Nestane se člověku každý den, že by mu do Plzně přijela zahrát jedna kapela z Norska a jedna dokonce z daleké Brazílie. I proto jsme nemohli v předposlední březnovou středu v Divadle Pod Lampou chybět. A aby to nebylo pořád stejné, tentokrát jsme se rozhodli napsat report ve dvou. Můžeme tak čtenářům nabídnout pohled na věc dámský i pánský. Ať už jste tedy jakéhokoliv pohlaví, jedno je jasné – večer to byl povedený...
V: Jako první vtrhli na pódium plzeňští milovníci podzemních stok – STÍNY PLAMENŮ. Zvuk byl zdařilý, takže bylo mimo jiné dobře rozumět Morbivodovu skřehotu, což jsem uvítala. STÍNY PLAMENŮ jsem samozřejmě neviděla poprvé (a jistě také ani naposledy), takže jsem věděla co čekat – nekomplikovaný black metal s poučnými texty pojednávajícími o odpustích, propustích.. zkrátka o kanálech. Mezi jednotlivými skladbami se příliš nemluvilo, ale v hlavě mi utkvěla idea plošné ratizace Plzně, kterou nám Lord Morbivod barvitě nastínil. Co se vystoupení týče, nejvíce bych asi vyzdvihla skladbu Stoky v plamenech...
A: ... s čímž musím souhlasit. Ostatní skladby mi trochu splývaly, ocenil bych více nápadů a změn temp, tím ale nechci znevažovat práci Lorda Morbivoda. Ba naopak, je mi velice sympatické, že se z něj zrodil umělec, který zásobil českou scénu úctyhodnou sbírkou nahrávek a jehož tvorbu lze rozpoznat na první poslech, čehož si já cením.
V: Přiznávám, že o NERVOCHAOS jsem doposud nikdy neslyšela, a tak jsem byla zvědavá, co tahle brazilská banda předvede. A musím říct, že už od první písně to byl takový nářez, že se mi srolovaly ponožky :) Určitě se nepovažuji za velkého příznivce death metalu, nicméně není death jako death. Nervochaos - jak se říká - kázali a já si jejich energické vystoupení užila. Jen škoda, že právě den před touto akcí byl v Praze Devin Townsend, o druhé koncertní noci v pracovním týdnu se již na mě začínala projevovat únava. Jinak bych neváhala vtrhnout do davu.
A: Mne NERVOCHAOS krom názvu potěšili energií z nich sálající. Kapela obsazená samými mladíky si hraní opravdu užívala, brali si z deathu to nejnašláplejší, co může nabídnout. A i když možná nezněli zrovna originálně, nedali mi možnost nad těmito pseudointelektuálními řečmi v ten okamžik přemýšlet.
V: Než nakráčeli RAGNAROK, bylo potřeba nejprve scénu trochu zamlžit – aby se cítili jako doma, v Norsku. Makabrózní intro připravilo přítomné na nástup černo-bílo zkrvavených seveřanů, kteří začali mydlit pěkně od podlahy. Po prvních pár skladbách mi bylo jasné, že tahle kapela se rychlých kousků nebojí. Na můj vkus bych uvítala více melodií, přeci jen to bylo dost syrové, ale naštěstí mělo živé vystoupení grády, a tak jsem lyrické pasáže oželela (úsměv).
A: V, chceš-li melodie, nechoď na norské blacky. Zahráli přesně to, co jsem čekal, skvěle, bez šance na přemýšlení o tom, zda tam něco nechybí. Ti lidé zkrátka již sedmnáct let ví, jak na syrový a úderný black a člověku pak nezbývá než hrozit a snažit se být krutý alespoň z deseti procent, jako oni (úsměv)
V: Zážitek z Podlampí se rozhodně nedá příliš srovnávat s posledním koncertem RAGNAROK u nás, jenž se odehrával na Brutalu asi v jedenáct dopoledne, peklo slunce a já – oči skoro ještě nerozlepené - cucajíc malinovku. Přesně jak jsem čekala, když jim dáte pořádný hrací čas a klub, můžete očekávat jedině parádní černočerné peklo. Kupodivu se zvukařovi podařilo překonat obvyklý problém blackových kapel naživo, kdy se zvuk slije do jedné velké koule. Čili z mé strany naprostá spokojenost.
A: A stejně tak i z mé (úsměv).
V - Veronika
A - Aleš
Fotogalerie zde
V: Jako první vtrhli na pódium plzeňští milovníci podzemních stok – STÍNY PLAMENŮ. Zvuk byl zdařilý, takže bylo mimo jiné dobře rozumět Morbivodovu skřehotu, což jsem uvítala. STÍNY PLAMENŮ jsem samozřejmě neviděla poprvé (a jistě také ani naposledy), takže jsem věděla co čekat – nekomplikovaný black metal s poučnými texty pojednávajícími o odpustích, propustích.. zkrátka o kanálech. Mezi jednotlivými skladbami se příliš nemluvilo, ale v hlavě mi utkvěla idea plošné ratizace Plzně, kterou nám Lord Morbivod barvitě nastínil. Co se vystoupení týče, nejvíce bych asi vyzdvihla skladbu Stoky v plamenech...
A: ... s čímž musím souhlasit. Ostatní skladby mi trochu splývaly, ocenil bych více nápadů a změn temp, tím ale nechci znevažovat práci Lorda Morbivoda. Ba naopak, je mi velice sympatické, že se z něj zrodil umělec, který zásobil českou scénu úctyhodnou sbírkou nahrávek a jehož tvorbu lze rozpoznat na první poslech, čehož si já cením.
V: Přiznávám, že o NERVOCHAOS jsem doposud nikdy neslyšela, a tak jsem byla zvědavá, co tahle brazilská banda předvede. A musím říct, že už od první písně to byl takový nářez, že se mi srolovaly ponožky :) Určitě se nepovažuji za velkého příznivce death metalu, nicméně není death jako death. Nervochaos - jak se říká - kázali a já si jejich energické vystoupení užila. Jen škoda, že právě den před touto akcí byl v Praze Devin Townsend, o druhé koncertní noci v pracovním týdnu se již na mě začínala projevovat únava. Jinak bych neváhala vtrhnout do davu.
A: Mne NERVOCHAOS krom názvu potěšili energií z nich sálající. Kapela obsazená samými mladíky si hraní opravdu užívala, brali si z deathu to nejnašláplejší, co může nabídnout. A i když možná nezněli zrovna originálně, nedali mi možnost nad těmito pseudointelektuálními řečmi v ten okamžik přemýšlet.
V: Než nakráčeli RAGNAROK, bylo potřeba nejprve scénu trochu zamlžit – aby se cítili jako doma, v Norsku. Makabrózní intro připravilo přítomné na nástup černo-bílo zkrvavených seveřanů, kteří začali mydlit pěkně od podlahy. Po prvních pár skladbách mi bylo jasné, že tahle kapela se rychlých kousků nebojí. Na můj vkus bych uvítala více melodií, přeci jen to bylo dost syrové, ale naštěstí mělo živé vystoupení grády, a tak jsem lyrické pasáže oželela (úsměv).
A: V, chceš-li melodie, nechoď na norské blacky. Zahráli přesně to, co jsem čekal, skvěle, bez šance na přemýšlení o tom, zda tam něco nechybí. Ti lidé zkrátka již sedmnáct let ví, jak na syrový a úderný black a člověku pak nezbývá než hrozit a snažit se být krutý alespoň z deseti procent, jako oni (úsměv)
V: Zážitek z Podlampí se rozhodně nedá příliš srovnávat s posledním koncertem RAGNAROK u nás, jenž se odehrával na Brutalu asi v jedenáct dopoledne, peklo slunce a já – oči skoro ještě nerozlepené - cucajíc malinovku. Přesně jak jsem čekala, když jim dáte pořádný hrací čas a klub, můžete očekávat jedině parádní černočerné peklo. Kupodivu se zvukařovi podařilo překonat obvyklý problém blackových kapel naživo, kdy se zvuk slije do jedné velké koule. Čili z mé strany naprostá spokojenost.
A: A stejně tak i z mé (úsměv).
V - Veronika
A - Aleš
Fotogalerie zde
