Do plnícího se Abatonu jsem dorazil po půl osmé, díky čemuž se mi předskakující Pandemii už nepodařilo vidět. Další support v podobě amerických ENEMY REIGN zaujal nejvíce energií frontmana. Kapela má na kontě zatím EP Means to a Dead End a stylově se pohybuje ve vodách brutal death metalu. Frontman Sherwood Webber sice stále hecoval publikum a nebyl k zastavení, přesto mě vystoupení po nějaké době začalo po hudební stránce spíš nudit.
Po krátké přestávce se z reprobeden vyvalilo intro a na pódiu stanuli ROTTING CHRIST. Jako první odpálili Aealo, titulní píseň nového alba a celý abaton se octnul v atmosféře starověkých válek. Kapela působila velmi sehraně a zejména Sakis za mikrofonem nedal publiku příliš vydechnout. Z alba Aealo zazněly ještě další songy, ale nezapomínalo se ani na stálice jako In Domine Sathana nebo Non Serviam. Setlist určitě nebyl zklamáním, co bylo však horší, byl zvuk, přílišná garážovost Rotting Christ opravdu nesluší…
Po další pauze se sál zaplnil tak, že v něm nebylo téměř k hnutí. Scéna potemněla a nastoupili deathmetaloví BOLT THROWER. Karl Willets se pozdravil s publikem, chopil se mikrofonu a… začalo peklo jak na jevišti, tak i v hledišti. Hned od prvních tónů otvíráku The IV Crusade se mohli fanoušci zbláznit. Bolt Thrower si atmosféru náležitě užívali a sypali jednu old schoolovou pecku za druhou. Mimo jiné zazněly ještě třeba No Quts No Glory a Mercenary ze stejnojmenné desky nebo At First Light a Anti-Tank ze zatím posledního studiového opusu Those Once Loyal. Nadšení publika neznalo konce a postupem času došlo i na stage diving. Karl Willets byl nesporným tahounem koncertu, ale zároveň tvořil s kapelou jeden organický celek, který působil jako válečná mašina, která smete vše, co jí stojí v cestě. Zatím jeden z koncertů roku.
