INSANII minimálně jednou ročně viděti, to je nezbytnost. V posledních letech se mi to víceméně daří dvakrát, zjara v Praze a na sklonku roku v Českých Budějovicích, případně na nějakém festivalu v mezidobí. I letos jsem měl 20. prosinec zaznamenaný jako výletní, doufaje, že se najde nějaká spřízněná duše, která bude mít podobný nápad. A objevily se dobré duše hned dvě, takže jsem si mohl vybrat, s kým do města budvaru vyrazím. Nakonec jsem dal přednost milé Berryho společnosti, protože druhá milá společnost se hodlala společensky spolčovat a dorazit až na INSANII. Což se oné společnosti nakonec akorát podařilo, byť velitel výpravy Standa malinko žehral na mlsné jazýčky, které si s sebou vezl a které měly potřebu se cestou zastavit na nějaké smažené dobroty. Tudíž nestihl ani jednu skladbu první kapely, což ho trochu mrzelo…
S kapelami, které se objevují na štacích s INSANIÍ, je tradičně potíž. Tím nemyslím jejich kvalitu, ale žánrové zaměření, protože se k brněnské hodí málokterá. V Budějovicích se role otvíračů ujali MINORITY SOUND a byla to určitě lepší volba než loni. Alespoň pro mě, protože pražští cybermetalisté mě baví mnohem víc než WHO KILLED MARILYN?. A ve Fabrice se Otus, Gulesh a spol. předvedli ve velmi dobrém světle. Poprvé jsem kapelu viděl s novým bubeníkem Liborem, který nahradil Dharma, a nutno uznat, že to MINORITY SOUND s novou krví v pozadí šlapalo parádně. Hrálo se nejen z aktuálního ponuřejšího alba „Toxin“ (mj. titulní song nebo „Scarecrow“), ale i z předchozí veselejší placky „Drowner's Dance“, přičemž právě ony skočnější písně zabíraly na nepříliš početné obecenstvo silněji. Cca třičtvrtěhodinový set pěkně odsýpal, souboj o nejdelší vlasy na sále neměl vítěze a oba hlavní soupeři (Gulesh a jeden z křepčících fanoušků) uhráli remízu i co do sportovních výkonů – Gulesh se totiž dvakrát vydal s kytarou mezi fanoušky a připojil se k těm tančícím, Otus se pak kromě kytary ujal i herecké role předstíraje nejspíš nějakého dravce. Závěr obstarala skočná instrumentálka a před půl desátou se první kapela rozloučila.
K Standově radosti přišli na úvod „Bohové k lidem“ bez doplňkových „bicích“, Honza Vozáry tentokrát stál jen za zvukařským pultem (kde nastavil parádní čitelný sound) a „nekazil“ tak kamarádovi zážitek z jeho nejoblíbenější skladby. A myslím, že kdybych obešel obecenstvo, tak by těch nejoblíbenějších skladeb INSANIE z úst přihlížejících zazněla spousta a spousta skladeb zazněla i během cca hodinového základního setu. Ve finále si velmi slušně zaplněná Fabrika užívala jak pomalejší kousky, tak svižné vypalovačky; obě polohy se prolínaly, takže chvilku se přítomní kývali, chvilku to byla v předních řadách větší divočina. Poprvé, když dostal hlavní slovo u mikrofonu Klíma („Vražda ve staré hvězdárně“), později ještě několikrát – k mé radosti se hrála hitovka největší „Sfoukni za mě svíci“, „Volný radikál“, i „Večer, kdy Freud zpíval basem“. Objevila se i „Celestýna“, která tuším v setlistu přibyla na úkor nějaké jiné dříve prezentované písně, samozřejmě „Chcíplo nebe“, „Joe si nepohlídal záda“ a Poly napsal „Anonym švabachem“.
INSANIA jako vždy šlapala jako skvěle promazaný stroj a bylo vidět, že to kluky baví a že do toho dávají všechno. Z Polyho lil pot, takže si po každé skladbě, sotva popadaje dechu, otíral orosené čelo, poměrně brzy taky odložil „kapitánskou pásku“, která mu zřejmě zbytečně stahovala nadloktí, ale nepolevil, stejně jako ostatní. I Tudy se chvílemi pěkně rozjel a s rozpuštěnými vlasy propařil nějaký ten song. Skvělá jízda vygradovala dvěma očekávanými přídavky z devadesátých let, na které všichni pamětnicí čekali – „U. R. Dead“ a „Zimní varování“, při kterém už jsem byl regulérně v transu. (úsměv) Předchozí skladby jsem samozřejmě taky s Polym poctivě odzpíval a nebyl jsem jediný – na koncertech INSANIE je zřejmě těch zpěváků nejvíc, kolik lze na koncertu naší undergroundové kapely vidět. Jihočeská zastávka Kancionál tour se prostě povedla na jedničku, stejně jako kniha, jíž propaguje.
