout“
Šílená pětka: Michal Kůs (EAGLEHEART)
A teď k tomu, co si nikdy neodpustím. Nenazval bych to hejty, ale negativní kritikou asi jo. Sazba a nedotahy. Opakuju se, ale je to tady zase. Klasika číslo jedna: část otázky je tučně, část normálním písmem. Klasika číslo dvě: chybějící mezera před otázkou, když obecně mezery používané jsou. Třetí trabl (v recenzích): u některých alb je použito „vlastní náklad“, u dalších „vlastní vydání“. A do čtvrtice: v úvodníku u rozhovoru s Matějem Lipským vypadl kus textu. Sem tam nějaký překlep nebo neklep, sem tam chybka v názvu labelu, u INGROWING chybí autor procházky kapelní diskografií, i když je jasné, že to sepsal Vlakin. Jazyková úroveň je ale obecně velmi dobrá, ve srovnání s řadou zejména HC zinů vyhrává Parambucha na celé čáře. A u mě i tím, že přináší články z oblastí, které jsou mi blízké: tuzemsko, Slovensko, metal. (úsměv)
A abych nezapomněl na další tradiční „pochvalu“: opět se mi nelíbí logo. A titulní strana obecně, pravěká nekvalitní fotka Pavla Pijáka moc parády nenadělá.
