Pro někoho všední pracovní den, pro jiného pokračující volno obohacené klidem, mírem a trochou toho obžerství, no a pro mne a mé nejbližší téměř povinný výlet do šumperského H-Clubu, kde se konal již devátý ročník akce, příznačně nazvané Mezi svátky.
Číslovkou sice navazujeme na osmičku, ale mrknete-li na letopočty, mírně nám to hapruje a jsme hned o tři léta dál. Hlavní díl viny samozřejmě nese čínská srágora a částečně též nejasná budoucnost klubu. Každopádně, buď jak buď, to, že vyťukávám do klávesnice tyto řádky, znamená, že je vše, jak má a tradice vesele pokračuje.
Standa Jelínek sympaticky nesází jen na prověřená jména nebo vlastní prezentaci, ale dává prostor i spolkům nadějným, neokoukaným. Naposledy to byl soubor LAST Of A KIND, pro letošek padla volba na crossover-metalovou formaci PALPITATE. Z jejich produkce jsem žel sbíral pouhé střípky, neb jsem se v té době pohyboval ve fázi vítací a rozkoukávací. Mládežník hlásil, že nejsou vůbec špatní, já musím ocenit minimálně zpěváka, který to v hrdle zkrátka má a co je důležité, ví jak s tím zacházet.
Šumperské veličiny DYING PASSION si v pořádníku zvolily číslo dva a já si tak trochu drbu hlavu a trhám vous, protože je vidím po vydání skvělého „Skylor“ již po třetí a píšu třetí report. Nechám-li stranou fakta, že aktuální album bylo zastoupeno logicky nejvíc, kapela parádně šlape a Zuzka to prostě jinak než skvěle neumí, zbývá prostor akorát tak pro vychválení luxusního soundu a velmi potěšujícího překvápka na konci vystoupení v podobě coveru písně „Ashes To Ashes“ od FAITH NO MORE.
Ani s ELBE to nebudu mít úplně jednoduché. Od posledního koncertíku to mám sice o nějaký ten pátek dál, ale počtem zhlédnutí v posledních dvou „járech“ bych to s DP viděl tak na plichtu. Rozplýval jsem se už nad debutem „Sudety“ a poté, co kapela prošla jistou transformací a mikrofonu se chopil další z Honzů Insomnic, důvěrně zvaný Soník, totálně jsem jim propadl a album „Eschatology“ uchovávám jako vzácnou relikvii. Z alba prvního zástupce jeden, zbytek se odehrával v režii zmíněného pokračovatele. K „PEŠNOVSKÉ“ hudební trojici se krom Soníka připojil i mr. Spacosh a píšu-li o pár řádků výš o parádním šlapotu kapely, zde tomu není (nemůže být) jinak. Co se týká Honzova zpěvu, měl jsem v minulosti mírné výhrady. Přesněji, měl jsem výhrady k jeho čisté verzi (míněno zpěv, ne Honza). Ani zde to nebylo na plných sto procent (lehké zaskřípání v „Looking Back“ a „zaplavání“ v česky zpívaných „Jizvách“), ale je to pořád lepší a lepší, a to, co tento borec předvedl v posledních dvou kusech, mne dokonale uzemnilo.
Před třemi lety jsem před produkcí KABARETU DR. CALIGARIHO zbaběle prchnul a protože nezřídka zbrkle jednám a až posléze přemýšlím, později svéhu činu hořce litoval. V mezičase jsem se totiž vykašlal na nějaké bezpečné splývání po hladině, do tvorby šíleného spolku se řádně ponořil a světe div se, bláznivě se do nich zamiloval.
Zpoždění způsobené problémy technického rázu se tak zdálo nekonečné, ale v momentě, kdy se čtveřice zjevila ve svých typických kostýmech a zahájila své vystoupení, nebránilo euforickému zážitku zhola nic. „Propter, Metum, Eorum“, „Letiště Václava Havla“, „Mihulí guláš“, „Frankenstein“, „Dancing“ nebo parádně odpíchnutá „Fußgängerübergang“ solidně rozdováděly zaplněný klubík a kdo se bavit chtěl, ten se bavil víc než dobře.
Jasně, hledal bych-li nějaká negativa, nalezl bych je i u DOKTORA. Chyběly mi například pecky „Tanec se strachem“ či „Půlnoční pacient“ z posledního stejnojmenného alba, asi bych se obešel i bez trojčení s nadprůměrně velkou hračkou pro dámy u „Z kulí pulec“ (možná jsem ale jen starej páprda, nebo mne vyděsila ta velikost), ale dojmy pozitivní jednoznačně vítězí a toto byly jen drobné, nepatrné kaňky. Už teď se těším na repete.
Do Šumperku jsem vyrážel za hudebním zážitkem, užít narozeninový den, potkat staré známé a kamarády, poznat nějaké nové a mohu zahlásit, podařilo se vše a do světa snů jsem vstupoval se širokým úsměvem na tváři.
Velký dík všem, co to způsobili.
Fotky: Martin Pospíchal a Black Nikko
