Coornelus:
Kacířův kancionál je tuze náramná záležitost. A je fajn, že se INSANIA rozhodla toto neobvyklé dílo pokřtít v Praze. Prostor paláce Akropolis se jevil jako velké sousto, a i když ve finále také bylo, sál se během produkce kapely naplnil tak, aby to nevypadalo v publiku hloupě. INSANIA za svou letitou činnost má ale naštěstí fanoušků dost a ti věrní holdující nekorektnímu humoru a originální hudbě se sešli ve středu, aby slyšeli skladby, které měli v drtivé většině silně zakořeněné v mozkových závitech.
Kdybych chtěl citovat klasika, musel bych začít slovy: Ten večer začal přesně naopak, než bych si přál… INSANIA totiž dorazila bez basáka Klímy, což se může stát a nikdo si to nepřál méně než zbylí tři členové. Nicméně opticky zaplnit prostor pomohl noise maker, jenž hudbu silně prožíval a do toho vyluzoval ruchy, kterými zažité hity ozvláštnil a naštěstí jejich vyznění nijak zásadně neovlivnil. Kapela pálila ostrými a zcela logicky, když už Klíma jel z playbacku, došlo na skladby převážně z posledních nahrávek s tím, že drtivě vedly ty z posledního alba. Osobně mě potěšilo, že hned jako druhá zazněla moje oblíbená hitovka „Chyby, co stihneš jen jedenkrát“, nemohla chybět ani provokující „Ať kypí žluč“ a co by to bylo za pořádky, kdyby se nehrála „Nebe a Nietzsche“, ve které vypomohla Vladivojna, která jen potvrdila svůj status neřízené střely a i přes určité výhrady její hostovačku ve finále vítám. V přítomnosti INSANIE mi vždy její set uteče jako voda, ne jinak tomu bylo i tentokrát, kdy byl koncert citelně zkrácen, jelikož „umělý Klíma“ toho víc neuměl. Klobouk dolů ale před kluky, že tak na rychlo zmobilizovali síly a tuto dlouho připravovanou akci odehráli tak, jak ji ve finále odehráli.
I přes kratší set a personální problémy nemůžu být nespokojen. Pomohl tomu skvělý zvuk a fakt, že jsem INSANII na své poměry docela dlouho neviděl. Třešničkou na dortu bylo zakoupení samotné knihy Kacířův kancionál, která je skutečným skvostem. Na její prohlížení a hlubší zkoumání se velice těším.
Předkapelou byl/i SMRTISLAV. Akustická dvojice kytaristů se sličnou čelistkou zahrála zajímavě pojaté skladby, které měly velmi dobré pasáže, ale i ty, které mě úplně neoslovovaly, hlavně refrény, které cílí na jiné publikum. Osobně ale věřím, že SMRTISLAV musí být oblíbené uskupení, protože jde na svoji hudbu a texty z té druhé strany, související s názvem, a tohle „tajemno“ lidi mají rádi a „smrťáci“ to dělají na slušné úrovni. Kapele vládne charismatický zpěvák Tuzex (dostatečně známý z jiných kapel) tak trochu s vizáží á la MARYLIN MANSON a s hlasem Roberta Kodyma před třiceti kily a třiceti roky.
Johan:
INSANIA je dávkování hodná jedenkrát za půl roku. (úsměv) Aspoň pro mě, naposledy jsem ji viděl loni v listopadu v Českých Budějovicích, ale jakmile ohlásila pražský koncert spojený se křtem velkoryse pojaté knihy Kacířův kancionál, okamžitě jsem si datum zvýraznil; podobně postupoval i kamarád nejvěrnější Coornelus. Druhý velký INSANIolog Standa žel ve stejný den ulehl na nemocniční lůžko, což nám bylo líto, na druhou stranu se z ničeho nic zjevil spolucestující jiný, Corbow, toho času dlící ve Strakonicích na služební cestě. (úsměv) Takže mi cesta do Dobříše uběhla jako nic, do Prahy pak zrovna tak.
Cestou jsme debatovali, jestli není Palác Akropolis příliš velký a taky že parking asi nebude na Žižkově snadný, nicméně všechny obavy byly liché. Lidi klub slušně zaplnili a s parkováním jsme měli kliku jako od blázince, protože zaparkovat přímo proti klubu na jednom z asi deseti parkovacích míst bez modré čáry je kumšt. Podobný kumšt je vybrat před INSANII předkapelu, protože moc stylově a pocitově podobně laděných interpretů k dispozici není.
V Akropoli dostal prostor SMRTISLAV, což je vcelku zajímavý projekt, jak jsem později dohledal, Tuzexe, který v minulosti působil v SUNSHINE či VANESSE. Na pódiu se vedle hlavního protagonisty objevily další dvě osoby; jestli správně interpretuju informace na kapelním profilu, tak šlo o Annu Sauce a Jakuba Zachovala. Anna se věnovala violoncellu, Jakub, podobně jako Tuzex, akustické kytaře. Vizuálně nesourodé trio (jedna princezna v šatech, jeden upír v bílé košili a sáčku, jeden pocestný v triku a džínách) produkovalo nesnadno zařaditelnou směsku dark popu a gothic folku, sedělo při tom na židlích (marně lovím v paměti, kdy jsem naposledy viděl sedící kapelu), ale přesto vyznívalo poměrně akčně. Tuzex má zajímavý hlas, který sice občas ohýbal trochu afektovaně, ale ono to k produkované muzice celkem pasovalo. Nezávisle jsme se s kamarády shodli, že nám to připomíná akustické WANASTOWI VJECY. To, že jsem vydržel poslouchat celé vystoupení, je pro kapelu určitě dobré vysvědčení, k podobné muzice nemám v podstatě žádný vztah.
Vztah mám naopak k INSANII a to velmi kladný. (úsměv) Pražský koncert byl kromě křtu specifický ještě v jedné záležitosti – INSANIA nevím po kolika letech vystoupila ve třech. Chudák Klíma skončil jako náš kamarád v nemocnici (tímto oba zdravím) a tak se basa musela pouštět ze záznamu. Zvuk se podařilo takřka okamžitě vyladit tak, že basa duněla předpisově, jako kdyby ji Klíma držel v rukou, akorát mně tam chlapec chyběl fyzicky, stejně jako „jeho“ punkovka „Vražda ve staré hvězdárně“ v setlistu. Ten byl postavený hlavně na posledním albu „Na počátku byl spam“, ze kterého zazněla většina písní. Návratů do minulosti nebylo až tolik, když tedy nepočítám návrat ztracené dcery Vladivojny, která se svým VLADIVOJSKEM předskakovala INSANII v roce 2016 a nyní se „vrátila“ zazpívat s Polym jeden song. Mně to přišlo jako fajn zpestření, Vladivojna je divoška, má zajímavý hlas, s kterým navíc provádí věci… Ještě předtím se ke kapele připojil „písař“, který z „psacího stroje“ vyluzoval podivné zvuky, které byly někdy slyšet lépe, někdy hůře – ale hlavně na vyznění songů neměly negativní dopad, spíše je v rozumné míře zpestřovaly. To se nedá říci o dvojici dementů, která se vetřela na pódium a kazila dojem; ještě že je Poly napůl světec, jinak by párek ztracených existencí musel nakopat do prdelí.
Středobodem koncertu byl křest megaknihy. Tyhle slavnostní chvilky mi málokdy přijdou něčím zajímavé, i když chápu, že každý chce svůj počin nějakým způsobem přivítat v podsvětí. INSANIA naštěstí nezdržovala, oba křtitelé řekli pár vcelku milých slov a hrálo se dál. Koncert byl kvůli Klímově absenci o něco kratší, než bývá u INSANIE zvykem, protože se nepodařilo připravit basový doprovod pro více skladeb, ale i ta hodina byla výživná a já si z ní užil (a prozpíval – úsměv) každou sekundu. Čekal jsem ale o něco delší než jednoskladbpvý přídavek – i kdyby měla nějaká věc zaznít podruhé… Ale co se dá dělat, každá sranda jednou končí, ta středeční skončila kolem 22. hodiny, což je uprostřed týdne optimální.
Fotky jsou třeba tady.
