Tak mi na recku přistálo CD metal/deathcoreové partičky Seneca z USA, jejichž první nahrávku jsem zaregistroval někdy před dvěma, třemi lety. Chlapci, oblečení do bílých mikinek s řetězy a náušničkami (nebo co to ten basák v uších má) mastí to, co dnes každá druhá kapela – moderní core/metal. Opravdu nevím co po nás chtějí, aby snad recenzent opakoval album za albem stejnou formulku o „božských slidech, monumentální přesnosti bicích partů a dobře padnoucích akustických pasážích s osvěžujícími čistými vokály, které lahodí uchu každého „náročného“ fanouška“? Tohle máme opravdu dělat? Jestli ano, stane se z recenzování za chvíli velká nuda, jelikož nové CD Senecy zní také přesně takhle. Na první pohled máte co do činění s metalcorem nejvyšší kvality se všemi těmi pozlátky vlivem dobrého zvuku a breakdowny minimálně 3x za skladbu, aby vás náhodou riffy ve slokách nepřestaly bavit, lead vokály někde na půli cesty mezi death metalem a hc štěkotem, sem tam melodramatickými klavírními pasážemi, množstvím tjúda tjúda dá (alias vysoké kytarové vyhrávky ve stylu „Nábojnice pro valentýnku“) postupů, které jsou jakoby technické, ale ve skutečnosti jde pouze o sáhnutí o jednu, maximálně dvě struny „níže“.
Na oficiálních stránkách jejich (metalcoreového) vydavatelství Lifeforce Records (s podobnými dobře utajenými klenoty typu „Deadlock“) se píše, jak moc je to skvělé pro fandy kapel typu „Whitechapel“ (což jsem nepochopil, mně obě kapely přijdou trochu jinde) či „August Burns Red“ – s tím již mohu tak nějak souhlasit. Ono je vlastně jedno, jakou z těch dvou kapel si pustíte, všude na vás čeká podobná porce nasranosti/emotičnosti (jen „August“ zní ještě o poznání otravněji).. Do tohoto povídání mi právě spustil krásně sladký refrének čtvrtého fláku „Carousels“ a hezky mne v tomto názoru utvrdil. Pětku „Birds“ jsem nějak neřešil, jen prosvištěla kolem.
Začíná šestá „Illusions“ s riffem jak z popového slaďáku, který byl složen pro maturitní ples americké střední školy, naprosto si dovedu kapelu představit ve fracích, jak mastí na pódiu pro omladinu. Tak jsem si poplakal a je čas na další nářez.. Přijde? No jistě, následující The 29th Day začíná technickým riffem jak z tech deathového alba, to aby chlapci dostáli tomu, co dělají všechny deathcoreové kapely. Odhalí svou jemnou stránku zranitelných bytostí a poté vypustí bestii. Chvíli to bylo skutečně zábavné, co k tomu dodat teď? Zábavná tato skladba bohužel vydrží být asi jen tak dvě minuty, poté chlapci rozjedou opět breakdown a moshingový ráj, což posluchače přinutí k bezduchému mávání hlavou sem a tam v pomalém rytmu (jak to tak už u metal/deathcoru chodí).
V osmičce slyším záblesky metalcoreových slaďoušů Killswitch Engage skopulovaných s Napalm Death a již nevím co přijde příště.. První riff, který má pro mne alespoň nějaký smysl se tedy nachází až v devátém tracku, ovšem bohužel je brzy přerušen jakýmsi polo-slido-breakdownem s hc řevem v pozadí. Pecka! Poslední, titulní „Reflections“ je pak opět akustickým čajíkem, to abychom si mohli v klidu zrekapitulovat právě nás „hrozným“ způsobem oblažující album a víme, že naše hudební vnímání již nikdy více nebude stejné. Slyšeli jsme totiž metalcoreové album roku – album, které se vznáší ve výšinách nad ostatními, razící svůj vlastní osobitý styl a svými hráčskými výkony a inovativními nápady boří zajeté hranice, ve kterých se nachází tisíce spolků a každý den přibývají. Jo a ty poslední dvě věty jsou žert.
P.S.: Pokud jste ještě nikdy neslyšeli žádné death/metalcoreové album, bude vám tato nahrávka připadat dopilovaná téměř k dokonalosti.. To je již ale v rámci žánru poměrně normální záležitost.
Čas: 32:39
Seznam skladeb:
- Optical
- Palehorse
- Black Gold
- Carousels
- Birds
- Illusions
- The 29th Day
- Creator
- Your Heart In My Hands
- Names And Faces
- Reflections
