Vyprodaná malá Lucerna po dvou letech přivítala zpěváka, který v posledních letech překypuje nápady a energií. Jezdí turné a vydává nahrávky jako na běžícím pásu. Otázka je, jestli je to dobře. Každopádně pro lidi jako jsem já, kteří se na Marka Lanegana předloni nedostali, tu byla šance spatřit tohoto čerstvého padesátníka na vlastní oči.
Brzký začátek a ne zrovna uspokojivé ukázky předskakujících mě nepřinutily k tomu, abych byl na místě dřív, než něco po půl osmé. Když jsem se přes frontu v šatně a dav fans probojoval na slušnou pozici, Duke Garwood akorát končil svoji produkci, respektive on by ještě hrál dál, ale bylo mu sděleno, ať už jde pryč... což mi nevadilo.
Pár minut před avizovanou osmou se za šera (po celý koncert svítilo jen pár červených a modrých bludiček) objevil na pódium Mark společně pouze s kytaristou. Odehráli tři očekávané skladby, kdy jednoznačně nejlepší z nich byla procítěná „Judgement Time“ z právě propagovaného alba „Phantom Radio“. Na začátek příjemné, ale těžší úkol byl si Markův vokál v klidu vychutnat. Celou dobu mi za zády stály tři kundy (omlouvám se za to slovo, ale takhle jsem jim v duchu říkal celou dobu, co mě rozčilovaly, tabletky proti nasrání jsem si zrovna ten den zapomněl vzít), které musely neustále kvokat a být hrozně cool. Naštěstí se čtvrtým songem byly pipky přehlušeny a hlavně se začaly dít zajímavější věci. Předně za to mohla jedna z nejlepších věcí, které má Mark v repertoáru – „Gravedigger´s Song“, kde mě bubeník hypnotizoval svým rytmem. Nejlepší úsek koncertu pokračoval dál výbornou, novou „Harvest Home“, abychom se s další věcí přenesli v čase na Markovu nejlepší desku „Blues Funeral“ a zazněla „Quiver Syndrome“, která by s klidem mohla být na desce QUEENS OF THE STONE AGE v období, kdy tam Mark působil.
Problém, který s Markem a jeho hudbou mám, je, že se jeho skladby a desky pohybují v jakýchsi vlnách. Na úžasné hity, je jedno, jestli se jedná o balady jen s kytarou nebo o ty živější, má dost nevýrazných věcí. V podstatě kromě alba „Blues Funeral“ není jediná deska, která by mě brala od A až do Z. To se projevilo i na koncertě, kde po silné trojici živějších skladeb kapela sklouzla k baladám, které jsou zrovna z toho ranku, který mě nechává poměrně klidným. Platilo to hlavně pro „Floor On The Ocean“ nebo „Torn Red Heart“. Dojem pak vylepšila rytmicky úžasná „Sleep With Me“, kus poctivé rockové práce.
Po hodině kapela zmizela, ale přídavek samozřejmě nechyběl. Zazněly čtyři skladby, které bych, až na jednu výjimku, v celém playlistu klidně oželel, natož aby patřily mezi ty top věci, které by měly být navrch. „Methamphetamine Blues“ je ryze průměrná. Následnou coververzi, kterou jsem slyšel poprvé v životě a nevím ke komu zařadit originál, jsem nepochopil. Do elektronické podoby překopanou „The Killing Seasons“ nemůžu označit za nejlepší volbu, její albová, rockovější verze je mnohem lepší. Výjimku tvořila „I Am The Wolf“. Jestli si ji vybavíte, tak jak ji znáte z desky, rychle na to zapomeňte. Ke kapele se přidal na kytaru předskakující Duke Garwood, prostor dostaly bicí a ze skladby se v její druhé polovině stala uhrančivá věc.
Můj problém je, že Markovi prostě nežeru všechno a ty popovější skladby mě úplně nedokáží uspokojit. Kdyby zazněla na úkor třeba zmiňovaných skladeb celá strana D z vinylu „Blues Funeral“ a úžasná „Bleeding Muddy Water“ (jak tahle mohla chybět???), tak bych byl totálně nadšený. Takto jsem jen spokojený, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mohlo být lépe. Nic tomu nebránilo, ve vyprodaném klubu se dalo celkem obstojně pohybovat a dýchat. Zvukově vše bylo v pořádku, tak vám nevím...
Brzký začátek a ne zrovna uspokojivé ukázky předskakujících mě nepřinutily k tomu, abych byl na místě dřív, než něco po půl osmé. Když jsem se přes frontu v šatně a dav fans probojoval na slušnou pozici, Duke Garwood akorát končil svoji produkci, respektive on by ještě hrál dál, ale bylo mu sděleno, ať už jde pryč... což mi nevadilo.
Pár minut před avizovanou osmou se za šera (po celý koncert svítilo jen pár červených a modrých bludiček) objevil na pódium Mark společně pouze s kytaristou. Odehráli tři očekávané skladby, kdy jednoznačně nejlepší z nich byla procítěná „Judgement Time“ z právě propagovaného alba „Phantom Radio“. Na začátek příjemné, ale těžší úkol byl si Markův vokál v klidu vychutnat. Celou dobu mi za zády stály tři kundy (omlouvám se za to slovo, ale takhle jsem jim v duchu říkal celou dobu, co mě rozčilovaly, tabletky proti nasrání jsem si zrovna ten den zapomněl vzít), které musely neustále kvokat a být hrozně cool. Naštěstí se čtvrtým songem byly pipky přehlušeny a hlavně se začaly dít zajímavější věci. Předně za to mohla jedna z nejlepších věcí, které má Mark v repertoáru – „Gravedigger´s Song“, kde mě bubeník hypnotizoval svým rytmem. Nejlepší úsek koncertu pokračoval dál výbornou, novou „Harvest Home“, abychom se s další věcí přenesli v čase na Markovu nejlepší desku „Blues Funeral“ a zazněla „Quiver Syndrome“, která by s klidem mohla být na desce QUEENS OF THE STONE AGE v období, kdy tam Mark působil.
Problém, který s Markem a jeho hudbou mám, je, že se jeho skladby a desky pohybují v jakýchsi vlnách. Na úžasné hity, je jedno, jestli se jedná o balady jen s kytarou nebo o ty živější, má dost nevýrazných věcí. V podstatě kromě alba „Blues Funeral“ není jediná deska, která by mě brala od A až do Z. To se projevilo i na koncertě, kde po silné trojici živějších skladeb kapela sklouzla k baladám, které jsou zrovna z toho ranku, který mě nechává poměrně klidným. Platilo to hlavně pro „Floor On The Ocean“ nebo „Torn Red Heart“. Dojem pak vylepšila rytmicky úžasná „Sleep With Me“, kus poctivé rockové práce.
Po hodině kapela zmizela, ale přídavek samozřejmě nechyběl. Zazněly čtyři skladby, které bych, až na jednu výjimku, v celém playlistu klidně oželel, natož aby patřily mezi ty top věci, které by měly být navrch. „Methamphetamine Blues“ je ryze průměrná. Následnou coververzi, kterou jsem slyšel poprvé v životě a nevím ke komu zařadit originál, jsem nepochopil. Do elektronické podoby překopanou „The Killing Seasons“ nemůžu označit za nejlepší volbu, její albová, rockovější verze je mnohem lepší. Výjimku tvořila „I Am The Wolf“. Jestli si ji vybavíte, tak jak ji znáte z desky, rychle na to zapomeňte. Ke kapele se přidal na kytaru předskakující Duke Garwood, prostor dostaly bicí a ze skladby se v její druhé polovině stala uhrančivá věc.
Můj problém je, že Markovi prostě nežeru všechno a ty popovější skladby mě úplně nedokáží uspokojit. Kdyby zazněla na úkor třeba zmiňovaných skladeb celá strana D z vinylu „Blues Funeral“ a úžasná „Bleeding Muddy Water“ (jak tahle mohla chybět???), tak bych byl totálně nadšený. Takto jsem jen spokojený, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mohlo být lépe. Nic tomu nebránilo, ve vyprodaném klubu se dalo celkem obstojně pohybovat a dýchat. Zvukově vše bylo v pořádku, tak vám nevím...
