Pro většinu účastníků začal druhý den zřejmě budíčkem, který měl na svědomí projíždějící vlak. To mě vytáhlo ze zakukleného stavu volání přírody, a proto jsem se chvíli před šestou procházela po naprosto mrtvém areálu, kde se tu a tam našla nějaká ta larva pod širákem. Ptáci zpívali a vypadalo to, že i počasí bude tento den příznivé. (Niviat)
Sobotní ráno pro mě začíná v půl deváté vcelku slušným bolehlavem, který nespraví ani česnečka. Po prvním pivku už je mi zase lépe a definitivně čerstvý začínám být po rozplavbě v bazénu s příjemnou osvěžující šumavskou vodou. To se nedá říct o Ráďovi, který skočil šipku do 60 cm hloubky a vynořil se z rozseknutou hlavou a sedřenou rukou. Každý má to probuzení rád jinak, no. Celý den se poflakujeme, popíjíme, kecáme. Hrát se začíná až ve dvě, což je fajn. „Moje“ kapely navíc začínají ještě později. (Peťan)
Před desátou se pár z nás vydalo do Volyně, prozkoumat nabídku jedné z tamních restaurací. Na pivo jsem si netroufla, ale bylo potřeba doplnit dávku kofeinu. Při hledání WC mi bylo doporučeno, ať jdu za mouchami. Pokud bych tak učinila, nejspíš tam bloudím ještě teď, v prostoru určeném k posezení návštěvníků jich bylo totiž o mnoho více. Cestou nazpět jsme narazili na jednoho nejmenovaného člena Fobie, který připomínal stvoření ze zombie apokalypsy. (Niviat)
Vstávání do sobotního rána (tedy spíše dopoledne) bylo docela krušné. Naštěstí to bylo ze stanu jen pár kroků do místního koupaliště naplněného živou vodou. Následoval oběd ve městě v tamní plzeňské restauraci… no… škoda, že ta Plzeň chutnala jako zředěná (tentokrát ne živou vodou… asi zde nebyl očekáván takový nával žíznivých metalistů, tak možná z obavy o nedostatek sudů byla přidávána nežádoucí ingredience?) a o guláši á la školní jídelna mluvit raději více nebudu. Vše spravila zmrzlina z náměstí a další koupačka. (Opat)
Není nad to mít pořadatelské a řidičské zaměstnání. Páteční odpoledne o dvou pivech a večer o vodě znamená, že mi v sobotu ráno bolí akorát nohy, jinak jsem ve slušné kondici odpovídající věku. (úsměv) Na místo dorážíme po 13. hodině, opět se ujímám funkce Bráníka, tzn., že jsem držitelem klíče od backstage parkoviště a běhám otvírat a zavírat bránu pokaždé, když nějaká kapela přijede nebo hodlá festival opustit. Výsledkem je nachozených 38 000 kroků za dva dny... (úsměv) (Johan)
Druhý den volyňského ETEFu se probral do slunečného rána a při pohledu na zrcadlově klidnou hladinu místního historického koupaliště si člověk uvědomil, jak krásné místo bylo pro festival zvoleno.
Sobotní hudební přehlídku zahájila rozverná grindovo rapová taškařice POTHEAD. Vesele maskovaní členové, spousta hulení, nějaké ty samply, a protože to nebyl můj šálek kávy, vydržel jsem jen pár skladeb. (Kubrt)
Do areálu vcházíme něco málo před druhou hodinou, kdy se na pódiu chystali pražští POTHEAD. Z jejich podání grindu kořeněného rapem mi v hlavě však nejvíce utkvěl jejich vzhled, který zaujal i tamní děti, které se přišly vykoupat. Pak mě vedro zahnalo zpět pod deštník do náruče vychlazené malinovky. (Niviat)
Sobotní start obstarali POTHEAD s dvěma vokalisty a veselým hopsa hejsa grindem. Zamaskovaní pánové sršeli vtipem i co se oblečení týká, takže nechyběl hokejový dres s jmenovkou Paul Kariya, tepláky pod kraťasy, nějaké ty kšiltovky a pořádné hodiny na krku chrochtajícího zpěváka. V daném ranku šlo asi o kvalitní kapelu, leč moje hudební preference se s tímto žánrem míjejí... ale přišlo se podívat dost zvědavců, kteří se docela bavili - soudě dle všudypřítomných úsměvů. (Johan)
První grind-rapovou bandu POTHEAD jsem poslouchal jen zpovzdálí, blíže k pódiu jsem se vydal za melodickými black metalisty DESIRE FOR SORROW. Pětice maličko doplatila na zvuk, který se lehce sléval (což bylo na ETEF Festu opravdu výjimkou), jinak ale odehrála svůj set s přehledem. DFS dávají velký důraz i na image, mně osobně to přijde třeba trochu přehnané, na druhou stranu lepší, než se vizuální podobou nezabývat vůbec. Kapela bývala od počátku často srovnávána s ipswichskými CRADLE OF FILTH (a i mně tuto formaci jejich první počin velmi evokoval), zdá se mi však, že u nových skladeb už inspirace není tak očividná. Jedině dobře, pokud půjdou DESIRE FOR SORROW více svým směrem. (Opat)
DESIRE FOR SORROW jsem poprvé zaregistroval před ORANSSI PAZUZU v Nové Chmelnici, kde byl jejich zvuk ale příšerně nařvaný a na vystoupení se i docela ztrácela šestistrunná basa, která mne dost zajímala. Proto jsem byl zvědavý na tuhle mladou, stylisticky vizuálně vyladěnou partu. Na ETEFu byl zvuk mnohem čitelnější než na předchozí štaci a nutno podotknout, že tentokrát jsem si tyhle mladé tmáře docela užil. Sice mi stylizace trochu připomíná CRADLE OF FILTH, nicméně si myslím, že tahle kapela to má pěkně rozjeté. Jestli se nepletu, motá se kolem nich Frodys, což jistě kapele přijde vhod. Vystoupení šmahem smazalo rozpačitý pocit z Nové Chmelnice. (Kubrt)
DESIRE FOR SORROW jsou do své tvorby zapálení, vše mají zmáknuté včetně image a pódiové prezentace, ale co se žánru týká, mám to podobné jako v případě grindu POTHEAD. Načančaný melodický klávesový black metal DFS je zahraný i sehraný, ale já se v něm prostě nevyznám. (Johan)
GUTTED patří mezi veterány maďarské scény, kořeny kapely sahají dvacet let zpátky, takže není divu, že na pódiu stanula technicky vyspělá parta. Parta drtící mix death metalu a grindu s technickými finesami v podání soustředěného kytaristy to ale měla docela těžké s přesvědčením přihlížejících, kterých asi bylo i méně než na grindující srandisty. (Johan)
První z kapel, co mě zajímá, jsou maďarští GUTTED. Hrají kvalitní death/grind a vydržím je poslouchat celou půlhodinku. Kvalitní nášup s velice technicky zdatným kytaristou, který GUTTED jednoznačně táhl. Škoda, že pánové nedostali lepší čas, v horkém odpoledni to nebylo úplně ono. Ovšem za mě spokojenost. (Peťan)
Sobotní program obsahoval hned několik zahraničních jmen, prvním z nich byli maďarští GUTTED. Před festivalem pro mě neznámá banda, jež ale svým technickým death metalem rozhodně zaujala. Sledovat prsty kytaristů bylo takřka nemožné, jejich technika byla precizní, inspirace takovými NILE (jejichž triko měl jeden z nich na sobě) byla chvílemi znatelná. Občas bylo toho honění hmatníku už trochu moc na úkor konzistentnosti materiálu, jinak ale nemám moc, co bych vyčítal. Hodně solidní nátěr, jen těch lidí pod pódiem mohlo být víc. (Opat)
Maďarskou deathgrindovou prasečinu GUTTED jsem zaspal, abych byl čerstvý na večerní nálož. Docela pěkně se u toho usínalo... (Kubrt)
Po death/grindu přišla řada na thrash/speed plzeňských LAID TO WASTE. Ze začátku opět zvuk jak z prdele. Až když Johan došel za zvukařem s prosbou o vytažení vokálu a kytary, bylo to dobré. LAID TO WASTE hrají tak jako nikdo u nás. Směsice old school thrash metalu se starým speed/heavy. Ideální. Smrťákův uřvaný zpěv ke kapele dokonale zapadá. Vojta je na svůj věk excelentní kytarista a tohle duo doplňuje dvojice Amíků. LAID TO WASTE mě probrali. Skladby z debutu zněly výborně, ale větší radost mi udělal fakt, že nové věci zněly ještě lépe. Takže už se nemohu dočkat nové fošny! Další pauza na pivo. (Peťan)
LAID TO WASTE jsem během léta viděl podruhé, tentokrát s dvěma kytarami a i když se mně na Boudě s jednou kytarou líbili a druhá kytara mi nechyběla, dvě jsou přece jen dvě, takže ve Volyni kapela zněla o něco tvrději. A pestřeji než na povedeném debutu (který jsem si na místě pořídil na vinylu), takže chystaná druhá deska slibuje ještě větší zážitek, samozřejmě pořád v duchu old school nostalgie. (Johan)
Milým překvapením se pro mne stala americko-plzeňská speed-thrashová sypačka z Plzně LAID TO WASTE (bývalí KILL! KILL! KILL!). Pánové prohlásili, že žádné ploužáky nehrají, ani hrát nechtějí, což bylo znát, protože to do obecenstva sypali s neuvěřitelnou energií. Sama kapela po vystoupení prodávala vinyly se svým aktuálním počinem „Counterattack“ a během vystoupení prezentovala přípravu následovníka. Vypadá to, že jsou LAID TO WASTE v přípravách nové hudby stejně rozjetí jako na vystoupení, paráda. (Kubrt)
Následovaly dvě mně velmi dobře známé formace, neb jejich rodným městem je Plzeň. První z nich – thrashoví LAID TO WASTE – to tedy rozpálili jedna báseň. Ryze old schoolové pojetí žánru, které sice nepřináší nic nového, ale to v dnešní době máloco. LAID TO WASTE jsou navíc velmi zdatní hudebníci, bez problému sypali ve zběsilé rychlosti jednu skladbu za druhou. Přiznám se, že jsem v začátcích a i na debutu „Counterattack“ měl trochu problém se Zdendovým vokálem, jehož vysoká poloha mi prostě moc neseděla. Přijde mi ale, že s hlasem pracuje v současnosti mnohem lépe, zpěv více zapadá do hudební složky a celkově tak LAID TO WASTE podpořeni vynikajícím zvukem (ty kytary opravdu řezaly!) potěšili. (Opat)
V příjemném stínu jsem vydržela až do vystoupení LAID TO WASTE. Pokud člověk jede na festival s bacilem, tak musí občas přinést oběti, aby pak zvládl zhlédnout to, co ho opravdu zajímá. Set thrash speed metalových plzeňáků za to rozhodně stál. Energie z nich sršela a celkově jsem měla pocit, že si prostor pódia řádně užívají. Ihned po nich následoval plzeňský doom metal v podobě SELF-HATRED, které opět hodnotit nebudu. Nemusí všichni vědět, co že tam vlastně být nemělo a kde se tesař kupříkladu uťal. (smích) (Niviat)
Prvním zvolněním tohoto dne v podobě zádumčivě melancholického doom/post/blacku přivezli plzeňští SELF-HATRED. Kapela složená z členů několika převážně plzeňských doomových kapel (LLYR, ET MORIEMUR, GHOST IN THE SHELL, STOLLICE a další) doplněných o ostříleného matadora Datla (CRUADALACH, ex-DISSOLVING OF PRODIGY, ex-SSOGE...) otevřela svůj set skoro až funerálně doomovou skladbou „Guilt“. Nádherně melancholický pomalý part ve své střední části přejde do až blackově temné pasáže a do rychlejší části s výraznou kytarovou linkou. Skladba dokáže posluchače vtáhnout svou energií do tenat smutných doomařů. Následující „Self-Reflection“ je nejrychlejší skladbou plzeňských. Valící se atmosférickou záležitost mám asi nejraději právě tou náladou a na připravované desce „Theia“, která vyjde už na podzim, ještě uslyšíte vokál bývalé členky Felis, jejíž cesta se od SELF-HATRED oddělila. „No Judgement“, spíše funerální záležitost je další temnou záležitostí opět s atmosférickou aurou, která dodává SELF-HATRED onu zajímavost. Po odchodu Felis byl její vokál nahrazen riffem, takže skladba funguje naživo i nadále, což se bohužel nedá říci o skladbách „Slither“ a „No Attraction“, kterou už bohužel kapela bez Felis nedá. Ale zpět k ETEFu. První česky zpívaná skladba „Hlubina“ předznamenává pokus kapely do budoucna pokračovat česky zpívanými texty, což zní jako dobrý nápad. Zpěvák Kaťas se toho zhostil výborně a skladba funguje dobře a asi je mi i bližší právě to, že kapele rozumím. SELF-HATRED se s Volyní rozloučili majestátní „Memories“. Zdá se, že kapela vytvořila silný materiál a připravovaná „Theia“ by mohla přitáhnout milce pomalých smutných doomových opusů. Uvidíme, co budoucnost odpoví... (Kubrt)
Vysoce nastavenou laťku bez problémů udrželi i doom metaloví SELF-HATRED. Poprvé jsem skvadru viděl bez zpěvačky Felis a při vší úctě musím říci, že to kapele pouze s Kaťasovým vokálem šlape velmi dobře. Je schopen střídat mezi kvalitním growlem a řevem, nechybí ani šeptavé pasáže, variabilita je tedy i při jednom zpěvu zajištěna. I přes slunečné odpoledne se povedlo SELF-HATRED vytvořit patřičnou atmosféru skrze melancholické a po většinu stopáže velmi pomalé kompozice. Každý tón má své místo, kytary se velmi vhodně doplňují a prolínají, občas jsou okořeněny klávesami, jež nepůsobí nepatřičně, jako tomu občas bývá. Vynikající vystoupení, které mělo jen jednu vizuální kaňku: Kaťasovy oranžové kraťasy a triko „Wish you were beer“ mi do toho doomu příliš nezapadaly (úsměv). (Opat)
Vypadá to, že se v Česku hlavním městem doom metalu stává Plzeň. Vedle ET MORIEMUR, GHOST IN THE SHELL či QUERCUS se v západních Čechách objevila další velice zajímavá kapela, která sází na nejpomalejší tempa a hlavně to dělá natolik zajímavě, že je tu z ničeho nic silná konkurence pro jednoznačné doomové krále ET MORIEMUR. I když konkurence... obě kapely jsou spřízněné a každá to dělá malinko jinak. SELF-HATRED vkusně skládají mozaiku pomalých pochmurných tónů, klávesy (mimochodem obsluhované pánem v zajímavé masce) se s kytarami nehádají, ale hrají ve vzájemné symbióze a zpěvák střídá polohy, jedním slovem zážitek, který mohl být ještě silnější za tmy. (Johan)
Sledovat po očku chystající se WELICORUSS byl už sám o sobě zážitek, který rozpaloval. I přes neskutečné vedro zachovali rodáci ze Sibiře svůj kompletní koncertní oděv. Kůže a kožešiny, tak málo stačilo, aby mě polévalo neskutečné horko. Obdivuji proto pány, že za celou dobu hraní nepolevili v energii a chladili se snad jen, když házeli hřívou. Bohužel nepatřím mezi příznivce tohoto stylu hudby a odrazuje mě přílišná epičnost, kterou má na svědomí neskutečné množství použitých samplů. Rozpažování rukou zpěváka mi pak evokovalo spíš scénu z Titaniku, než nějaký zajímavý pódiový prvek. Jejich hudba však lidi baví, což dokázali již na několika koncertech, kde jsem je měla možnost zahlédnout. (Niviat)
WELICORUSS jsem docela poslouchal v době vydání jejich první desky „Wintermoon Symphony“, ale přeci jen už to je nějakou dobu a od té doby se můj hudební vkus docela proměnil. Zároveň kapela prošla mnohými personálními i hudebními změnami a loňské album „Аз есмь“ už šlo mimo mě. Podobně jsem to měl i s jejich koncertem, podle mě až příliš postaveném na samplech, které jedou v podstatě po celý set a samotná hraná část už tak nápaditá není, což bylo mimochodem znát zejména v okamžiku, kdy počítač na chvíli vypověděl službu. Mě to prostě moc nebavilo, nepomohly ani kožíšky na oděvech protagonistů, ani neustálé vybízení ke skandování. (Opat)
WELICORUSS patří respekt za to, že i v horkém vzduchu nerezignovali na kostýmy a kožešinové doplňky a tak se museli doslova koupat ve vlastním potu, protože navíc nešetřili pohybem. Nešetřili ani spoustou muziky pouštěné z playbacku, což je dnes žel věc běžná i u velkých zahraničních part... i na Brutalu to takhle dělá kdekdo. Mně to moc po chuti není, neřeknu, když jde o nějaké dokreslovačky, ale v případě rusko-srbsko-české kapely jela z noteboku většina toho, co pak lezlo mezi lidi, včetně doprovodných vokálů. Jinak hudba WELICORUSS je žánrově mimo můj zájem, nebaví mě, ale evidentně jsem v menšině, protože za celé odpoledne měla právě tahle parta u publika největší úspěch. (Johan)
U WELICORUSS jsem vydržel jen chvíli. Nasamplovaných kláves bylo na můj vkus poněkud příliš mnoho a od druhé skladby to na mne dělalo dojem, že kapela vykrádá sama sebe a další skladby mi do sebe poněkud splývaly. Nevím, asi jsem byl naložen ze silného setu SELF-HATRED, tak jsem pagan nechal paganem a těšil se na největší lákadlo ETEFu (pro mne), totiž SDOS. (Kubrt)
Italské kapely letos ETEF ovládly - první z nich byli death metalisté DISTRUZIONE. Jednalo se pro mě o nové jméno a den před akcí jsem si letmo poslechl dvě skladby. Naživo mě pak jejich old school death metal švédského střihu nadmíru bavil. Nechyběly pomalejší pasáže, přímočaré vyhrávky, chorobný vokál a hodně sympatický projev. Žádní mladíci, ale podle vizáže už ostřílení borci. DISTRUZIONE za nějakých čtyřicet minut spláchli Volyni sice stokrát slyšeným, ale kvalitně zahraným death metalem. Staromilci si museli chrochtat blahem a já patřil mezi ně. (Peťan)
Italští DISTRUZIONE se vytasili s velmi solidní dávkou death/thrash metalu, kterou trochu kazil pouze příliš monotónní a lehce nepříjemný vokál Devida Roncaie. Jinak šlo o velmi příjemnou záležitost, leč nijak nevybočující ze žánrových standardů. Následující SIX DEGREES OF SEPARATION jsem v poslední době viděl několikrát, ve Volyni jsem je tentokrát poslouchal pouze z povzdálí, neboť jsem se ještě za světla vydal sbalit stan, abych se mohl ještě v noci vydat na cestu zpět (a vzhledem k noční průtrži mračen jsem nakonec udělal dobře). Z toho, co jsem slyšel, odehráli SDoS standardní, tzn. velmi dobrý set. (Opat)
Italy DISTRUZIONE jsem si nechal ujít, nicméně produkce byla hodně zběsilá. (Kubrt)
Konečně nastoupila, alespoň pro mne, kapela, kvůli které jsem se rozhodl, že na ETEF pojedu a to SIX DEGREES OF SEPARATION. Kapela je naživo naprosto jistá, sehraná a navíc jejich tvorba je zcela nezaměnitelná, už co se týče specifického Doctorova zpěvu. Set byl složený převážně ze dvou posledních desek (tři skladby z „The Hike & Other Laments“, dvě z novinkového „Simple“), které jsou mimochodem skutečně skvělé, doplněný jednou z „Chain-Driven Sunset“ („Tekno-prophet“) a ukončený nesmrtelnou „Masterpiece of pain“ (z alba „Triotus, Tricephalus and Tribadism“). Z novinkového alba „Simple“ kapela zahrála skladbu „Fury“, která má i zdařilý klip. Pro mne však zazněla má nejoblíbenější „Dark side of conscience“ (z alba „The Hike & Other Laments“), kterou považuji za jejich nejúdernější. SDOS pravda zahráli nejmelodičtější set, nicméně pro mne byl strhující. Přesně jsem věděl, proč na ETEF jet. (Kubrt)
Je to sice nesportovní, ale když jsem se dozvěděl, že DEPRESY nepřijedou a místo nich zahrají SIX DEGREES OF SEPARATION, měl jsem radost. Dlouho jsem jednu ze svých top kapel neviděl, nová deska se mi líbí, takže jsem se těšil převelice. A nebyl jsem sám, moje nadšení sdíleli i kamarád Standa a spolupisálek Kubrt, nicméně až tolik podobně smýšlejících jedinců se place se nenašlo, takže SDOS hráli pro mnohem menší publikum, než jsem čekal. Ale takový je úděl kapel, které to dělají jinak, nedá se s tím nic dělat a hlavní je, že muzikanti odehráli set bez ohledu na to, kolik lidí na ně koukalo. Já byl vysloveně nadšený, průřez tvorbou s důrazem na novější záležitosti mě vtáhnul do děje a na chvíli jsem nechal pořadatelské starosti stranou a užíval si známé melodie, výborné muzikantské výkony a Doctorův nezaměnitelný vokál. Se Standou jsme si sem tam něco zapěli, hlavně refrén „Masterpiece of pain“, s Kubrtem jsme se usmívali a jediné, co mi chybělo, byl o něco delší set zakončený třeba „Separated“. (Johan)
Po večeři nastal čas strávit několik chvil se SIX DEGREES OF SEPARATION a jejich motorovou pilou Radkem Zábojníkem. Ten si se mnou podá ruku i přes to, že mám k jeho vokálu stále tu stejnou výhradu a to už několik let. (úsměv) Nejinak tomu bylo samozřejmě i tentokrát. Hudba skvělá, vystoupení energické a pila nabroušená přesně tak, jak jsou všichni fanoušci zvyklí. (Niviat)
Druhými zástupci slunné Itálie byli thrasheři GAME OVER. Jejich nová deska mě zklamala, proto jsem byl dost zvědavý, jak budou nové skladby znít naživo. Bez obav - GAME OVER přišli suverénně na pódium, odehráli výborný set s prstem v nose a odešli. Energický koncert s pravou jižanskou krví a zápalem. Setlist obsahoval skladby ze všech tří desek + navrch cover „Iron Fist“ od MOTÖRHEAD. Ten podle mého názoru nebyl úplně povedený, ale možná mám v hlavě pořád dozvuky z Obscenu, kde tento legendární song vystřihli SODOM, haha. Zajímavým faktem zůstává, že na rozdíl od většiny českých kapel dokážou i zahraniční mladé (průměrné) kapely jako GAME OVER svojí hudbu naživo prodat s neuvěřitelnou energií. Tento fakt sleduji už hodně let a zatím dopadá pro naše kapely velice špatně. GAME OVER hráli už za tmy a pod pódiem se rozjela slušná rotyka. Možná poukaz na to, že volyňský festival by si zasloužil více thrashe v line-upu. (Peťan)
Na druhou kapelu z Itálie jsem se už plně soustředil. Loni na ETEF Festu vystoupili jejich krajané DEATH MECHANISM a jejich thrash metal mě naprosto rozbil. Čekal jsem tedy, zda se to povede i letos GAME OVER. A přestože rok starý zážitek asi nepřebili, bylo jejich vystoupení nesmírně zdařilé, energické a zábavné. Věřím tomu, že z desky by mě třeba tvorba jihoevropského kvarteta tolik nezaujala, naživo mají ale podobné kapely tendenci nakopat všem řitě a s nezastavitelnou vervou sázejí jeden flák za druhým. Maníci toho po pódiu naběhali požehnaně, což dokazoval i závěrečný kabelový spletenec dvojice kytaristů. Jednomu z nich v průběhu setu občas vypadávala kytara, vše ale rychle vyřešil vypůjčený kabel a nic tak nebránilo italské mašině v demolování Volyně. Paráda. (Opat)
GAME OVER jsem sledoval hlavně z pódia a byla to tedy mela. Kytaristé se nezastavili, lítali po pódiu jako splašení a ještě u toho stihli hrát parádní thrash metal, který dohnal řadu divochů na place k divokému křepčení. Ale zpět na pódium, po několika kolečkách se kytaristé zamotali a chvíli jsem si říkal, že za chvíli bude jeden maník bez proudu. No zvládli to, ale museli pak pobíhat opatrněji... A možná je na místě i citace kytaristy Lucy, který po koncertě říkal, že to nebylo super, ale ještě lepší. Pánové si to prostě užili a z přijetí byli nadšení. (Johan)
A když už jsem u těch zákulisních informací, tak přidám něco málo k IMPALED NAZARENE. Pověst Miky Luttinena aka Sluttiho není asi z nejlepších, ale jakékoliv obavy vzaly za své, když pomenší chlápek vylezl z dodávky s flaškou v ruce a první, co udělal, podal Bráníkovi s úsměvem ruku řka „já jsem Mika“. Ještě srdečněji působil celý večer basák Arkki, který na pódiu řádil jako tajfun, takže není divu, že mu po dvou skladbách došlo pivo. No jsem chlapec všímavý, tak jsem honem donesl další a radost urostlého chlápka mi přišla skoro dětská - usmíval se jako o vánocích. Ale co čert nechtěl, za chvíli bylo pryč i druhé pivo... (smích) Tak jsem běžel pro třetí... a hned jsem se dočkal dalších díků, které pokračovaly i po koncertě. Finové se obecně chovali jako fajn lidi a neměli problém se kdekomu podepsat nebo prohodit pár vět. (Johan)
Suomi Finland Perkele! Nastala hodina headlinera letošního Enter the Eternal Fire Festu – IMPALED NAZARENE. Maniaci v čele s démonem Mikou Luttinenem už brázdí metalové vody více než 25 let a do análů se zapsali nesmrtelnými počiny, jako jsou „Ugra-Karma“, „Suomi Finland Perkele“, z novějších alb mě hodně baví třeba „Manifest“. Setlist postavili zejména na starých skladbách, zabrousili dokonce i do demosnímků z roku 1991. Ať už znělo koupalištěm cokoliv, IMPALED NAZARENE zabíjeli! Jejich směsice blacku, thrashe a punku mě tentokrát dostala asi tak stokrát víc, než před pár lety na Brutal Assaultu. Menší stage a tma Finům svědčila. Tohle mělo šťávu jako prase! Mika navíc povyšoval vystoupení ještě na vyšší level svými neotřelými a zábavnými průpovídkami mezi skladbami i po ukončení setu. Asi jsem ani nečekal, že mě IN takto semelou, ale PERKELE!, povedlo se jim to. Jen mě mrzelo, že publikum jaksi příliš nereagovalo a Mika měl problém získat alespoň malou reakci na své všetečné otázky (smích). (Opat)
Oldschool black metal říznutý sem tam punkem, taková je finská legenda IMPALED NAZARENE. Skvělá show byla poznamenána prvními kapkami deště, kterých si člověk vlastně ani nevšímal. Natolik byl pohlcen atmosférou a drtivými riffy. Proslovům mezi skladbami sem tam vévodila špatná angličtina, až jsem kolikrát musela přemýšlet, co tím chtěl zpěvák či kytarista říci. Největším plusem kapely je rozhodně vokál koketující hned s několika polohami, až k té (zařezané trenky) řádně vysoké heavy metalové. Dočkali jsme se i přídavku a neskutečné popularity jedné části mužského těla. Od pohlaví ženského by to zpěvák nejspíš bral poněkud klidněji. (smích) (Niviat)
Headlineři večera byli finští IMPALED NAZARENE. Bylo jasné, že velké procento lidí dorazilo právě na ně, a tak před pódiem bylo nejvíce lidí za celé dva dny. IMPALED NAZARENE nastoupili jako praví headlineři, měli dobrý zvuk a svůj osobitý black metal pumpovali do lidí s energií sobě vlastní. Jen škoda, že jednotlivé songy byly na můj vkus příliš jednotvárné a tak mě to po nějakých 10-15 minutách přestalo bavit. Představa, že tento kolovrátek poslouchám hodinu, mě děsila. Dal jsem si pivo a vrátil se na kousek druhé poloviny setu. Tady to bylo o něco živelnější, protože IMPALED NAZARENE sáhli po více „prasáckých“ skladbách. I tak mi stačilo dalších 10 minut. Očekávání IMPALED NAZARENE v mých uších nepotvrdili, ale odezvu měli Finové velice dobrou. Nakonec vyrážíme domů o něco dříve, tak jsem již nestihl mé oblíbence HEAVING EARTH. V Sušici si to vynahradím (úsměv). (Peťan)
Jak už to tak bývá, když se na něco těším, buď se něco pokazí, nebo se musím prostě obětovat. V neuvěřitelném lijáku jsem se vydala podpořit a vyslechnout set HEAVING EARTH. První skladbu jsem odestála uprostřed vylidněného prostranství, abych se pokochala skvělým zvukem a pak se uklidila těsně před pódium, kde jsem si vychutnávala plnými doušky zbytek. HE byli moje láska na první poslech, stali se mými oblíbenci v rámci české undergroundové scény a naživo tento status pouze potvrzují. Všechno zběsile šlape, vokál hladí a řeže zároveň... Myslím, že se s Opatem shodneme, že moknout opravdu mělo cenu. Škoda jen, že se většina posluchačů musela tísnit v pivních stanech a nemohla je řádně podpořit. (Niviat)
Poslední dvě kapely měly zatracenou smůlu. Z nebe se po IMPALED NAZARENE spustil nekompromisní slejvák, před kterým se většina návštěvníků schovala pod některé z dostupných přístřeší. S vědomím, že za nějaké čtyři hodiny budu doma v teple, jsem se na nějaký déšť vysral a šel si i HEAVING EARTH vychutnat dopředu. A udělal jsem dobře. Tahle banda je zárukou kvality, zárukou profesionálně odvedeného vystoupení, zárukou pocitu bezmoci pro každého muzikanta v publiku (úsměv). Hrálo se téměř výhradně z „andělské“ desky „Denouncing the Holy Throne“ (trochu oxymóron), nechyběly pecky jako „Nailed to Perpetual Anguish“, „Forging Arcane Heresy“ nebo „Jesus Died“. Bomba jako vždy, pánové nezklamou. Rád si dám další půlhodinku ve společnosti HEAVING EARTH na Brutal Assaultu. (Opat)
HEAVING EARTH měli pech na počasí. Krátce poté, co dohrála finská eskadra, začalo docela intenzivně pršet a plac pod pódiem se až na deset vytrvalců vyprázdnil, ostatní se schovali pod dvacet metrů vzdálené stany. Takže roli měla kapela hodně ztíženou, nicméně se tím nenechala odradit a odehrála parádní set. Dal jsem si kapelu pěkně z pódia a nevěděl, kterému členovi dřív věnovat pozornost... skvělé hráčské výkony pánů strunotepců, skvělý Žlababův projev, skvělý Jirka za bicími... paráda. (Johan)
Vystoupením HEAVING EARTH pro mě Enter the Eternal Fire fest skončil. Při poslední kapele jsem se pokoušela oschnout v jednom z přístřešků. Následně jsem zvolila úprk do vyhřátého spacáku a netěšila se na balení mokrého stanu druhý den. Oba dva dny jsem si nadmíru užila díky skvělé organizaci, našlapanému line-upu a skvělému zvuku. Příští rok doufám v opakování. (Niviat)
Závěrečnou tečkou byli domácí doom/death metalisté VIHAR, které jsem z většiny poslouchal z přilehlého krytého posezení, a přestože tvorba čtveřice rozhodně nezněla špatně, únava už mě trochu přemohla a po dopití nutné kávy jsme se vydali k domovu. Doufám, že budu moci VIHAR někde kompletně zhlédnout. (Opat)
Ještě větší smůlu než HEAVING EARTH měli VIHAR. Déšť neustával, lidí ještě ubylo, protože únava po dvou dnech křepčení a popíjení už si začala brát daň, k tomu to počasí... a navíc muzika, která na první poslech příliš nezaujme. Mně od VIHAR utkvěly v paměti občasné pomalejší pasáže, které mi připomínaly někdejší Milošovu kapelu AGE OF STORM, škoda, že kapela nezpomalila častěji... ale možná v tom hrála roli nostalgie po kapele, kterou jsem měl před patnácti lety rád. (Johan)
Sečteno a podrženo - s druhým ročníkem ETEF festivalu panuje spokojenost. Pohodová atmosféra, výborný areál s bazénem, lidové ceny (jídlo, pití i vstup), kvalitní line-up a organizace, počasí na objednávku a nakonec i lepší návštěvnost než v loňském roce. Pevně věřím, že se pánové odhodlají i ke třetímu ročníku. Je super mít výborný festival s takovou úrovní kousek od domova. Díky a na viděnou příští rok! (Peťan)
Na závěr je nutností poděkovat pořadatelské dvojici za další fantastický ročník festivalu s velice rozmanitou soupiskou, z níž si každý mohl vybrat to své. O příjemném prostředí volyňského koupaliště už toho bylo napsáno dost, o po většinu času velice kvalitním zvuku jsem se už také vyjadřoval. Poděkovat se sluší také nespočtu známých, se kterými jsem měl tu čest ve Volyni prohodit pár slov. Díky, za rok zas! (Opat)
Fotky: Skalík, Iva Mužíková
