Když jsem v článku o Hell On Earth psal, že je škoda nepřítomnosti As I Lay Dying, tak jsem ještě netušil jaké příjemné překvapení na mě čeká den před koncertem. Tihle amíci se prostě rozhodli, že v Klánovicích hrát budou a proto jsme měli možnost vidět celý festival v obsazení, ve kterém plenil území na západ od hranic. Tento docela ?nepodstatný fakt ? málem způsobil v mé maličkosti srdeční záchvat, protože nepřítomnost As I Lay Dying jsme považoval za hotovou věc. Naštěstí se tak nestalo a buďme jenom rádi.
Záčátek akce byl naplánován na velmi brzskou 18 hodinu, což se stíhat nedalo, takže jsem propásl první kapelu domácí úderku Episode. Vlastně ani nevím jestli hráli(že by prostor pro příspěvky?). Celkem škoda, na jejich společném splitku s 5 Symbols to valí celkem slušně. Takový střednětempý metalcore hrubšího zrna. Recenzi na to chystám, takže bližší info v nejbližší budoucnosti.
Ještě musím zmínit, že ke vstupence se dávalo promo cd od Metal Blade s klipy stájových kapel.. Příjemná záležitost, která není v našich končinách obvyklá. V klánovickém klubu jsem byl vůbec poprvé, takže shrnu své dojmy. Prostor asi bývalého kulturního domu, rozdělený na část řekněme posilňovací a samotný sál s originálně, velmi důmyslně umístěným prostorem pro zvukaře jakoby v prvním patře. Návštěvníků jsem upřímně čekal trochu více, ale postupem času se klub celkem zaplnil a udělal kapelám pěknou, kotelnickou atmosféru pro hraní.
Jako druzí nastoupili na pražské prkna němci Neaera. Těm se hned s letošním debutem The Rising Tide of Oblivion podařilo zapsat do širšího povědomí metalcoreových posluchačů a není se co divit. Trashmetalové riffy nasáklé švédskými melodiemi s ječákem zpěváka Benjamina chytnou u srdíčka. Osobně nemám v metalcoru moc rád přehnané melodično, hlavně ve vokálech, takže agresivní podání Neaery mi vyhovuje. Hrálo se samozřejmě z výše jmenovaného debutu cca 30 minut, což na představení a udělaní obrazu o kapele bohatě stačí. Líbili se mi dost a řadím je do triumvirátu nejlepších kapel festu. Snad se někdy ukážou i samostatně, určitě na ně skáknu.
Následovali Agents Of Man. Jejich produkce nejvíc podobná méně podařeným krajanům Killswitch Engage mě bavila jen v okamžiku tvrdého riffování. Vyměklé refrény si můžou strčit někam. Tohle je ale věc vkusu a několik lidiček pařilo, takže ok. Co je americkým kapelám vlastní je dostatek sebevědomí, kterým hýří i když na to nemají. Celkem jsem byl rád, že skončili.
To jsem ovšem ještě netušil, že Evergreen Terrace budou ještě nudnější. Trochu to připomínalo pověstný dort od pejska a kočičky. Slátanina všeho možného, od skaťáckého punku po hardcore, ale skutek utek. Nevadí aspoň byl čas na občerstvení. Jinak opět zdůrazňuji (po zkušenostech s některými příspěvky v diskuzích), že co se nelíbí mě, to se může líbít ostatním. A tak to má být. U mě však nejslabší kapela večera.
Po malé pauze to rozbalili největší metloši festu taktéž němci End Of Days. První takty a já stojím s otevřenou hubou. U těhle borečků opravdu pochybuji zdali ještě hrají metalcore. Je to daleko větší tvrďárna. Spíš moderní brutaltrashing s občasnými kytarovými zasekávačkami, které semelou vše v dosahu. Určitě není náhoda, že jim debut Dedicated To The Extreme (2005) produkoval Jacob Bredahl z podobně zaměřených Hatesphere. Svalnatý frontman Kevin Otto vitálností i řevem připomínal panteráka Anselma a pařil jako čert. Bylo sice vidět, že v sále je většinou coreové posluchačstvo, proto malinko vlažnější ohlasy, ale nic co by mohlo kapelu znechutit. Spíš naopak. Když jsem potom zpovídal kytaristu Thorstena, tak si vystoupení pochvaloval. Jedním slovem paráda. Další kapela do mého triumvirátu.
Ještě malá intermezzo ke škatulkám. I na pojetí kapel samotných bylo vidět, že metalcore v Americe se od toho evropského liší. Spíš pomalejší tempa, více hatebreed riffů a melodické vokály, přinejmenším v refrénu. Evropani to daleko více řežou, převažuje spíše trashovější pojetí. Melodie v kytarových vyhrávkách, zpěv většinou ječák nebo řev. Takže je to jen záležitost vkusu, co kdo preferuje. Jak jsem ostatně už psal výše osobně jsem celkem logicky nalazený na evropskou notu. Co vy?
Odstavec o škatulkách neplatí při největší hvězdy festu američanům As I Lay Dying. Těm není pořádný trashík v žádném případě cizí, podobně jako hutné tříakordové sekanice a melodické refrény. Dělají to však velice zručně, ničeho tam není moc ani málo, vyvážená kombinace všeho. Proto jsou asi tak úspěšní. Na As I Lay Dying přišlo jednoznačně nejvíce lidí a reakce kotle při prvních akordech to jenom potvrdily. Ihned urágánové oko a boxovačky. Parádní atmosféra. Hrálo se logicky z poslední Shadows Are Security (2005). Playlist není podstatný, stejně si to moc nepamatuji(Confined, Meaning In Tagedy, na závěr Forever), důležitý je dojem a ten byl vynikající. Radost koukat i pařit. Musím uznat, že i mě vystoupení strhlo k nekontrolovatelnému běsnění a ještě celý následující týden jsem ještě poslouchal As I Lay Dying aspoň z discmana, abych si to připomenul. Tomu se říka jednoznačný úspěch a dobytí Prahy. Trošku zamrzel vykoupený stánek s merchandise, ale to se dalo u nich celkem čekat. Ostatní grupy měly všeho dost, za velmi rozumný peníz. Poslední člen triumvirátu je jasný.
Jako poslední se na plac vyvalili Heaven Shall Burn. Upřímně se přiznávám, že jsem z jejich setu viděl asi 2 písničky zhruba ke konci setu, autogram Tima Lambelise z As I Lay Dying, který se motal po koncertě v klub nějaký ten čas zabral, takže tentokrát nehodnotím, ale určitě jejich další show v republice nevynechám. Pak už rychle na poslední vlak 23:40 a hurá spát.
Tohle byl každopádně koncert roku, a kdo nebyl, ať si trhá vlasy nebo leští pleš, protože kdo ví, kdy bude zase příležitost vidět hlavně As I Lay Dying či jiné zůčastněné. Zvuk byl naprosto v pořádku a jenom podtrhl výborný dojem z akce. A to pomlčím o ceně ? za 350 Kč - 7 kapel takového kalibru, no Shindy&spol smekám hluboko, tohle se vám teda povedlo!
