Tak a je to tady! Ptáte se co? No, malá noční můra každého recenzenta (smích). Proč? Protože… Země je kulatá, holky maj tajemství a Roxor je kurva metal… tak proto! Začnu velmi netradičně a to od konce – bodováním – na konci totiž žádné nebude! Budete si muset protentokrát udělat úsudek sami. Ne, nebojte, není v tom nic jiného, než jakési souznění s muzikou, kterou Roxor produkuje. Ono kdybych totiž měl Cestu do pekel hodnotit jako nějaký pos…. kritik, tak bych dal klukům průměrné bodíky. Ano, není to nic převratného (a teď už vidím ty reakce fanoušků v diskuzi, které jak jednou napsal můj kolega, dosahují až epileptických záchvatů), klasický hard and heavy. Ale… ale… do pr..le s tím. Mě se to fakt líbí. Kapel jako je Roxor určitě běhá po naší zemičce nespočet a každý kraj či okres má ty své „heavy“ oblíbence, kteří ten svůj rajón brázdí nespočet let a patří tak k jakémusi bigbítovýmu folklóru daného koloritu. Roxor má ovšem něco navíc (tady ač nerad, musím použít léty profláknutý terminus technicus), je to ona pověstná chemie. Mají dar pro chytlavé a zapamatovatelné refrény a v jejich hrudích stoprocentně bije METAL HEART! „Metal Heart“ – tak se jmenuje i úvodní song. Ten nejen podle názvu, řezavých kytar a rychlého speedmetalového tempa evokuje k legendě Accept. Taková vypalovačka na začátek a hned si u toho podupávám. Co se textu týká, Ondra Marek (zpěv a texty) nám v něm hned vyzradil, o čem celé album bude. Úryvek textu: Nad kolíbkou ti nejspíš Ozzy stál. A sám Dio tajně přísahal, muzika jednou bude osud tvůj. Kiss a AC/DC (ejsí) nazpaměť už znáš. Železnejm bohům věrnost přísaháš. Tady je jasně vyhrazený veškerý hudební styl i vkus celého ansáblu. Ještě by jsme tam mohli přihodit již zmíněné Accept, Judas Priest nebo staré Iron Maiden. Druhá skladba bude dle mého soudu koncertním šlágrem – víte co je to „Správnej směr“? No přeci rock´n´roll (úsměv). Rozjíždí se opět tak trošku v Acceptovském rytmu a vypovídá o lásce k hudbě, kterou Roxor produkuje. Když vás tedy dostane „Správnej směr“, zákonitě pro vás začala „Cesta do Pekel“. Song se rozjíždí pěkně zvolna a pak se drží v jakémsi středním tempu. Není to žádná hitovka, ale u mě tahle věc boduje – jasně, text je klasický klišé a hudebně taky žádná moderna, ale je tady jedno velké plus. Ondra zde totiž pěje v nižší a přirozené rovině a zní to velmi příjemně. Než nás ovšem rohatej odnese do pekel, musí nás pozvat na „Poslední Flám“. Tady malinko podezírám textaře, že si vzal námět (nikoliv text) od slavných Kabátů – ti taky, pokud vím, hostil rohatej ve Starým Baru (úsměv). Podle mě by se tato skladba dala taky označit jako potencionální „hitovka“. „Mistr Houdiny“ – u mě asi nej hit na celý fošně a to díky opět velmi chytlavému refrénu a jakési veselé melodii.
A už jsme v půlce, tu druhou vezmeme trošku šmahem a budeme malinko kritizovat (úsměv). Druhou polovinu alba otvírá ploužák „S Puškou v Řadě Stát“. Takových písní už jsem opravdu slyšel na všemožných „tancovačkách“ do sytosti... Roxor tento „pomaláč“ naštěstí pojal bez obvyklých textových kravin typu: Já ji mám rád, ona mě ne... či naopak. Text je zaměřen skoro politicky a tady si trošku rýpnu – nezbyl vám hoši tento text z dob, kdy jste museli v minulém režimu dělat pověstné a povinné přehrávky u soudruhů „komančů“? Když už jsme u těch ploužáků, tak malinko přeskočíme a podíváme se na druhý „oplodňovák“ „Království Samoty“. Tady je opravdu rozdíl sto procent. Zatímco prvně zmiňovaná je opravdu jakousi výplní, druhá skladba je jak po textové tak i po hudební stránce fajn. Poloakustická balada o samotě a zlomeném srdci. Tady se nám hoši trošku vycajchnovali. Příjemně zní i kytarové sólo. Jediné co lze vytknout jsou dvojzpěvy, ty bych konkrétně u téhle skladby vynechal (pouze osobní pohled). U „Království Samoty“ věrným fanynkám určitě zvhlnou oči (smích). Skladby „Pochod k Nebesům“ a „Démon Speed“ jsou takovou klasickou vycpávkou a v druhé polovině CD zazáří spíše songy „Neotvírej“ a závěrečný „Destilát“.
Celá „Cesta do Pekel“ jde ruku v ruce s plusovými a minusovými bodíky. Obal je proveden vskutku profesionálně a přebal obrázku podvolen žánru. Trošku bych zaláteřil nad pořadím skladeb – zdá se mi, že Roxor v první polovině alba vypálil silné kalibry a pak CD trošku ztrácí na tahu. Příště by to chtělo trošku promíchat. Dalším malým negativem je zvuk, zvláště trošku pleskavé bicí mě nesedí a celkový sound by mohl být malinko víc našláplý. Ta nahrávka zní celkově tak nějak „zastarale“ – možná to byl záměr, v tom případě OK. Nakonec si vezmu na paškál zpěváka: Milý Ondro, proč to neustále taháš do výšek, když máš v nižších a středních polohách zpěv, který ti sedí nejlépe?
Co tedy závěrem? Roxor je klasická zábavová kapela, hudebně ani textově vás ničím nepřekvapí, ale rádi si u ní zabroukáte jejich zapamatovatelné melodie i texty. Kapela tu svou káru táhne přes pětadvacet let, aniž by uhnula z cesty. Spolky jako Roxor jsou určeny spíše nám, kteří už mají na hřbetě pár křížků a moc dobře si pamatují, kdože to formoval v osmdesátých letech jejich vkus. (Takže nic pro kolegu Coorneluse – úsměv). Prostě je to jednoduchý, chytlavý a hlavně to nejsou proplánovaný nesmyslný haelekačky. Takže pro ty z vás, co se chtějí hudbou hlavně bavit a mají dost Alkeholů, Harlejů a jim podobných „volovin“, je Roxor správná volba.
http://roxor-heavy.cz/roxor/
http://bandzone.cz/roxorheavy
A už jsme v půlce, tu druhou vezmeme trošku šmahem a budeme malinko kritizovat (úsměv). Druhou polovinu alba otvírá ploužák „S Puškou v Řadě Stát“. Takových písní už jsem opravdu slyšel na všemožných „tancovačkách“ do sytosti... Roxor tento „pomaláč“ naštěstí pojal bez obvyklých textových kravin typu: Já ji mám rád, ona mě ne... či naopak. Text je zaměřen skoro politicky a tady si trošku rýpnu – nezbyl vám hoši tento text z dob, kdy jste museli v minulém režimu dělat pověstné a povinné přehrávky u soudruhů „komančů“? Když už jsme u těch ploužáků, tak malinko přeskočíme a podíváme se na druhý „oplodňovák“ „Království Samoty“. Tady je opravdu rozdíl sto procent. Zatímco prvně zmiňovaná je opravdu jakousi výplní, druhá skladba je jak po textové tak i po hudební stránce fajn. Poloakustická balada o samotě a zlomeném srdci. Tady se nám hoši trošku vycajchnovali. Příjemně zní i kytarové sólo. Jediné co lze vytknout jsou dvojzpěvy, ty bych konkrétně u téhle skladby vynechal (pouze osobní pohled). U „Království Samoty“ věrným fanynkám určitě zvhlnou oči (smích). Skladby „Pochod k Nebesům“ a „Démon Speed“ jsou takovou klasickou vycpávkou a v druhé polovině CD zazáří spíše songy „Neotvírej“ a závěrečný „Destilát“.
Celá „Cesta do Pekel“ jde ruku v ruce s plusovými a minusovými bodíky. Obal je proveden vskutku profesionálně a přebal obrázku podvolen žánru. Trošku bych zaláteřil nad pořadím skladeb – zdá se mi, že Roxor v první polovině alba vypálil silné kalibry a pak CD trošku ztrácí na tahu. Příště by to chtělo trošku promíchat. Dalším malým negativem je zvuk, zvláště trošku pleskavé bicí mě nesedí a celkový sound by mohl být malinko víc našláplý. Ta nahrávka zní celkově tak nějak „zastarale“ – možná to byl záměr, v tom případě OK. Nakonec si vezmu na paškál zpěváka: Milý Ondro, proč to neustále taháš do výšek, když máš v nižších a středních polohách zpěv, který ti sedí nejlépe?
Co tedy závěrem? Roxor je klasická zábavová kapela, hudebně ani textově vás ničím nepřekvapí, ale rádi si u ní zabroukáte jejich zapamatovatelné melodie i texty. Kapela tu svou káru táhne přes pětadvacet let, aniž by uhnula z cesty. Spolky jako Roxor jsou určeny spíše nám, kteří už mají na hřbetě pár křížků a moc dobře si pamatují, kdože to formoval v osmdesátých letech jejich vkus. (Takže nic pro kolegu Coorneluse – úsměv). Prostě je to jednoduchý, chytlavý a hlavně to nejsou proplánovaný nesmyslný haelekačky. Takže pro ty z vás, co se chtějí hudbou hlavně bavit a mají dost Alkeholů, Harlejů a jim podobných „volovin“, je Roxor správná volba.
http://roxor-heavy.cz/roxor/
http://bandzone.cz/roxorheavy
