Určitě není náhodou, že jubilejní desáté album „Altars Of Ignorance“ vychází v aktuálním roce. Krom jubilanta se totiž kulatou číslovkou honosí i výročí založení kapely. TORTHARRY Smrťákovu káru táhnou již plná tři desetiletí a to je důvod k oslavě jako hrom!
No a s jakou se THY pustili do oslav? Myslím, že budete příjemně překvapeni…
Nechci a nebudu zastírat dva fakty. Jsem dlouholetým fanouškem kapely, fakt jedna. S posledními záseky oblíbené smečky jsem sváděl tuhé boje, fakt druhý.
Nešlo o to, že by se TORTHRARRY vydávali po cestách experimentů, nebo opustili vytyčený směr, zmámení komerčním pozlátkem, nic takového. Šlo spíš o… jak to správně vyjádřit, snad nedostatečné charisma písní. Vše zahráno v neoddiskutovatelné kvalitě, dostatečné tvrdosti a co se množství riffů, proměnných temp a dynamiky týká, nadmíru kreativní. Jenomže se nedařilo tak nějak zaseknout dráp a přitáhnout oběť k dalšímu zpracování. Jako příklad uvedu fošnu „Follow“ (2013). Trvalo opravdu dlouho a potřeboval jsem moře poslechů, než jsem do alba pronikl. Kdyby jste mne dnes umučili k smrti, nevybavím si po těch sedmi letech žádnou melodii nebo pasáž, které bych vypálil jako oblíbené.
S novinkou to mám úplně jinak. V podstatě od prvního poslechu jsme kamarádi a s každým dalším oblíbenci přibývají. Na první dobrou jsem si okamžitě zamiloval punkově nakopnutou „Self–Fettered“ a chytlavým motivem taženou „Corrosive Haven“. Postupně se dopracovávám k lásce k celému albu a nadšeně přiznávám – nedává mi to příliš zabrat. TORTHARRY upustili na „Altars Of Ignorance“ od všech složitých riffových propletenců a zamotanců a dochází ke značnému zpomalení a zjednodušení tvorby. Představte si proniknutí do díla jako touhu po návštěvě neobydleného, tajemného domu. Sice kolují zvěsti, že jeho útroby obývá trojice narušených individuí, lačnících po vaší krvi, ale tužba je tužba. No a zatímco jste to v minulosti museli brát přes první patro s páčidlem v ruce, stojí trojlístek tentokrát u hlavního vchodu a s úsměvy na tvářích vás zve rovnou dál. Že vám nepřipravuje konec o nic milosrdnější, asi není třeba zmiňovat.
Kapela si k zaznamenání díla opět zvolila studio Barn a byla to volba z oblasti skvělých. Jestli jsem dobře pochytil vyřčená vyjádření, šéf zmíněného studia Dan Friml se ujal role producenta a i tento tah se jeví ve výsledku jako povedený. Disk má zabijácký zvuk a o svěžím větru a vydařené produkci hovoří odstavce výše.
Ani se jménem autora obálky se nejspíš nedostaví moment překvapení, jde o dobře známého Jaromíra „Deathera“ Bezruče. Motiv je zcela v duchu posledních alb THY a ani kvalitativní křivka nijak nevybočuje. Oceňuji zakomponování předchozích devíti obalů do majestátního oltáře. Pozitivně vnímám zvyk vkládat krom textů originálních i verzi v mateřštině.
Nebudu tvrdit, že album „Altars Of Ignorance“ nabourá žebříčky těch nej, jež v naší domovině kdy vyšla, ale stojím si za tím, že jde o nejzdařilejší počin z dílny TORTHARRY a v porovnání s konkurencí stojí rozhodně nad průměrem. Chlapi mluví o nalezení cesty a pokud je to tak a recenzovaný disk je jejím počátkem, máme se ještě nač těšit.
Seznam skladeb:
- Intro
- Reversed Dorians
- Corrosive Haven
- Altars Of Ignorance
- Carousel Of Grief
- Self–Fettered
- Silent Psalm
- The Heritage
- Forget Us Like We Will Do
Čas: 38:15
Sestava:
- Dan Pavlík – kytary, zpěv
- Martin Vacek – baskytara, zpěv
- Jiří Rosa – bicí
