Španělská GOLGOTHA je zajímavý úkaz. Její aktivita/neaktivita je zvláštní, ale na druhou stranu taky příjemně lidská. Založíte kapelu v roce 1992 a svojí čtvrtou řadovku vydáte v roce 2019. No není to krása? Ještě větší sranda je, že ta aktuální nahrávka zní, jako by patřila do první poloviny devadesátých let. A je na tom něco špatně? V tomto případě vůbec!
Nemá cenu to okecávat. „Erasing the Past“ je skvělá deska. Je mi jasné, že si bude spousta lidí ťukat na čelo a tvrdit, že kapely ze zlatého doom/death období z devadesátek už dnes mají těžko čím překvapit a v mnoha případech mají odzvoníno. Často si myslím to samé, ale zároveň mám, hlavně tu anglickou, školu tohoto žánru rád dodnes a poslechu klíčových kapel se věnuju celkem pravidelně. PARADISE LOST sjíždím několikrát do roka a nejčastěji sahám po „Icon“. A do tohohle mého rozpoložení si v ideálním (podzimním) doomovém období vydá desku kapela, o které jsem před tím neměl ponětí. Předchozí album „New Life“ vyšlo v roce 2005 a nepamatuju si, že bych na něj narazil, to samé platí o deskách z devadesátek, které zřejmě zůstaly pod nánosem všech těch velikánů (jakými byly v té době TAIMAT, AMORPHIS, MY DYING BRIDE, ANATHEMA, THE GATHERING...) plus našich doomových perel.
Zpátky z obláčku nostalgie do současnosti. Čím GOLGOTHA tedy boduje? Určitě to nebude název kapely. Ten je prostě zlý, ale vzhledem k době vzniku je zároveň i pochopitelný. Stejně tak na mě nezabírá front cover, ale po zapnutí tlačítka play už je jenom líp. „The Way to Your Soul“ hned od úvodu nastolí mód, ve kterém je mi dobře. Moc dobře. Kytara jak z roku 1993, uhrančivý riff, klávesový podkres, zpěvákův čitelný murmur, tady, když si člověk odmyslí současný zvuk, je propad v čase doslova hmatatelný. To samo o sobě není žádnou výhrou, ale tahle španělská parta drží v rukou všechny trumfy. Hlavní mozek kapely, kytarista Vicente Payá, ví, jak na napsat silnou skladbu a vyloženě z něj čiší takové to zdravě pojaté zpátečnictví. U dalších 99 lidí bych tomu nevěřil, ale tenhle člověk to v sobě prostě má.
Desku táhne správným směrem i zpěvák Amón, jenž ty teskné tóny na oko kazí, ale k téhle hudbě nechcete poslouchat nějaké vyšponované melodicko čisté vokály jako od severských „melo“ kapel. Amón je v první řadě zvíře, tahá murmur z paty, ale není to jeho jediná poloha. Občas se uchýlí i k čistému vokálu, ale není to ten typ, při kterém by se vám ježily chlupy na rukou. V těch lidských podobách se na mysl dere Fernado Ribeiro (poslední dvě věci) a taky Nick Holmes. A podobnost s PARADISE LOST není náhodná. Myslím, že pro hlavního skladatele téhle party musí být Greg Mackintosh hrdinou. A jestli nějakou kapelu zmínit jako silný zdroj inspirace jsou to právě tyhle legendy doom metalu. Začátek „New Hope“ je jasným signálem, ale těmi pasážemi, které jsou cítit Anglií, je nahrávka doslova nasáklá.
„Erasing the Past“ má příjemnou stopáž klasických 45 minut. Je na ní osm reprezentativních songů, kdy každý z nich má co nabídnout a většinu lze považovat za hitovky. Je mi jasné, že tohle je deska vyloženě už jen pro mojí a starší generaci, která si doom/death v devadesátkách náležitě užívala a zůstala v nich ta „zamrzlost“. Pro spoustu lidí bude pravděpodobně tahle exkurze do devadesátek působit minimálně zvláštně. Každopádně já se u „Erasing the Past“ moc bavím a ty melodie a vůbec celkový ráz alba si vyloženě užívám s úsměvem na tváři.
Seznam skladeb:
- The Way to Your Soul
- Distorted Tears
- Enveloped in Fog
- Burning the Disease
- New Hope
- Rewrite Your Destiny
- Erasing the Past
- Land of Defeat
Čas: 45:22
Sestava:
- Amón López – vokál
- Vicente Payá – kytara, vše další
- Tomeu Crespí – bicí
