Pro WINDHAND mám slabost, a i když aktuální nahrávka není takovou pěstí mezi oči jako jejich desky z minulosti, pořád mají můj respekt a považuju je za jednu z nejlepších současně znějících doom kapel. Kromě kvalitního hudebního základu za to může i jejich specifický zvuk, který se nezříká těžkých doommetalových odkazů, psychedelického rocku, ale je v něm cítit odkaz devadesátých let a… ano, i syrového grunge, a je to právě odkaz severozápadního města v USA, který mi dělá tak moc dobře.
Nebudu tvrdit, že mě „Eternal Return“ odrovnala na první dobrou, že je to nejlepší deska, jakou kdy WINDHAND nahráli atd. Na to máme label, který se o takovéto promo rád postará. Pravda je, že i navzdory tomu, že kádr opustil jeden ze zakládajících členů – kytarista Asechiah Bogdan, se ve výsledku na výrazu kapely nezměnilo zhola nic. Ve studiu si s navrstvenými kytarovými party Garrett Morris poradil levou zadní a jak bylo vidno loni, ani v živém provedení kapela rozhodně nestrádá.
Kdyby vyšla deska „Eternal Return“ dřív než album „Soma“, nebo i předposlední „Grief's Infernal Flower“, budu jí uctívat podobně. Problém, který může při poslechu novinky nastat, je ten, že se může občas dostavit pocit, že kapela rezignovala na jakýkoliv posun a drží se svých zajetých norem a postupů. Otázka je, je-li to chybou… Na jednu stranu tah pochopitelný, druhý pohled při přihlédnutí k faktu, že se jedná o dost monotónní záležitost, mi říká, že je to trochu škoda. Zřejmě i tohle byl jeden z důvodů, proč mi udělala radost skladba „Three Sisters“ z letošního splitu s SATAN´S SATYRS, v které byly užity klávesy, jenž dodaly kapele zajímavý ráz.
Povzdechy a pocit lehké rozpačitosti se ani náhodou nemůže dostavit od prvních tónů. „Halcyon“ je typickou záležitostí kapely, sedící na nosném riffu, který má svou neoddiskutovatelnou kvalitu a je až s podivem, jakou má sílu zapůsobit a dostat se do podvědomí. Ačkoliv se pracuje pořád se stejnými postupy (nechybí sólo, psychedelická pasáž), patří „Halcyon“ mezi nejlepší věci kapely.
Podobné je to s celou „Eternal Return“. Ve zkratce jde říct, že se většina hrací doby pohupuje v doprovodu jednoho riffu. Spodek je pěkně zahuštěný, bicí party se sice nejeví jako zásadní, ale jsou funkční, zato je zásadní zpěvačka, kterou je vokálně uhrančivá Dorthia Cottrell. Ta už o svých kvalitách přesvědčila několikrát a nutno dodat, že nebýt ve WINDHAND za mikrofonem ona, nebyl by výsledek nikdy tak ohromující.
Mezi nejsilnější momenty patří úvodní dvojice songů, ale nemůžu tvrdit, že by mi některá záležitost ze zbytku alba přišla nepatřičná. Přes relativně kratší skladby (na poměry WINDHAND) se v závěru dostane i na delší kompozice přesahující hranici deseti minut a jsou to právě tyto dlouhé, zdánlivě nekonečně táhnoucí se monolity, které mám od této party tak rád. I když mám pocit, že na minulé „Grief's Infernal Flower“ mě věci jako „Hesperus“ a „Kingfisher" bavily o něco víc, rád si projdu bahnem i u těchto novějších záležitostí.
WINDHAND rozhodně nezklamali. Na druhou stranu, jisti si svých pozic, nepostoupili ani o krok dopředu. Což momentálně stačí, ale jestli tomu tak bude i v budoucnu, je ve hvězdách. Tady a teď je ale o zábavu postaráno a stížnosti stranou.
Čas: 62:12
Seznam skladeb:
- Halcyon
- Grey Garden
- Pilgrim’s Rest
- First To Die
- Light Into Dark
- Red Cloud
- Eyeshine
- Diablerie
- Feather
Sestava:
- Dorthia Cottrell – Vocals
- Garrett Morris - Guitar
- Parker Chandler - Bass
- Ryan Wolfe - Drums
