Tahle kapela je možná ze Švédska, možná z Itálie a možná taky odněkud odjinud (smích). Kvartet (na koncertech), nebo kvintet (na fotkách), nebo sextet (ve studiu) si zakládá na úplném utajení, takže různé prameny uvádějí navzájem si odporující informace. Muzikanti se fotí a vystupují v maskách, používají pseudonymy a těžko říci, jestli dnes působí ve stejné sestavě, v jaké natočili debutové album Crosscore. V bookletu je uvedena zpěvačka s nickem XBETTYX, v promo letáku jen Betty, ale na myspace se producíruje blonďatá Norka Tiril SkÂrdal s tím, že je novou vokalistku TWOP.
Ona i ideová náplň textů a vlastně i postoje kapely jsou specifické. Jestli si tedy pánové a dáma(y) nedělají legraci. Pasují se totiž do rolí jakýchsi náboženských aktivistů („my jsme ruka boží“) a bojovníků za práva zvířat. Booklet je plný religiózních motivů (kříže, soška nějaké světice, ukřižovaný Ježíš), titulní strana s rukama od krve asi také cosi symbolizuje... ale nějak k tomu nepasuje stylové „zlé“ logo s náznaky netopýřích křídel, jehož autorem je starý známý Christophe Szpajdel).
TWOP produkují poměrně těžko zařaditelnou muziku. Post metalcore? Deathcore? Grindcore? Ne ne, crosscore je správně a představuje mix všech výše uvedených „core“. Tříminutové skladby přinášejí pestrou muziku, v níž se střídají zběsilá tempa hnaná strojovými bicími s uvolněnými progresivními pasážemi. Podobně barevné jsou i vokály – Betty (přidržíme-li se civilnější varianty jejího jména) zvládá jak hrubý řev, tak čistý zpěv, navíc jí sekundují další dvě hrdla. V úvodní kompozici se sáhodlouhým názvem hraje prim Bettyin frenetický řev a drtící nářez. Mnohem zajímavěji vyznívá druhá Lycanthropy, v níž sice charakteristický řev také nechybí, ale zároveň přichází na řadu krátké industriální mezihry a dokonce i náznaky melodických refrénů, byť stále v devastujícím tempu. Rychlost polevuje až ve třetí skladbě, která je členitější a objevují se v ní i kvílivé tóny kytary. Další změna nastává s The Rise of Noah, ve které se poprvé objevuje čistý vysoký ženský zpěv doprovázený mužským „nezpěvem“ v podobě křiku, nikoliv ostrého, ale spíše zatlumeného, hlubokého. Trochu mi tady vadí ultra rychlé bicí, které jakoby jely jinou rychlostí než zpěv.
Po trochu méně interesantním prostředku alba stojí za zvýšenou pozornost poslední dvě položky. Předposlední Burst skrývá pod tvrdou slupkou spoustu vychytávek, ať už se o ně starají klávesy nebo opět zpěvandule, tu a tam recitující. Nejtěžší song se nachází na samotném konci, v případě Pure je přídomek „post“ zcela na místě. Avantgardní směs melodií a ostrých riffů, řevů a nebeských zpěvů, kláves a kytar je ale tak trochu roztříštěná, chybí jí nějaký lad a sklad.
Osmičku Deathwish si The Way Of Purity vypůjčili od legendárních Christian Death. Skladba je jednodušší než okolní, má pevně danou strukturu a i když došlo proti originálu k výraznému přitvrzení, od ostatních skladeb se přece jen trochu odlišuje.
Zvuk vznikal ve třech studiích (konečný mastering pak proběhl ve Finnvoxu), ale úplné nadšení nevzbuzuje – je trochu přebasovaný a ne zcela čitelný. Třeba to tak bezejmenní chtěli, ale já byl dal přednost vybroušenější produkci.
Seznam skladeb:
Čas: 29:13
www.myspace.com/thewayofpurity
Ona i ideová náplň textů a vlastně i postoje kapely jsou specifické. Jestli si tedy pánové a dáma(y) nedělají legraci. Pasují se totiž do rolí jakýchsi náboženských aktivistů („my jsme ruka boží“) a bojovníků za práva zvířat. Booklet je plný religiózních motivů (kříže, soška nějaké světice, ukřižovaný Ježíš), titulní strana s rukama od krve asi také cosi symbolizuje... ale nějak k tomu nepasuje stylové „zlé“ logo s náznaky netopýřích křídel, jehož autorem je starý známý Christophe Szpajdel).
TWOP produkují poměrně těžko zařaditelnou muziku. Post metalcore? Deathcore? Grindcore? Ne ne, crosscore je správně a představuje mix všech výše uvedených „core“. Tříminutové skladby přinášejí pestrou muziku, v níž se střídají zběsilá tempa hnaná strojovými bicími s uvolněnými progresivními pasážemi. Podobně barevné jsou i vokály – Betty (přidržíme-li se civilnější varianty jejího jména) zvládá jak hrubý řev, tak čistý zpěv, navíc jí sekundují další dvě hrdla. V úvodní kompozici se sáhodlouhým názvem hraje prim Bettyin frenetický řev a drtící nářez. Mnohem zajímavěji vyznívá druhá Lycanthropy, v níž sice charakteristický řev také nechybí, ale zároveň přichází na řadu krátké industriální mezihry a dokonce i náznaky melodických refrénů, byť stále v devastujícím tempu. Rychlost polevuje až ve třetí skladbě, která je členitější a objevují se v ní i kvílivé tóny kytary. Další změna nastává s The Rise of Noah, ve které se poprvé objevuje čistý vysoký ženský zpěv doprovázený mužským „nezpěvem“ v podobě křiku, nikoliv ostrého, ale spíše zatlumeného, hlubokého. Trochu mi tady vadí ultra rychlé bicí, které jakoby jely jinou rychlostí než zpěv.
Po trochu méně interesantním prostředku alba stojí za zvýšenou pozornost poslední dvě položky. Předposlední Burst skrývá pod tvrdou slupkou spoustu vychytávek, ať už se o ně starají klávesy nebo opět zpěvandule, tu a tam recitující. Nejtěžší song se nachází na samotném konci, v případě Pure je přídomek „post“ zcela na místě. Avantgardní směs melodií a ostrých riffů, řevů a nebeských zpěvů, kláves a kytar je ale tak trochu roztříštěná, chybí jí nějaký lad a sklad.
Osmičku Deathwish si The Way Of Purity vypůjčili od legendárních Christian Death. Skladba je jednodušší než okolní, má pevně danou strukturu a i když došlo proti originálu k výraznému přitvrzení, od ostatních skladeb se přece jen trochu odlišuje.
Zvuk vznikal ve třech studiích (konečný mastering pak proběhl ve Finnvoxu), ale úplné nadšení nevzbuzuje – je trochu přebasovaný a ne zcela čitelný. Třeba to tak bezejmenní chtěli, ale já byl dal přednost vybroušenější produkci.
Seznam skladeb:
- 23rd Circle Breeds Pestilence
- Lycanthropy
- Anchored to Suffocation
- The Rise of Noah
- Loyal Breakdown of Souls
- Sinner
- Egoist
- Deathwish
- Burst
- Pure
Čas: 29:13
www.myspace.com/thewayofpurity
