Noc z pátku na sobotu byla velmi krušná (smích). Mí milí přátelé mě totiž kolem 5. hodiny ranní probudili svým hulákáním, což jsem ze začátku nesl dosti nelibě, ale jim to bylo fuk. Takže mně nezbylo nic jiného než si řádně loknout slivovice, která mi dodala dobrou náladu, kterou podpořilo ještě pár piv. Do pelechu jsem tedy zalezl kolem 7 – 8 h. Píšu to z jednoho prostého důvodu a to, že vám musím hned na začátku prozradit, že ač jsem měl neděli dobře naplánovanou, má tělesná schránka toho nebyla schopna.
Co mě mrzí je fakt, že jsem, ač nerad, propásl formaci MOONSORROW. Tu jsem trošku zaslechl při ranní potřebné kávě, která mě malinko nakopla. K mým uším pronikly jen útržky jejich folk black metalu a znělo to celkem fajn.
Jako další byla naplánovaná švédská natupírovaná parta CRASHDIET, fešní hoši, kteří se na scéně prohánějí už od roku 2000 a na svém kontě mají tři dlouhohrající alba. Genaration Wild je posledním počinem a tudíž CRASHDIET hráli skladby převážně z této fošny. Kdo viděl tyhle mladíky poprvé, tak byl určitě očarován jejich image – načesaný hára, šátky, cvoky, kůže atd., stejně tak, jako jejich idolové z 80. let. Ano, jejich hudba je totožná s tím co hráli např. Motley Crue, Poison nebo Guns n´Rosses, ale i přesto mě to velmi bavilo a když zpěvák Simon Cruz přijel na podium na chopperovi, neubránil jsem se úsměvu – to už tady včera bylo, ne? Dobrá show, kterou oživilo i vyměňování nástrojů během závěrečné skočné pecky Genarition Wild. Doufám, že tuhle glammetalovou bandu ještě někdy někde uvidím.
Poslední den festivalu je pro mě už po nějaký ten rok ve znamení nákupů, nejinak tomu bylo i letos. Ono nakupovat na jednom z největších světových festivalů je takříkajíc oříšek a garantuji vám, že i kdybyste měli třeba dva tisíce eur, nebyl by problém je tady utratit. Máte zde vše, na co si vaše temná duše vzpomene – trička, mikiny, kožené i latexové věci, erotické pomůcky ve tvaru Lemmyho či Ozzyho (smích), helmy na motorku, boty, atd., atd., atd… Ale pro mě je směrodatný obrovský „metalmarket“, kde najdete převážně CD a LP a to včetně všemožných rarit. To jo opravdu pekelný ráj! Zavítal jsem i do Wackinger outlet, což je jakýsi výprodej triček za velmi, velmi nízké ceny. Nákup byl proveden, dušička potěšena a tak šupem ke stanu. Tady musím upozornit na soudržnost a loajalitu fanoušků – při cestě přes areál se mi totiž rozepnul batoh kde jsem měl právě zakoupené zboží (trička, CD) a dokonce i peněženku a to vše jsem bez povšimnutí poztrácel. Děkuji německým „vlasáčům“, kteří mne doběhli a věci mi vrátili.
V 17 hodin jsem zamířil k TS, tam se proháněli američtí ICED EARTH. Pro milovníky téhle party to bylo právě zde, kde mohli naposledy spatřit dlouholetého a navrátivšího se vokalistu Matta Barlowa. A bylo to rozloučení hodné této legendy. ICED EARTH tady projeli snad všechny své největší hity a to převážně z alb the Dark Saga a Something Wicked… A zazněla i jedna skladba s poslední studiovky the Crucible of Man (která je podle mého soudu velmi slabá), a k mému potěšení i překvapení i pecka Declaration Day z dob Rippera Owense, který na čas vystřídal za mikrofonem Matta. Perfektní dokonalá show se vším všudy! Před přídavkem Matt poděkoval všem svým fanouškům, a ať si každý o jeho odchodu myslí co chce, když se Jon Schaffer a Matt na podiu objali a přáli si vše dobré do budoucna, bylo to upřímné i dojemné.
Asi hodinu před vystoupením se Andreas a Derrick pohybovali v backstage a dávali jasně najevo, že se na vystoupení velmi těší. Před 19. hodinou tedy vtrhla SEPULTURA na BS a začala pěkně zostra letitým a nesmrtelným hitem Arise! Druhou skladbou mně vzali u srdce – vypalovačka Refuse/Resist z mého oblíbeného alba Chaos A.D. Pak Kisserovci nasadili i novější věci, ve kterých se sice už neorientuji, ale na živo měli tyhle fláky neskutečný náboj a energii, která se přenesla i do publika, to se pak rozskákalo pod hity Territory a Roots Bloody Roots. Vystoupení bylo povedené, ale… Max byl Max (úsměv).
Chvilku čekání na další kapelu nebo spíše projekt AVANTASIA mi zpříjemnil takzvaný „pivní mužík“ – to je velmi vydařená vychytávka tohoto festu. Pivní mužíci se proplétají davem se svým chlazeným soudkem Becka na zádech a vám tudíž odpadá věčné běhání ke zdroji. Sammetův ansámbl vtrhl na podium se skladbou Twisted Mind, která nastartovala hodinu a půl trvající představení. Během této doby se na podiu představila řada hostů, které Tobias pozval, aby mu tuhle jeho „metalovou operu“ pomohli dát do chodu. Nechci se rozepisovat o tom, kdo v jaké písni a jak zpíval, ale rád bych zde vyzdvihl dva zpěváky. Tím prvním by byl Bob Catley v písni the Story Ain´t Over, jeho hlas je skutečně nádherně zbarvený a slovy to v tomto případě nelze popsat. Druhý pán, který je mému uchu lahodný, je Jorn Lande. Když tento sympatický Nor spustí svůj vokál naplno, je to jako by vám po zádech přejela motorová pila. Co mě na téhle šarádě vadilo bylo to, že Tobias Samet, ač prý překvapen množstvím mezinárodních vlajek, které v publiku vlály, uváděl veškeré písně v němčině – mě to trošku zavánělo nacionalismem.
Malé občerstvení mi dodalo sílu na další nářez – mou oblíbenou old school trash bandu KREATOR. Podle slov kamarádů je tahle parta v Praze na Sonispheru trošku zklamala, no já tam nebyl, takže soudit nemohu. Ve Wackenu jsou ale tihle pardálové jako doma a dávají to jasně najevo. Velkoplošná projekce, pyroefekty a hlavně pořádně našlápnutej sound, to byli hlavní atributy téhle německé skvadry. „Kreatůry“ jsou stále na šňůře k poslední desce Hordes of Chaos, ale zároveň slaví i 25 let od vydání svého průlomového alba Pleasure to Kill, takže jejich set byl namíchán vskutku mistrovsky a každý si přišel na své. Já jsem spíše zastáncem těch novějších alb, takže u skladeb jako Violent Revolution, Enemy of God nebo Fobia jsem si s chutí zařval. U těch starších pecek jako Betrayer, Endles Pain, Pleasure to Kill jsem jen tak stál, kýval hlavou a vzpomínal. Kreator dle mého soudu bez chyby.
Na TS se už pomalu připravovali MOTÖRHEAD. Lemmy jako obvykle vylezl na prkna a zachroptěl „We are MOTÖRHEAD!“ A pak bez skrupulí spustil svojí „železnou pěst“. Set list byl de facto stejný jako před časem na koncertu v Lichtenfelsu (D) (o tomto vystoupení jsem psal i na stránkách Fobie). Ovšem tady, na velkém podiu s opravdu zabijáckým zvukem podpořenou výbornou světelnou i pyrotechnickou show, se tahle „motorovka“ obzvláště zařízla pěkně hluboko do kůže. MOTÖRHEAD zařadili do svého setu jeden hit navíc a to flák Bomber, ten Lemmy věnoval svému bývalému spoluhráči a kamarádovi Wurzelovi, který nás tento rok opustil. Dokonalý rock´n´roll se vším, co k tomu patří.
Bohužel vše jednou končí a tak jsme se i my s příjemným areálem v noci ze soboty na neděli rozloučili. Chtěl jsem sice ještě mrknout na poslední partu CHILDREN OF BODOM, ale stejně tak jako minulý rok se na konci festivalu z nebe spustil šílený liják (to bude asi nové pravidlo, že se na poslední kapelu vždy rozprší, minulý rok zkropil déšť dědka Uda) – no alespoň už jsme měli sbaleno. A teď už jen nějakých 800 km k domovu.
Zvláštní poděkování Jiřímu Roglovi za exkluzivní fotografie.
Fotky: Jiří Rogl, Vladimír
Co mě mrzí je fakt, že jsem, ač nerad, propásl formaci MOONSORROW. Tu jsem trošku zaslechl při ranní potřebné kávě, která mě malinko nakopla. K mým uším pronikly jen útržky jejich folk black metalu a znělo to celkem fajn.
Jako další byla naplánovaná švédská natupírovaná parta CRASHDIET, fešní hoši, kteří se na scéně prohánějí už od roku 2000 a na svém kontě mají tři dlouhohrající alba. Genaration Wild je posledním počinem a tudíž CRASHDIET hráli skladby převážně z této fošny. Kdo viděl tyhle mladíky poprvé, tak byl určitě očarován jejich image – načesaný hára, šátky, cvoky, kůže atd., stejně tak, jako jejich idolové z 80. let. Ano, jejich hudba je totožná s tím co hráli např. Motley Crue, Poison nebo Guns n´Rosses, ale i přesto mě to velmi bavilo a když zpěvák Simon Cruz přijel na podium na chopperovi, neubránil jsem se úsměvu – to už tady včera bylo, ne? Dobrá show, kterou oživilo i vyměňování nástrojů během závěrečné skočné pecky Genarition Wild. Doufám, že tuhle glammetalovou bandu ještě někdy někde uvidím.
Poslední den festivalu je pro mě už po nějaký ten rok ve znamení nákupů, nejinak tomu bylo i letos. Ono nakupovat na jednom z největších světových festivalů je takříkajíc oříšek a garantuji vám, že i kdybyste měli třeba dva tisíce eur, nebyl by problém je tady utratit. Máte zde vše, na co si vaše temná duše vzpomene – trička, mikiny, kožené i latexové věci, erotické pomůcky ve tvaru Lemmyho či Ozzyho (smích), helmy na motorku, boty, atd., atd., atd… Ale pro mě je směrodatný obrovský „metalmarket“, kde najdete převážně CD a LP a to včetně všemožných rarit. To jo opravdu pekelný ráj! Zavítal jsem i do Wackinger outlet, což je jakýsi výprodej triček za velmi, velmi nízké ceny. Nákup byl proveden, dušička potěšena a tak šupem ke stanu. Tady musím upozornit na soudržnost a loajalitu fanoušků – při cestě přes areál se mi totiž rozepnul batoh kde jsem měl právě zakoupené zboží (trička, CD) a dokonce i peněženku a to vše jsem bez povšimnutí poztrácel. Děkuji německým „vlasáčům“, kteří mne doběhli a věci mi vrátili.
V 17 hodin jsem zamířil k TS, tam se proháněli američtí ICED EARTH. Pro milovníky téhle party to bylo právě zde, kde mohli naposledy spatřit dlouholetého a navrátivšího se vokalistu Matta Barlowa. A bylo to rozloučení hodné této legendy. ICED EARTH tady projeli snad všechny své největší hity a to převážně z alb the Dark Saga a Something Wicked… A zazněla i jedna skladba s poslední studiovky the Crucible of Man (která je podle mého soudu velmi slabá), a k mému potěšení i překvapení i pecka Declaration Day z dob Rippera Owense, který na čas vystřídal za mikrofonem Matta. Perfektní dokonalá show se vším všudy! Před přídavkem Matt poděkoval všem svým fanouškům, a ať si každý o jeho odchodu myslí co chce, když se Jon Schaffer a Matt na podiu objali a přáli si vše dobré do budoucna, bylo to upřímné i dojemné.
Asi hodinu před vystoupením se Andreas a Derrick pohybovali v backstage a dávali jasně najevo, že se na vystoupení velmi těší. Před 19. hodinou tedy vtrhla SEPULTURA na BS a začala pěkně zostra letitým a nesmrtelným hitem Arise! Druhou skladbou mně vzali u srdce – vypalovačka Refuse/Resist z mého oblíbeného alba Chaos A.D. Pak Kisserovci nasadili i novější věci, ve kterých se sice už neorientuji, ale na živo měli tyhle fláky neskutečný náboj a energii, která se přenesla i do publika, to se pak rozskákalo pod hity Territory a Roots Bloody Roots. Vystoupení bylo povedené, ale… Max byl Max (úsměv).
Chvilku čekání na další kapelu nebo spíše projekt AVANTASIA mi zpříjemnil takzvaný „pivní mužík“ – to je velmi vydařená vychytávka tohoto festu. Pivní mužíci se proplétají davem se svým chlazeným soudkem Becka na zádech a vám tudíž odpadá věčné běhání ke zdroji. Sammetův ansámbl vtrhl na podium se skladbou Twisted Mind, která nastartovala hodinu a půl trvající představení. Během této doby se na podiu představila řada hostů, které Tobias pozval, aby mu tuhle jeho „metalovou operu“ pomohli dát do chodu. Nechci se rozepisovat o tom, kdo v jaké písni a jak zpíval, ale rád bych zde vyzdvihl dva zpěváky. Tím prvním by byl Bob Catley v písni the Story Ain´t Over, jeho hlas je skutečně nádherně zbarvený a slovy to v tomto případě nelze popsat. Druhý pán, který je mému uchu lahodný, je Jorn Lande. Když tento sympatický Nor spustí svůj vokál naplno, je to jako by vám po zádech přejela motorová pila. Co mě na téhle šarádě vadilo bylo to, že Tobias Samet, ač prý překvapen množstvím mezinárodních vlajek, které v publiku vlály, uváděl veškeré písně v němčině – mě to trošku zavánělo nacionalismem.
Malé občerstvení mi dodalo sílu na další nářez – mou oblíbenou old school trash bandu KREATOR. Podle slov kamarádů je tahle parta v Praze na Sonispheru trošku zklamala, no já tam nebyl, takže soudit nemohu. Ve Wackenu jsou ale tihle pardálové jako doma a dávají to jasně najevo. Velkoplošná projekce, pyroefekty a hlavně pořádně našlápnutej sound, to byli hlavní atributy téhle německé skvadry. „Kreatůry“ jsou stále na šňůře k poslední desce Hordes of Chaos, ale zároveň slaví i 25 let od vydání svého průlomového alba Pleasure to Kill, takže jejich set byl namíchán vskutku mistrovsky a každý si přišel na své. Já jsem spíše zastáncem těch novějších alb, takže u skladeb jako Violent Revolution, Enemy of God nebo Fobia jsem si s chutí zařval. U těch starších pecek jako Betrayer, Endles Pain, Pleasure to Kill jsem jen tak stál, kýval hlavou a vzpomínal. Kreator dle mého soudu bez chyby.
Na TS se už pomalu připravovali MOTÖRHEAD. Lemmy jako obvykle vylezl na prkna a zachroptěl „We are MOTÖRHEAD!“ A pak bez skrupulí spustil svojí „železnou pěst“. Set list byl de facto stejný jako před časem na koncertu v Lichtenfelsu (D) (o tomto vystoupení jsem psal i na stránkách Fobie). Ovšem tady, na velkém podiu s opravdu zabijáckým zvukem podpořenou výbornou světelnou i pyrotechnickou show, se tahle „motorovka“ obzvláště zařízla pěkně hluboko do kůže. MOTÖRHEAD zařadili do svého setu jeden hit navíc a to flák Bomber, ten Lemmy věnoval svému bývalému spoluhráči a kamarádovi Wurzelovi, který nás tento rok opustil. Dokonalý rock´n´roll se vším, co k tomu patří.
Bohužel vše jednou končí a tak jsme se i my s příjemným areálem v noci ze soboty na neděli rozloučili. Chtěl jsem sice ještě mrknout na poslední partu CHILDREN OF BODOM, ale stejně tak jako minulý rok se na konci festivalu z nebe spustil šílený liják (to bude asi nové pravidlo, že se na poslední kapelu vždy rozprší, minulý rok zkropil déšť dědka Uda) – no alespoň už jsme měli sbaleno. A teď už jen nějakých 800 km k domovu.
Zvláštní poděkování Jiřímu Roglovi za exkluzivní fotografie.
Fotky: Jiří Rogl, Vladimír
