Koncert HOODED MENACE se stal v úzkoprofilové komunitě zvané underground velmi očekávanou záležitostí. Není se čemu divit, tahle finská kapela se svými vydařenými nahrávkami dokázala výrazně dostat posluchačům pod kůži a v našich končinách se zatím živě představila jenom jednou. U nás je hodně známá i díky tuzemskému vydavatelství Doomentia. To pomáhalo HOODED MENACE v jejich začátcích, než si je vzali pod svá křídla slovutní Relapse Records. Osobně kvituju, že se akce, která se původně měla konat v klubu Exit-us, přesunula do jednoho z momentálně nejlepších klubů v Praze – Modré Vopice. A to nejen kvůli zvuku a parkování.
Turné je turné. Málokdy headliner přijede sám, většinou se s ním táhne ještě někdo další. Ani tento večer nebyl výjimkou a k HOODED MENACE se připojily další dvě skupiny. Ta první – SHORES OF NULL z Itálie byla velkou neznámou. Rychlý nástřel před akcí mi napověděl, že tady něco drhne. To něco se projevilo po chvilce jejich setu. Byl tím zpěvák, který se rozhodl prokládat hrubší vokál čistým „hero“ vokálem, což na mě působilo jako znamení, že mám jít dál od pódia. Hudebně šlo o poměrně široce vrstvené záležitosti nejasného zaškatulkování, v nichž nechyběly vyloženě deathmetalové party, kdy se kormidlo nejčastěji stáčelo směrem na melodický sever Evropy. Občas mi připomínali AMORPHIS, od nichž dávám ruce pryč. Dvacet minut se dalo zvládnout, zbytek už byl navíc. Podobný pocit bohužel SHORES OF NULL nesdíleli, protože na pódiu vydrželi téměř nekonečnou hodinu.
Nepřestane mě fascinovat, o kolika výborných kapelách člověk neslyšel, i když hrají už tak dlouho. Irské MOURNING BELOVETH jsem zaregistroval právě až ve spojení s turné HOODED MENACE. Přitom se tahle neveselá parta pohybuje na scéně už od roku 1992 a na kontě má šest desek. Jak mě první předkapela SHORES OF NULL příliš nenadchla, MOURNING BELOVETH mě svým epickým death doomem dostali. Vokalista Darren Moore si, zavěšený na stojanu od mikrofonu, prožíval na pozadí opravdu pomalého riffování svá úzkostná martyria. Jeho hluboký vokál se ve skladbách, nezřídka přesahujících 10 minut, proplétal s čistým vokálem kytaristy Franka Brennana a vytvářel mrazivou atmosféru s poselstvím, že dobře už bylo. Jejich truchlivá hodina uběhla při pár skladbách koňských délek rychle, ale bylo to tak akorát, aby člověk trudomyslnosti nepropadl nadobro. (úsměv) Kdo chtěl, mohl si už na koncertě dokonce i v limitované verzi koupit aktuální desku „Rust & Bone“, která oficiálně vyjde až v lednu 2016. (Bubu)
Od irských potemníků MOURNING BELOVETH jsem tak úplně netušil co očekávat. Z desky mě až tak neberou, což platí hlavně pro novější tvorbu, ale naživo jsem do nich vkládal naděje. Čekal jsem klasické doomové souznění, kdy hudba do člověka vstoupí a pohltí ho. I přes zřetelnou hráčskou suverenitu (ještě aby ne, když hrají přes dvacet let), se mnou jejich variace hodně pomalého doomu vůbec nic nedělala. Bohužel bylo i hůř a to ve chvílích, kdy se kytarista, dělící se o své pěvecké party se sólovým zpěvákem, rozhodl používat čistý melodický hlas. V tu chvíli mi zněli jako nepovedená verze PRIMORDIAL, jejichž auru jsem u nich cítil, byť v mnohem pomalejší a méně kvalitativní verzi. MOURNING BELOVETH mě ničím nenadchli a kytaristovi uděluju virtuální červenou kartu.
Kolem jedenácté konečně přichází na řadu vrchol večera. HOODED MENACE s čerstvou deskou na krku a kapucemi na hlavě. Kromě bubeníka je měli nasazené všichni drtiči strun, předák a hlavní mozek Lasse Pyykkö si na tu tryznu nasadil i sluneční brýle. Ale ten večer nebyl jen o pomalých věcech. I když HOODED MENACE hrají doom/death, vybrali do svého dobře postaveného setu skladby, které naživo opravdu fungovaly skvěle. Pomalejší party se střídaly s těmi rychlejšími, takže spíš než že by člověk cítil soustavný tlak a byl zadupáván do podlahy, často nezbývalo než provozovat tradiční headbanging a hrát si na imaginárního kytaristu... a že tam takových bylo. (úsměv) Mít z koncertu jiné než pozitivní dojmy snad ani nejde. Komu se líbí HOODED MENACE z desky, neměl si nač stěžovat. Hudebně vyvážené, zvukově tradičně „vopičácky“ skvělé, tak zněli HOODED MENACE v Praze. Jistou zajímavost představuje fakt, že oproti deskám, kde vokály nahrává Lasse, při koncertech zpívá basák Markus Makkonen. Porovnávat oba vokály mi nepřijde nutné, protože oba dva používají stejně podobný hlas. A žádné nedostatky jsem nepocítil. Průřez tvorbou neopomněl ty nejchytlavější skladby z jejich repertoáru, takže si každý tu svou oblíbenou věc určitě našel. Nikam se nespěchalo, času dost a tak koncert trvající přes hodinu skončil tak akorát, aby se nestal monotónním a ubíjejícím, kvalitní produkci navzdory. I přes temnou auru celé uběhlé hodiny, zamračené pohledy a všudypřítomné paroháče došlo i na úsměv, kdy ihned po konci setu se Markus tvářil hodně spokojeně. Stejně tak jako osazenstvo slušně zaplněné Vopice, kde bylo lidí tak akorát.
Fotky: Karel Vyskočil
Turné je turné. Málokdy headliner přijede sám, většinou se s ním táhne ještě někdo další. Ani tento večer nebyl výjimkou a k HOODED MENACE se připojily další dvě skupiny. Ta první – SHORES OF NULL z Itálie byla velkou neznámou. Rychlý nástřel před akcí mi napověděl, že tady něco drhne. To něco se projevilo po chvilce jejich setu. Byl tím zpěvák, který se rozhodl prokládat hrubší vokál čistým „hero“ vokálem, což na mě působilo jako znamení, že mám jít dál od pódia. Hudebně šlo o poměrně široce vrstvené záležitosti nejasného zaškatulkování, v nichž nechyběly vyloženě deathmetalové party, kdy se kormidlo nejčastěji stáčelo směrem na melodický sever Evropy. Občas mi připomínali AMORPHIS, od nichž dávám ruce pryč. Dvacet minut se dalo zvládnout, zbytek už byl navíc. Podobný pocit bohužel SHORES OF NULL nesdíleli, protože na pódiu vydrželi téměř nekonečnou hodinu.
Nepřestane mě fascinovat, o kolika výborných kapelách člověk neslyšel, i když hrají už tak dlouho. Irské MOURNING BELOVETH jsem zaregistroval právě až ve spojení s turné HOODED MENACE. Přitom se tahle neveselá parta pohybuje na scéně už od roku 1992 a na kontě má šest desek. Jak mě první předkapela SHORES OF NULL příliš nenadchla, MOURNING BELOVETH mě svým epickým death doomem dostali. Vokalista Darren Moore si, zavěšený na stojanu od mikrofonu, prožíval na pozadí opravdu pomalého riffování svá úzkostná martyria. Jeho hluboký vokál se ve skladbách, nezřídka přesahujících 10 minut, proplétal s čistým vokálem kytaristy Franka Brennana a vytvářel mrazivou atmosféru s poselstvím, že dobře už bylo. Jejich truchlivá hodina uběhla při pár skladbách koňských délek rychle, ale bylo to tak akorát, aby člověk trudomyslnosti nepropadl nadobro. (úsměv) Kdo chtěl, mohl si už na koncertě dokonce i v limitované verzi koupit aktuální desku „Rust & Bone“, která oficiálně vyjde až v lednu 2016. (Bubu)
Od irských potemníků MOURNING BELOVETH jsem tak úplně netušil co očekávat. Z desky mě až tak neberou, což platí hlavně pro novější tvorbu, ale naživo jsem do nich vkládal naděje. Čekal jsem klasické doomové souznění, kdy hudba do člověka vstoupí a pohltí ho. I přes zřetelnou hráčskou suverenitu (ještě aby ne, když hrají přes dvacet let), se mnou jejich variace hodně pomalého doomu vůbec nic nedělala. Bohužel bylo i hůř a to ve chvílích, kdy se kytarista, dělící se o své pěvecké party se sólovým zpěvákem, rozhodl používat čistý melodický hlas. V tu chvíli mi zněli jako nepovedená verze PRIMORDIAL, jejichž auru jsem u nich cítil, byť v mnohem pomalejší a méně kvalitativní verzi. MOURNING BELOVETH mě ničím nenadchli a kytaristovi uděluju virtuální červenou kartu.
Kolem jedenácté konečně přichází na řadu vrchol večera. HOODED MENACE s čerstvou deskou na krku a kapucemi na hlavě. Kromě bubeníka je měli nasazené všichni drtiči strun, předák a hlavní mozek Lasse Pyykkö si na tu tryznu nasadil i sluneční brýle. Ale ten večer nebyl jen o pomalých věcech. I když HOODED MENACE hrají doom/death, vybrali do svého dobře postaveného setu skladby, které naživo opravdu fungovaly skvěle. Pomalejší party se střídaly s těmi rychlejšími, takže spíš než že by člověk cítil soustavný tlak a byl zadupáván do podlahy, často nezbývalo než provozovat tradiční headbanging a hrát si na imaginárního kytaristu... a že tam takových bylo. (úsměv) Mít z koncertu jiné než pozitivní dojmy snad ani nejde. Komu se líbí HOODED MENACE z desky, neměl si nač stěžovat. Hudebně vyvážené, zvukově tradičně „vopičácky“ skvělé, tak zněli HOODED MENACE v Praze. Jistou zajímavost představuje fakt, že oproti deskám, kde vokály nahrává Lasse, při koncertech zpívá basák Markus Makkonen. Porovnávat oba vokály mi nepřijde nutné, protože oba dva používají stejně podobný hlas. A žádné nedostatky jsem nepocítil. Průřez tvorbou neopomněl ty nejchytlavější skladby z jejich repertoáru, takže si každý tu svou oblíbenou věc určitě našel. Nikam se nespěchalo, času dost a tak koncert trvající přes hodinu skončil tak akorát, aby se nestal monotónním a ubíjejícím, kvalitní produkci navzdory. I přes temnou auru celé uběhlé hodiny, zamračené pohledy a všudypřítomné paroháče došlo i na úsměv, kdy ihned po konci setu se Markus tvářil hodně spokojeně. Stejně tak jako osazenstvo slušně zaplněné Vopice, kde bylo lidí tak akorát.
Fotky: Karel Vyskočil
