Nejsem si jist, zda by se tihle trollové z finských hvozdů sami nazvali stylotvůrci. Co jim však nikdo nemůže upírat je fakt, že již svým debutem „Midnattens Widunder“ rozpoutali celkem solidní humppa metalové peklo, prodali hodně desek, odehráli hodně koncertů, ochutnali lahodné hrozny úspěchu i trpké víno života (jistě, Somnium) avšak tyto severské kreaturky se se vším vždy dokázaly vypořádat a s plnou parádou dorazit na pořádnou folk metalovou párty. Tentokrát ovšem již poněkud dekadentní.
Kapela dospěla. To že Henri a Samuli shodně tvrdí, že byli vlastně odjakživa vážní a švédské texty nejsou veselé, ale smutné, bylo poněkud v kontrastu s jejich jásavou humppou na vypalovačkách typu „Trollhammaren“ či „jódlovanou“ hymnou folk metalu „Jaktens Tid“. Nyní však to, co kapela v rozhovorech tvrdí, skutečně nastalo. Jásavý „akordeon“ zmlkl, tam tamy utichly, Finntroll se na Nifelvind skutečně noří do lůna black metalu a ačkoliv by se mohlo zdát, že klávesy jsou vlastně pořád stále folk metalovéa Finntroll jednoduše smaží to samé, co na „Ur Jordens Djup“, jejich nepopiratelné ovlivnění soundtracky (vezměte si za příklad hned takovou „Solsagan“) a snaha být co nejvíce „dospělí“ jejich atributy klasického finntrolovského párty metalu poněkud nahlodává.
Co taková „Den Frusna Munnen“- Slyšíte také ten podivný posun, kdy se z lesního reje divoženek a satyrů dostáváme kamsi k jeskyni, ze které se ozývá strašlivý řev a ve slabém světle plamenů světélkují ohlodané kosti. Smečka se tentokrát již skutečně změnila.
To konečně ukazuje i prostoupení prvním a dosud naprosto skvělým klenotem souputníků Ásmegin v typicky serverské rozmáchlé kompozici „Tiden Utan Tid“. Právě v těchto momentech rozdováděné trollí děti sedají na prdel a s vážným kukučem naslouchají, co jim starý strýček krákavým hlasem chce říci. Skutečně mi nějak uniká radostnost a vzletnost, naopak, kotlík, ve kterém kmenová čarodejnice vaří své dobroty je až po okraj naplněn strastmi života, obavami ze smrti a ze směřování světa. Člověk ani nemusí rozumět textům, aby tentokrát pochopil, že na nich není nic veselého.
Jediná rozjuchanost se pak koná až „Under Bergets Rot“, jež skoro až evokuje veselé šlapání do dolů v podání sedmi Disneyho trpaslíků. Na člověka až dýchne mlhavý lesní opar starých časů „Midnattens“ , zatímco to pánové konečně atmosféricky rozbalí na plné obrátky a „bubu“ klávesy společně s jako vždy unikátně dřevní basou a filmovým feelingem dotvářejí perfektní spodek. A je tu zase rej lesních stvoření, kde se vzal, tu se vzal.
Rozhodně můj favorit z nového alba, zatraceně! A aby toho nebylo málo, kapela si jej střihne ještě jednou v nezbedné úpravě ve stylu „Visor Om Slutet“ a posluchač má jasno.
Uf, je vidět, že jsem Finntroll nějakou dobu nesledoval, jelikož posun, jenž se za ty roky odehrál je skutečně neuvěřitelný. Pro fanoušky staré tvorby bude podobně jako pro mne novinka poněkud rozpačitým poslechem, kdy pokud přijdete naladěni na veselou vlnu, bude na vás působit minimálně hodně depresivně. Na druhou stranu pro milovníky kapely a pro ty, které baví vývoj „základních“ formací, bude Nifelvind se svým unikátním zvukem hotová lahoda.
Já měl raději starý styl, ale vývoj respektuji. Lämplig musik. 75%
Čas:
Seznam skladeb:
- Blodmarsch (Intro)
- Solsagan
- Den Frusna Munnen
- Ett Norrskensdåd
- I Trädens Sång
- Tiden Utan Tid
- Galgasång
- Mot Skuggornas Värld
- Under Bergets Rot
- Fornfamnad
- Dråp
