Album „K nevíře“ zabodovalo v anketě Břitva v kategorii punk/hardcore na 3. místě, 5. místo získalo v anketě Best Czech Vinyl Disc a zde na Fobii v rámci každoročního bilancování z toho bylo 7.-9. místo. To jen tak pro zajímavost ke kapele, o jejímž názvu v jednom starém rozhovoru, přetištěném v Garfweeku č. 44, řekl Vaant: „Mně se líbilo slovo samo o sobě – pěkně zní. Napadlo mě už hodně dávno, jako spojení slov kultura a kontra – tedy já osobně cítím čistě v tom, že hrajem, určitou opozici vůči oficiální popř. komerční kultuře. Taky mi tam lahodí slovo kult a Ra – tedy označení pro staroegyptského boha slunce – a symbol slunce v názvu kapely je mi příjemný.“
Rozhovor je z konce dubna 2021 a původně vyšel v Buryzone zine č. 25.
Po výživných rozhovorech v Malström zinu a na Czechcore.cz bude asi těžké s vámi udělat nějaké zajímavé povídání, aby se témata neopakovala. Ale tomu se nevyhneme. Takže začneme hezky od začátku historií kapely. Proč a jak KULTRA! kdysi vznikla? Existují z těch prapočátků nějaké skladby stojící za oprášení?
Vaant: KULTRA! vznikla kolem roku 1993 poté, co jsem odešel z kapely PZU, kde jsem hrál na bicí, Trek na basu a na kytaru kámoš Mlha. Styl PZU se tehdy začal ubírat směrem, který mi moc neseděl, a tak jsme se v dobrém rozešli. PZU ještě nějakou dobu pokračovali dál v sestavě rozšířené mimo jiné o saxofony. Hraní mi ale chybělo, takže jsem se dal dohromady s trumpetistou Márou – to byla první sestava KULTRA! – jen bicí a trumpeta, solidní psycho. Po nějaké době se po rozpadu PZU přidal i Trek, později Ctib na kytaru, zpěvačka Hela, později Olina, a v závěru s námi chvíli hrál i Kill na kytaru (INNOXIA CORPORA – pozn. Bury). Mezi nahrávky z té doby snad stojí za připomenutí kompilační EP „Scan of Czech Scene“ (Šot/Malárie), na kterém se kromě nás objevila MRTVÁ BUDOUCNOST, INSANIA, TISÍC LET OD RÁJE, ZEMĚŽLUČ, PROVIDENCE a PANGS OF REMORSE. Dále přežil živák z Ladronky, pětipísňové demo z roku 1996 a demo s Olinou roku 1998.
Po nějakém čase kapela skončila a vy jste na několik let zmizeli ze scény. Bylo to jen přerušení činnosti nebo regulérní rozpad?
Trek: Tenkrát to byl regulérní rozpad. Trumpetista Mára a Ctib se měli stát čerstvými otci. Mára chtěl skončit úplně a Ctib se chtěl věnovat naplno jen TELEFONU, na dvě kapely by čas nenašel, což naprosto chápu, protože mám dva malé ogárky a momentálně si nedovedu představit fungovat naplno ve dvou kapelách. To by bylo nereálné.
Já jsem se tehdy sebral a na čtrnáct dní vypadl do jižní Francie, kde jsem nakonec s malými přestávkami zůstal asi deset let a Vaant se usadil natrvalo v Pardubicích. V takovém stavu nedávalo žádný smysl pokračovat.
Pak jste se opět potkali a začali zase fungovat. Bylo hned jasné, že to bude opět pod hlavičkou KULTRA! (reunion) a navážete tam, kde jste v devadesátkách skončili?
Trek: No, ne tak úplně. Kdysi jsem byl s naším předešlým kytaristou Killem na běžkách a napadlo nás, že bychom si mohli jít zahrát, ale protože nebyl žádný bubeník na dostřel, tak jsme se naučili ty bicí programovat. Kill tenkrát řekl památnou hlášku: „Jebat na to, že není bubeník, to nám přece nemůže zabránit mastit ten punk trošku jinak a pěkně po svém.“
To, že se budeme jmenovat opět KULTRA! vyplynulo z toho, že se k nám vzápětí přidal Vaant a tím, že Kill hrál krátce i v devadesátkové sestavě KULTRA!, takže dávalo smysl pokračovat pod původním názvem. Navíc jsme vždycky měli potřebu cpát do toho punkového rybníčku další prvky muziky, které jsme čerpali z jiných stylů, které nás tolik bavily a ovlivňovaly. Pokud bych uměl v devadesátkách dělat se samplama to, co dnes, tak by se to bezpochyby objevilo i na starých nahrávkách KULTRA!. To je víc než jisté.
Vaant: Jen malé doplnění, Treka jsem po jeho návratu z Francie tři roky uháněl, ať dáme zase KULTRA! dohromady, on mě vždy rázně vyfakoval, pak přišel on, že by do toho šel, Kill taky, tak jsem ho samozřejmě vyfakoval, a nějaký ten týden na to byla první zkouška ve třech.
Šlo o jakési období neúspěšného stárnutí punkáčů, kterým se nedaří spojit punk s dospělým životem, nebo jste právě tu rovnováhu už našli?
Trek: Nevím, které období máš na mysli, ale pokud myslíš období, kdy KULTRA! nehrála, tak jak už jsem říkal, každý si šel načas svojí cestou, ale i tak jsme se pořád potkávali na akcích nebo jinde a věděli jsme o sobě. Náš život se moc nezměnil tím, že jsme přestali hrát v KULTRA! Měnil se kvůli úplně jiným věcem. A muzice jsme se všichni věnovali i v období, kdy zrovna KULTRA! nefungovala.
Takže se dá říct, úspěšně stárneme dál, i když by si člověk někdy přál, aby to stárnutí až takový úspěch nemělo a neúspěšně hledáme rovnováhu ve světě, který se začíná vymykat našemu chápání.
„Pod vodou“
plavu si pod vodou / poznávám podvodní svět / na všechny strany / pukají bubliny slov a vět // plavu si pod vodou / poznávám okolní hněv / přes všechny klamy / musím se obrnit, chtě nechtě // možná se osmělím / jednou se otřepu / vylezu po čtyřech / bude to k nevíře / ven na břeh // nedospěj, neprospěj, / komu radit? / nedospěj, neprospěj, / bude to stačit?
Ovšem od té doby hrajete bez bubeníka, což je asi vymírající druh na rožnovské scéně. Na druhou stranu už je to právě ten váš poznávací prvek, takže by asi bylo škoda/zbytečné hledat někoho dalšího do party, ne?
Trek: Zbytečné by to určitě nebylo, naším přáním je mít i takzvané „živé“ bicí, které by se skloubily s bicími, které programujeme. Máme i celkem jasnou představu, jak by to mělo vypadat a znít, ale je fakt problém najít vhodného bubeníka. Teď nemyslím jen pro jeho hudební schopnosti, ale je samozřejmě potřeba, aby ten dotyčný/á mezi nás zapadl. Něco se už párkrát rýsovalo, ale zatím z toho vždycky bohužel sešlo.
S novou etapou přišla i nová hudební tvář. Začali jste hrát v podstatě elektronickou hudbu, která je doplněná o kytary a punkový feeling. Ten punk je hlavně v přístupu, ne v hudbě. Jak jste dospěli k tomuto originálnímu vyznění? Čili míchání řekněme drum´n´bassu a punku?
Vaant: Elektronika mě chytla prakticky hned s pádem bolševika, na začátku devadesátek se vyrojila spousta zajímavých kapel, jako PRODIGY, MASSIVE ATTACK, LEFTFIELD, CHEMICAL BROTHERS, RONI SIZE, GOLDIE, ale i kapely, které míchaly kytary a elektro, jako HAPPY MONDAYS, STONE ROSES nebo naše oblíbené CHUMBAWAMBA a ASIAN DUB FOUNDATION, jejichž album „Facts And Fictions“ mě rozsekalo na kousky. Anebo třeba BEASTIE BOYS, kteří první desku vydali už v roce 1986. Všechny tyhle party mi připadaly výborné a moc jsem nechápal, proč nad nimi tolik punks ohrnovalo nos ve smyslu „kde nejsou kytary a je tam elektronika, musí to být komerce“. Elektronika samozřejmě může být komerce, ale to platí i o kytarových kapelách. Vždycky mi přišlo divné si určovat meze v něčem tak svobodném, jako je muzika, na základě instrumentů v dané muzice použitých.
Ale nemyslím, že bychom byli nějak zásadně originální, d'n'b a punk už pár kapel skloubilo. A dokonce si ani nemyslím, že bychom hráli něco zásadně odlišného, než v těch devadesátkách – jasně, díky té elektronice to tak zní, ale co se týče našeho skladatelského stylu, myslím, že tak odlišný není. Jak říká Trek, pokud bychom tehdy měli programy a samply, byla by ta podobnost zjevnější.
V roce 2017 vám vyšlo album „Mezi Skyllou a Charybdou“. Ten název by se taky dal vyložit třeba jako „mezi dravostí a nenasytností“, natrefil jsem i na přirovnání k českému „z bláta do louže“… Jaká je vaše prezentace v souvislosti s kapelou?
Z bláta do louže sedí, s tím koresponduje i obal LP. Spojení „být mezi Skyllou a Charybdou“ vychází z řecké mytologie, znamená mít na výběr pouze ze dvou možností, přičemž obě jsou špatné. Téma volby mezi dvěma, jedinými přípustnými, variantami je naše časté téma, vypadá to, že lidi mají potřebu rozdělovat celek do dvou vzájemně se nepřekrývajících částí a s jednou z nich se identifikovat. Svět není takhle černo-bílý.
„Svůj prostor“
budeme sví, budeme sví / budeme shodně odlišní /budeme stát, budeme řvát / budeme zvolna uvadat // Godote stý, Godote stý, / kolik vás ještě opozdí se? / minimum ztrát, minimum ztrát, / kamenům sotva uhýbat // svůj prostor má, / kdo se ohýbá / kdo se k zemi sklání / potom výstřel zazní // svůj prostor má / koho oheň zná / hodu nezabrání / jenom body ztrácí
Loni vám vyšlo druhé album „K nevíře“, na kterém jste svůj výraz ještě rozvinuli. Prostě jste na něm zachytili svůj osobní specifický styl. Čím to je? Má na to vliv více zkušeností s ovládáním elektroniky nebo příchod nového kytaristy Goldyho?
Trek: Určitě jsem se naučil víc a jinak pracovat s elektro prvky, které jsou součástí naší muziky. Taky námi programované bicí jsou kapku bohatší, než tomu bylo u první desky. Uvědomil jsem si, že i když máme nějakou ustálenou virtuální sestavu bicích a máme například jistý dominantní snare nebo kick, tak v určitých pasážích naší hudby, kde vplouváme do vod jiných, než ryze punkových, jako jsou jungle nebo dub, by bylo dobré zkusit dát těm bicím jiný ksicht. Zkusit najít a vybrat do určitých písní, nebo spíše jen částí těch písní, jiný snare, jindy jiný kick, nebát se tam někdy nasadit reverb, popřípadě delay a musím říct, že je to pro mě zajímavé si s tím takto pohrávat. Ale pravdou je, že to nemusí být vždycky výhra nebo naopak se mi podaří docílit naprostou náhodou zvuku, který jsem tak úplně nezamýšlel, a přitom je to perfektní a zajímavé. Tady se taky ukazuje výhoda těch „neživých“ bicích. Ten výběr je tam obrovský. Navíc nám do toho bubeník nijak zvlášť nekecá, na zkoušky chodí taky včas, a to se cení. Samozřejmě, to vše ještě musí projít tvrdou cenzurou Vaanta a Goldyho, což je občas k vzteku, ale jindy mě to zase vrátí pěkně zpátky na zem a musím uznat, že mají ti pacholci pravdu.
Co se týče Goldyho, tak je jisté, že jeho příchod zase trochu změnil směr té naší kocábky. Po odchodu Killa jsme s Vaantem dlouho přemýšleli, kdo by ho mohl nahradit a věř mi, že moc reálných variant jsme neviděli. Pak jsem si vzpomněl, že jsem na jednom koncertě Bluebirda slyšel hrát v první kapele MEZI BŘEHY kytaristu (Goldyho) a jeho hra se mi strašně líbila. Má v sobě jak punkový drive, tak je otevřený dalším žánrům, a to je základ. Slovo dalo slovo a zhruba po dvou letech naší společné práce je tady „K nevíře“.
Když skládáte, dáváte tomu volný průběh a jde to takříkajíc od srdce nebo řešíte, že tohle se tam nehodí, tohle tam být nemůže?
Trek: Vždycky to jde od srdce a moc si nelámeme hlavu, jestli se hodí (anebo smí, he, he…) si například uprostřed punkové vypalovačky střihnout dvouminutový dub. A pokud se občas najde někdo, kdo říká, že by se to takto dělat nemělo a že to už není punk, tak v pohodě, klidně ať není. Vím jen, že potom je skoro jistota, že to v některých příštích písních ještě více „opepříme“.
Vaant: Některé songy vznikají tak, že někdo donese komplet song i s textem, jiné jsou společnou prací, to mě baví nejvíc, i díky tomu může být naše muzika rozmanitější.
„Poručit větru, slunci, dešti“
poručit větru, slunci, dešti / rozehnat mraky, marnit čas / a čekat pak… / a pak… // za sebou strhnout všechny mosty / narovnat řeky, zkrotit mráz / a čekat pak… / a pak… // divit se nestačím, nestačím utíkat / ono vlastně není kam /sám chycený do pasti / vlastním copyright na sebeklam / ve zkratkách přemýšlím, / žiju rychle, stejně umírám / úsměv, jediný okamžik / prostor velkolepým satirám // žádný strom dál neroste / nesahá až do nebe / pěstujem si hloupý sen / vlastní příčinou i důsledkem / pamětníkem možností, / šancí, velkých zklamání / každý druhý spasitel / s Pandorou si rozuměl
Ctib ve svém podcastu uvedl, že to je „hudba, která nechce jen pobavit.“ Je hudba a kapela v dnešní době „ta“ zbraň, která by mohla svým hlásáním něco udělat, něco změnit?
Trek: Myslím, že Ctib tím nechtěl říct, že to je hudba, která má za cíl vyvolat nějakou celospolečenskou změnu, revoluci, ale hudba a texty kapely nebo v případě jeho podcastu kapel, které mohou vyvolat určité reakce. Ať už pozitivní nebo negativní. To je v pořádku. Pro nás je „něco udělat“ například to, že zahraješ na akci, ze které jde výdělek na konkrétní věc, a my jsme s pořadatelem takové akce zajedno a myslíme si, že tohle si zaslouží pozornost a naši podporu. Uvedu příklad Arnošta a jeho Vzdor Festu, který pořádá tento benefit pro záchranou stanici zejména dravců v Bartošovicích a tento nemalý, na vstupném a na baru vybraný peníz věnuje na dobrou věc. Navíc nejde o žádnou zanedbatelnou částku, takže to opravdu pomůže. Skvělé.
Velké a celospolečenské změny nevyvolávají kapely, ale media a trendy, které v dnešní velmi vyhrocené společnosti určují směr. Nemusíme se bavit o tom, co nám bylo, je a bude vždycky tolik nebezpečné, fašizoidní či jinak diktátorské. Tam budeme zřejmě zajedno. Ale pojďme se bavit o tom, kam směřují změny, které jsou vyvolávány lidmi, kteří jsou nám zdánlivě sympatičtí a používají témata, jako je ekologie, antirasismus, sociální rovnoprávnost apod. Myslím, že jsme každodenními svědky toho, jaké nebezpečí a pokrytectví se za těmito krásnými myšlenkami skrývá. Historie nám budiž důkazem.
Vaantův vokální projev v určitých pasážích, v určitých polohách připomíná Polyho z INSANIE, což jsem nezaregistroval jen já sám. Jeden kámoš si dokonce myslel, že to je nějaké jejich album, které nezná. Tahle drobnost potěší, je ti jedno nebo ji neřešíš?
Vaant: A tož to je milé, Polyho i INSANII mám rád. Ale popravdě, nikdy mě to nenapadlo, nepřipadá mi to tak.
Desku oživují i dva hosté. Tím prvním je výše zmíněný Ctib. Mít tohoto barda rožnovské scény za mikrofonem je určitě výhrou každé kapely, nemýlím se? A vy ho tam máte rovnou dva krát!
Trek: Ctib a KULTRA! jsou přesně ten příklad malého množství pohodového rozvodu manželského páru. Je fajn, že si od rozchodu jde každý svou cestou, ale kdykoliv se můžou potkat, něco spolu spáchat a pokaždé to stojí za to. Navíc, nám se s ním strašně dobře spolupracuje, máme společný přístup k tvorbě a myslím, že i on je s námi rád, když se takto sejdeme. Ctib je pro KULTRA! víc, než jen host u některých písní.
Druhým hostem je zpěvačka Bára, která si střihla s Vaantem nádherně podmanivý duet v závěrečné „Každý má šanci“. Proč jste se rozhodli na album zařadit tuhle starou věc, kterou otextoval právě Ctib? Bára zpívá v kapele GOJI, což je akustický folk. Jak jste k tomuto spojení došli?
Vaant: Ten song, hlavně Ctibův text, se mi vždycky hodně líbil, tak jsem navrhl, abychom ho hudebně předělali. I na předchozí desce jsme měli dva covery sebe sama, songy „Strach“ a „Klon“.
Trek: S Bárou se známe už z období akcí na Vrahu, protože jsme se tam často potkávali na koncertech (Bára pochází z Rožnova), a když jsme znovu zhudebnili skladbu „Každý má šanci“ a nasadili této skladbě zbrusu nový ksicht, tak mě najednou napadlo Báře zavolat a zeptat se, jestli by si to s námi nechtěla střihnout. Úplně jsem to tam slyšel.
„Každý má šanci“
vždycky se přece najde jméno / ohně se rozhoří a světlo hranic svobody / ozáří obraz / který je záhodno následovat // možnosti doby / doba možností / vyznat se nebo se vyznamenat // každý má šanci ostnaté / dráty antén / vymezily hrací plochu // každý má šanci / být číslem / vyťukaným do kláves pokladny
S tím vším souvisí i textové poslání. Je pro vás psaní textů velkou výzvou, abyste si za nimi mohli stát? Kombinovat jistou jízlivost s jedovatou poetikou v jinotajích?
Vaant: Je to možná s podivem, ale dodnes si stojím i za všemi texty, které jsme napsali v devadesátých letech, kdy jsme byli náctiletí či kolem dvacítky. Texty jsou pro nás stejně důležité jako muzika, jedna ku jedné. Snad se nám i daří nějaké to téma, myšlenku, postoj sdělit. Obecně snad to, že nám dění kolem nás, v Česku či ve světě, není lhostejné. Ale nemusí to být nutně texty politické, některé jsou více osobní. Píšu je já a Trek, některé jsme vytvořili oba společně. Dvakrát jsme si vypůjčili text, který zase inspiruje nás – na minulé desce to byl text mého zesnulého kamaráda Buráce, na aktuální je to „Tygr“, 226 let stará báseň anglického básníka Williama Blakea.
Říká se, že obal by měl prodávat. U vás to bude určitě platit taky, protože když jsem „K nevíře“ doporučoval Coornelusovi (Telepatie zine), napsal mi: „Ten hnusnej obal jsem zaregistroval. Příště by měli dát na obal tebe a vyšlo by to na stejno.“ I přesto u něj ta nahrávka zabodovala a stala se v jeho osobním žebříčku albem loňského roku!
Trek: Pokud by desku prodával spíše obal, než drážky, tak by bylo něco špatně. Ale jsem vlastně rád, jestli i naše obaly dokáží vzbudit tak rozporuplné reakce a posíláme pozdravy Coornelusovi, který si přes své údajné zhnusení nad obalem desku oblíbil. Kdyby si dal každý na obal rozteklé písmo v názvu kapely a nějaký ten výjev apokalypsy, tak by nás to přece taky přestalo bavit, he, he… No ne?
Osobně se mi použité fotografie Jindřicha Štreita hodně líbí. Umí si vybrat zajímavé prostředí, dokáže se do něj vcítit a zachytit ten pravý moment. I tohle dodává vašim nahrávkám na zajímavosti. Stejně jako ten koncept, kdy by měly být jeho fotografie i na třetím albu. Jak k jeho dílu přistupujete? Jak náročné bylo hledání těch správných snímků z jeho určitě bohatého archivu?
Trek: Jindra je skvělý člověk a moc si ho vážíme. Jeho práce je úžasná a například poslední sbírka z vězeňského prostředí, kterou jsem měl možnost vidět, mě naprosto dostala. To, jak tyto kolekce vznikají a jak Jindra s těmi lidmi vlastně po celé to období žije, je obdivuhodné a myslím, že i jedině takto možné, aby takový materiál vznikl. Ale přestože má neuvěřitelné množství skvělých fotografií, tak výběr té správné fotky pro konkrétní album není úplně snadný, když procházíme jeho sbírky a hledáme tu pravou, ale je to vlastně velice příjemná činnost, protože ty momenty jsou někdy fakt neskutečné neboli k nevíře.
„Mezidoby beznaděj“
že se z mýtů dělaj fakta / srdce tuší, hlava pátrá / je fakt // že má voda cenu zlata / tempa svižná ale krátká / je fakt // že už tichu zvoní hrana / zvony bijí zleva zprava / je fakt // že už tma se marně hledá / věčné světlo žádná věda / je fakt // hej hej, ten děj jako bych už někdy zřel / a možná hloupě si připadal // "hej hej, ten děj mezidoby, beznaděj", / zubatá z louže odpovídá // že se z faktů dělaj mýty / místo šroubů dáme nýty / je fakt // že i v zimě tají ledy / žáby na dně sklenky vody / je fakt // že se z jídla stala hmota / čerstvá šťáva pro robota / vem ďas! // že je Země vyčerpaná / moře z plastu, půda slaná / je fajn // hej, hej, ten děj jako bych už někdy zřel / a možná hloupě si připadal // "hej, hej, ten děj, mezidoby beznaděj", / zubatá z louže odpovídá
Album vyšlo jak na LP, tak na CD. Desky jsou jasná věc, víme všichni, že to je nejlepší formát. CDčka si lidi taky pořád ještě, byť už v menší míře, kupují. Ale co třeba kazety, o nich jste neuvažovali? O pár kusech pro sběratele, kteří tenhle nosič zase tahají na výsluní?
Vaant: Kazetám v nějakém limitovaném nákladu bych se nebránil, znám spoustu lidí, kteří je s nadšením sbírají.
Když jsem vás viděl v létě na Vzdor festu, tak ty skladby, ve kterých máte hosty, jste odehráli bez nich. A bylo to prostě takové jiné. Něco mi tam chybělo, co právě pár dnů před tím na Duších fungovalo perfektně. Ale je jasné, že nebudete Ctiba vozit na každý koncert kvůli dvěma skladbám…
Trek: Jenomže ty skladby jsou původně udělané bez hostů. To, jak je hrajeme naživo, jsou původní verze. Na desce jim hosté dodávají na barevnosti a takový ten těžko popsatelný šmrnc, který je dokreslí. Pokud se s nimi na nějakém koncertě potkáme nebo jedou náhodou s námi, tak si je samozřejmě dáme společně.
Ve skladbě „Každý má šanci“ se zpívá: „Možnosti doby, doba možností, vyznat se nebo vyznamenat.“ Jak se vyznáváte v dnešní zrychlené a elektronické době vy (já když jsem teď měl chřipku, tak jsem svého lékaře ani neviděl)? Jaké možnosti, jakou šanci vám dává tato doba? Doba, ve které třeba aktuálně nemůžete hrát naživo?
Vaant: Já mám za sebou nedávný úspěšný boj s covidem, dost brutus, ale doktoři mě zachránili. Prosím, nepodceňujte to, ten prevít může napadnout i člověka v dobré kondici. A k těm možnostem – hrát nemůžeme, ale to přijde. Já si předtím užíval túry a výlety na hrady, tvrze, do hor, do přírody. Zároveň hodně čtu, takže sice se nevyznamenám, ale vědomosti s historií a přírodou spojené mi pomáhají se vyznat, hehe.
Za poslední rok vyšlo z Rožnovska hned několik desek. Nejdřív to byl split PSI / LUCIFER EFEKT, pak vy, na sklonku roku CHOROBOPOP a začátkem toho nového zase INNOXIA CORPORA. Shoda náhod nebo osud, že se to tak sešlo? Během pár měsíců tolik skvělé hudby… Dá se doufat v ještě něco dalšího nebo zase přijdou tři roky bídy?
Trek: Je to náhoda, že všem gangům na Rožnovsku se podařilo nasbírat materiál na nahrávku v tom samém roce. Určitě se dá doufat v něco dalšího, jen je otázkou kdy. My začínáme dělat nové písně, některé skladby už jsou hotové, další jsou rozdělané, ale nemáme žádnou potřebu (kromě toho, že nové songy jsou pro nás vždycky ty nejlepší) se zběsile hnát za další deskou na úkor její kvality. Nic kromě nás samotných nás nežene.
A za ostatní party mluvit nemůžu, ale protože se známe sto let, tak si troufám tvrdit, že POPAŘI už mají čtvrt roku po vydání „Krys“ pomalu jednu stranu na novou desku nachystanou a Ctib už možná nehraje ani většinu písní z desky, která mu teprve vyjde. Kapku přeháním, ale to se o mně ví. Takže určitě je na co se těšit.
Vaant: Tři roky bídy přijdou tak jako tak.
V Rožnově jsem loni v létě poprvé navštívil Valašskou dědinu a Jurkovičovu rozhlednu. Pro nás z Ostravy totiž Rožnov představoval každoroční školní výlety na Radhošť, Pustevny nebo do skanzenu, takže jakýsi zakořeněný až odpor k těmto místům… Jak tato místa vnímáte vy, když kolem nich v podstatě chodíte každou chvíli? Formovalo vás to nějak, tak jako nás továrny a komíny?
Trek: Fuck off frgál (kromě tvarohového) a fuck off šindel.
Vaant: Frgál (kromě tvarohového) je super a šindel je boží! Radhošť, Pustevny a skanzen mám rád, i přes ty davy turistů.
To by mohlo být asi vše, díky moc za odpovědi.
