Tři roky po prvním dílu je tu druhé pokračování příběhů ze života severomoravské a slezské (nejen) punkové scény, respektive „román pro pankáče“, jak praví podtitul knihy. Kdo nečetl díl první, nemusí smutnit, v pokračování se sice objevuje několik stejných postav, ale příběh je to jiný. A to hodně. Zatímco první kniha popisovala život party pankáčů a party muzikantů, tentokrát je to doslova thriller, který se skládá ze tří prolínajících se příběhů.
Těžko vybrat, která dějová linie je ta nejzajímavější, mě bavily všechny, ale kdybych stůj co stůj musel na jednu ukázat, tak by to byla ta historická.
Dějství pamětnické vrací čtenáře do roku 1985, kdy se u nás punkové hnutí teprve klubalo na svět. Hlavní postavou je Šeba, který v patnácti neví čeho se chytit, až ho kamarád přivede do party „závadných“ vrstevníků, kteří se poflakují po sídlišti, pokuřují, popíjí... Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, kdyby to Petr nepopisoval tak věrohodně. Pamětník jako já ocení celou řadu detailů, které mou generaci provázely na každém kroku, ať už jde o značky alkoholu, cigaret, bot nebo aut, jmen tehdejších „umělců“, názvy zahraničních rozhlasových stanic nebo cenové relace – zmrzlina tehdy opravdu stála 1,40 Kčs. (úsměv) Kapitoly popisují život nejen pankáčů, ale i dalších „podvratných živlů“ nenaplňujících požadavky komunistických mocipánů na život socialistické mládeže. Trochu mi to připomíná Pelcův bestseller „...a bude hůř“, ve kterém se taky všelijak protlouká parta „zlobivé“ mládeže a taky se nešetří naturalistickými scénami, hlavně tedy sexuálními; chvílemi nemá Výškovického kniha (stejně jako ta Pelcova) daleko k pornu (a to nejen v retro pasážích, ale i v těch dalších). Prakticky všechny popisované situace se mohly stát, až na jednu, která je tak trochu z oblasti paranormální a objevuje se v ní tajemná postava muže cestujícího časem. Jo, a nesouhlasím s jednou věcí – tvrzením, že o titul mistrů světa tehdejšího Československa se zasloužili hlavně slovenští hokejisté. Moje vzpomínky na Lálu, Šejbu, Růžičku a Králíka mluví stejnou řečí jako statistiky, takže bych autorovi doporučil jejich studium. (úsměv)
„Hlavu mám vždycky dobře oholenou, moje černé boty Gladiator s bílýma tkaničkama se vždyckylesknou jako negerská prdel, a límeček mojí bílé polokošile Fred Perry, je vždycky absolutně čistý.“
Druhá linyje příběhu je deník skinheada psaný ich-formou. 160 centymetrů visokej 22letej skinhead trpící mindrákem ze svý víšky a s toho, že ho parta starších skinů nebere mezi sebe a tak se rozhodne, spáchat vraždu, vraždu nějakýho levičáckýho šmejda, zasranýho, za což ho pak jeho náckovský vzorove začnou brát na koncerty, pochody, přepadovky pankáčů, cikánů, bezďáků a jiných parazitů. Jeho deník vypadá zhruba jako předchozí věty (poslední úsek je z něj citován), jedna chyba za druhou, což je dáno podprůměrným intelektem dotyčného, o čemž svědčí nejen pravopis a stylistika na úrovni absolventa zvláštní školy, ale hlavně nesmyslný plán, který se v té jeho duté palici vylíhne. Když se člověk přes příšernou češtinu přenese (prostě si zvykne a začne se tím bavit...), tak se opět dočte spoustu zajímavého o myšlení a životě v prostředí holohlavé komunity, o které si toho musel Petr hodně zjistit. Třeba to, že tihle tvorové nazývají města jejich německými ekvivalenty z časů protektorátu – Troppau, Ostrau, Chwalkowitz, Witkowitz – což mě zpočátku trochu trápilo, protože jsem netušil, co je Troppau nebo Chwalkowitz a musel si to najít na webu.
Knížka nese název po fiktivní kapele PUNKOVÝ PRAPOR, jejíž zmrtvýchvstání v podobě příprav jednoho speciálního koncertu po pěti letech od rozpadu sleduje třetí linie. V ní se stejně jako v prvním dílu objevuje postava Sejdžiho, dnes už usedlého pankáče, který ale kromě vzorného rodinného života pořád hraje v kapele DETEKTOR PRAVDY, jejímž založením končil předchozí příběh. Popis příprav koncertu PUNKOVÉHO PRAPORU se prolíná s popisem života v rodině, která je vcelku pochopitelně vegetariánská, antifašistická, ekologicky smýšlející, což opět dokresluje řada detailů, které jsou, jak už jsem výše psal, věrohodné. Souběžné zkoušení PUNKOVÉHO PRAPORU a hraní v DETEKTORU PRAVDY je zachyceno realisticky, stejně jako pohled na postavení druhé kapely po pěti letech existence – v podstatě to nikam daleko nedotáhla, příliš fanoušků neposbírala a trmácí se na akce, kde na ni není skoro nikdo zvědavý. Ale to dnes zažívá celá řada nejen punkových kapel. Zato ohlášený vzpomínkový koncert PUNKOVÉHO PRAPORU rozpoutá vlnu zájmu... tak je třeba pořádně zkoušet, nechat vyrobit trika, plakáty, letáky, zabookovat další kapely jako spolupachatele vzpomínkového koncertu, zajistit zvukaře, jídlo, pití... kdo někdy pořádal nějaký koncert, okamžitě bude doma, protože přesně tak to zařizoval taky.
Všechny tři příběhy se tu a tam prolnou, v závěru pak dojde k setkání všech hlavních postav na jednom místě a k velkému vyvrcholení napínavého čtení, které bych jako v případě prvního dílu doporučil nejen fanouškům punku, ale jakékoliv okrajové hudby a vlastně i čtenářům klasických kriminálek, protože Petr dokázal vymyslet a napsat poutavý a napínavý příběh, od kterého se před přečtením jen těžko odchází.
Co se týká vzhledu a provedení knihy, tak jde o paperback menší než ápětka, s pěknou sazbou (písmo je poměrně malé, takže se textu do drobné knížky vešlo opravdu hodně), s několika ilustračními fotografiemi míst, v nich se příběhy odehrávají.
Poznámka na závěr: Zatímco fascinaci přesnými názvy kdečeho lze brát jako autorův trade mark i milou deviaci, otrocké psaní čárky před slovem „než“ je nutno označit jako porušení pravidel českého pravopisu. (úsměv)
266 stran
