K ránu malinko sprchlo a tak jsme se probouzeli do šedého dne, obloha se ale v průběhu dne naštěstí umoudřila a převládalo celkem příjemné počasí. Ranní příjemná sprcha, na rozdíl od českých festivalů, byla čistá a teplá. Poté káva, snídaně a trošku kořaličky s přáteli na rozkoukání. No prostě krásné ideální ráno.
„A do pr…!“ zaklel jsem při nahlédnutí do programu. Začíná se ve 12 hodin a hned na třech podiích mi hrají kapely, co bych rád viděl – ENSIFERUM na BS, PRIMAL FEAR na PS a „vykopávka“ německého metalu PHARAO na WS. No co se dá dělat, vybral jsem si to, co bylo nejblíže – ENSIFERUM. Ti začínali na můj vkus trošku nemastně – baladickou instrumentálkou By the Dividing Stream. Pak ale zaútočili tihle Vikingové peckou From Afar a pod podiem vznikl slušný kotel, no nejen v našich končinách se tomuto viking folk metalu daří. Seveřané měli svůj set celkem dobře našlápnutý a svojí hymnickou muzikou rozparádili značnou část přítomných. Set ENSIFERUM jsem ale neshlédl do konce a na posledních cca dvacet minut se přesunul do WS na PHARAO – a abych řekl pravdu, čekal jsem trošku víc. PHARAO začínali v polovině 80. let, v 90. letech pak upadli do letargie, aby se probrali až v novém tisíciletí. Jejich heavy metal je tudíž opravdu trošku „dřevní“ a ocenili ho spíše pravověrní němečtí staromilci. Takže po dvou nebo třech skladbách jsem se přesunul západním směrem na PS, kde zrovna dohrávali PRIMAL FEAR – paráda, stihl jsem celý hit Metal is Forever, což je výborná pecka, při které jsem si pěkně zařval. Jinak mě tahle parta pořád připadá jak klon JUDAS PRIEST, což není myšleno nijak zle.
Přesun o pár metrů vedle na TS a crossoverovou legendu SUICIDAL TENDENCIES. Ačkoliv se zde přiznám, že jsem nikdy tuto skejťáckou partu moc v oblibě neměl a šel jsem se mrknout spíš ze zvědavosti, tak mě tahle kapela oblečená komplet v Adidas úborech velmi bavila. Na živo je jejich vystoupení velmi živelné a pánové ty své korpulentní postavy dokážou pěkně rozhýbat.
Byl čas se trošku porozhlídnout po areálu a dát něco malého do volátka. Wackenský festival nabízí nepřeberné množství kulinářských pochoutek od různých „karibuřtů“, špízů, drůbežích, vepřových i hovězích steaků atd., až po vegetariánská jídla, kterých je zde také dostatek a to vše za celkem rozumnou cenu, takže i našinec si přijde na své. Já jako zapřísáhlý masožrout jsem zvolil jako už tradičně každý rok „vikinskou“ pochoutku – obrovské krůtí grilované a pečené stehno se zelím a bramborem (3,50 €). Ten, kdo mě zná, ví, že toho zblafnu dost, ale tahle porce byla i na mě moc. Při tomto gurmánském požitku jsem počkal do začátku „morbidních andílků“.
I když tvrdší odnože moc nemusím, MORBID ANGEL je smečka, na kterou jsem byl celkem zvědavý. Za prvé se vrátil ztracený syn David Vincent, za druhé mají nového tlučmistra a za třetí vydali dost kontroverzní album, z kterého, jak jsem doufal, zahrají pár skladeb. MORBID na úvod sice zvolili pěkně starou věc Immortal Rites a z minulosti vytáhli i další fláky z desek Bleseed… a Covenant, ale pak nasadili rovnou tři nové pecky z novinkového alba Illud Divinum Insanus. David je pravděpodobně ve vrcholné formě svého „zvracečského umění“ a celá „morbidparta“ šlapala jak po másle, zvuk byl opravdu zabíjející. To možná přispělo k tomu, že tři novinkové skladby na mě zapůsobily velmi dravým a syrovým dojmem; je to úplně něco jiného než na CD a skladby Nevermore a I´m Morbid jsou možná novými live šlágry. Na závěr samozřejmě nemohly chybět hity z alba Altars of Madness. MORBID ANGEL měli u mě jednoznačně palec hore. Po téhle partě jsem byl trošku vyfluslej, takže byl čas na pár pivek.
Zhruba kolem 17. hodiny jsem zamířil na vzdálenější PS, kde se proháněli italští RHAPSODY OF FIRE. Ti zahájili svojí prezentaci pěkně svižnou peckou Triumph or Agony. Měl jsem trošku strach, že tihle rytíři melodického symfonického metalu budou hrát ty svá zdlouhavá a mluvená intra, tak, jak je tomu na jejich studiových albech. Ovšem to, co předvedli, mě dostalo, fakt dost rychlý a řádně melodický metal, jaký známe z jejich prvních alb. Fabio „vyl“ ve výškách jak kdyby mu právě ufikli koule (to je myšleno jen v dobrém – smích), Alex a Lucca spolu sváděli neskutečné hudební souboje a bylo vidět, že po dvouleté pauze, kterou zapříčinil spor s jejich bývalým managementem, si živé hraní skutečně užívají. Bylo trošku škoda, že z nového alba From Chaos to Eternity zazněla jen píseň On the Way To Ainor, jinak hoši vsadili spíš na své osvědčené hity jako Unholy Warcy, Dawn to Victory či závěrečnou Emerald Sword.
Kapelu s názvem BULLET jsem objevil nedávno a musím říct, že od prvních tónů mi byla sympatická. Tahle mladá švédská úderka hraje zhruba deset let a na svém kontě má tři plnohodnotná alba, poslední z nich s názvem Highway Pirates vyšlo v únoru letošního roku. BULLET se vzhlédli v klasickém heavy metalu a jejich hudba připomíná AC/DC trošku říznuté JUDAS PRIEST. Vystoupení se odehrávalo ve WS, kde bylo narváno k prasknutí. BULLET svému názvu dělají opravdu čest, neboť jejich show byla vskutku jak neřízená střela. Zpěvák Dag Hell Hofer je pěkný pořízek a jeho rašplovitý zpěv trošku připomíná Bonna Scota a stejně jako on je pořádný showman, který umí lidi řádně rozparádit. BULLET se pro mě stali velmi milým překvapením.
Pátek byl ale na skvělé kapely velmi úrodný a hlavními hrdiny měli být JUDAS PRIEST (TS). Tady se bez mučení přiznám, že na tyhle bardy jsem se těšil jak malý Jarda. Ten, kdo četl můj report z koncertu těchto velikánů v Praze ví, že jsem z nich byl doslova odvařený. Na Wackenu předvedli takřka stejnou show jako v O2 Aréně, takže když si připomenete již zmíněný report, budete v kostce vědět, co se dělo na W.O.A. Ale našlo se pár rozdílů – tím hlavním byl fakt, že v Praze jsem byl asi 10 metrů od podia a vychutnal jsem si spíše vizuální stránku. Naproti tomu zde jsem si užil dokonalý zvuk. Bylo slyšet úplně vše a v plné kráse, každé cinknutí činelu a každá nota byla na tom správném místě – zkrátka dokonalé. Když Rob uváděl Breaking the Law, upozornil nás, že si dá nyní malou pauzu, protože tuhle věc zná každý – celou píseň odzpívalo publikum a podotýkám, že mi při tom šel příjemný mráz po zádech – paráda! A aby toho nebylo málo, při závěrečné Living After Midnight jsem si zapařil tak, že mi málem ulítly končetiny a mé vyřvané hrdlo potřebovalo po tomto výkonu asi dva litry beeru (smích).
Po „jidáších“ jsem se tedy rozhodl skočit na pár pivek a poslechnout si u toho pravý nefalšovaný stoner rock v podání KYUSS LIVES. Tak tahle banda mě dostala do kolen, sedmdesátkový sound a mohutné valivé riffy rozhýbaly přítomné publikum v pomalý a houpavý tanec. Super, super, super.
TRIPTYKON byli náhradou za CRADLE OF FILTH, kteří stejně tak jako loni, nebo předloni, nedorazili. Parta srocená kolem Toma G. Fischera byla dobrou volbou. Fischer vsadil na pecky z dob, kdy vládl legendě s názvem CELTIC FROST – takže TRIPTYKON by se dali s troškou nadsázky označit za cover band. Ale co – vystoupení to bylo celkem vydařené a černé duše si přišly na své. Satanžel mé suché volátko prahlo po dalším pivku, neboť u KYUSS jsem moc čas neměl (ÚSMĚV).
Poslední bandou, která mě páteční noc zajímala, byla mému uchu lahodící australská sebranka AIRBOURNE. Ti, jak jistě mnozí z vás ví, se vzhlédli v krajanech AC/DC. AIRBOURNE jsem viděl na Wackenu už potřetí a nikdy nezklamali. Postupem času to zde dotáhli z odpoledních hodin až po skoro hlavní hrací čas. Jejich „ejsídísí“ hudba se živelnou a energickou show podpořená skvělými světly a efekty byla prostě bezchybná. Někdy mě sice napadne otázka, čím to je, že kapela, která tak trošku vykrádá své krajany, má takový úspěch? Ale co – nebudu si zatěžovat hlavu kravinama a radši tu svojí palici pořádně protřepu (smích). Ty z vás, kteří tuhle partu neviděli „live“, musím upozornit na řvouna a sólového kytaristu Joela O´Keeffa, to je opravdový a nefalšovaný „crazymann“, který už od začátku kariéry své party vždy vyhledá ten nejvyšší bod na konstrukci podia, vyšplhá se na něj a zahraje sólo – a Wackenská podia jsou vskutku velmi vysoká... Dokonalý rock´n´roll!!!
Zvláštní poděkování Jiřímu Roglovi za exkluzivní fotografie.
Fotky: Jiří Rogl, Vladimír
„A do pr…!“ zaklel jsem při nahlédnutí do programu. Začíná se ve 12 hodin a hned na třech podiích mi hrají kapely, co bych rád viděl – ENSIFERUM na BS, PRIMAL FEAR na PS a „vykopávka“ německého metalu PHARAO na WS. No co se dá dělat, vybral jsem si to, co bylo nejblíže – ENSIFERUM. Ti začínali na můj vkus trošku nemastně – baladickou instrumentálkou By the Dividing Stream. Pak ale zaútočili tihle Vikingové peckou From Afar a pod podiem vznikl slušný kotel, no nejen v našich končinách se tomuto viking folk metalu daří. Seveřané měli svůj set celkem dobře našlápnutý a svojí hymnickou muzikou rozparádili značnou část přítomných. Set ENSIFERUM jsem ale neshlédl do konce a na posledních cca dvacet minut se přesunul do WS na PHARAO – a abych řekl pravdu, čekal jsem trošku víc. PHARAO začínali v polovině 80. let, v 90. letech pak upadli do letargie, aby se probrali až v novém tisíciletí. Jejich heavy metal je tudíž opravdu trošku „dřevní“ a ocenili ho spíše pravověrní němečtí staromilci. Takže po dvou nebo třech skladbách jsem se přesunul západním směrem na PS, kde zrovna dohrávali PRIMAL FEAR – paráda, stihl jsem celý hit Metal is Forever, což je výborná pecka, při které jsem si pěkně zařval. Jinak mě tahle parta pořád připadá jak klon JUDAS PRIEST, což není myšleno nijak zle.
Přesun o pár metrů vedle na TS a crossoverovou legendu SUICIDAL TENDENCIES. Ačkoliv se zde přiznám, že jsem nikdy tuto skejťáckou partu moc v oblibě neměl a šel jsem se mrknout spíš ze zvědavosti, tak mě tahle kapela oblečená komplet v Adidas úborech velmi bavila. Na živo je jejich vystoupení velmi živelné a pánové ty své korpulentní postavy dokážou pěkně rozhýbat.
Byl čas se trošku porozhlídnout po areálu a dát něco malého do volátka. Wackenský festival nabízí nepřeberné množství kulinářských pochoutek od různých „karibuřtů“, špízů, drůbežích, vepřových i hovězích steaků atd., až po vegetariánská jídla, kterých je zde také dostatek a to vše za celkem rozumnou cenu, takže i našinec si přijde na své. Já jako zapřísáhlý masožrout jsem zvolil jako už tradičně každý rok „vikinskou“ pochoutku – obrovské krůtí grilované a pečené stehno se zelím a bramborem (3,50 €). Ten, kdo mě zná, ví, že toho zblafnu dost, ale tahle porce byla i na mě moc. Při tomto gurmánském požitku jsem počkal do začátku „morbidních andílků“.
I když tvrdší odnože moc nemusím, MORBID ANGEL je smečka, na kterou jsem byl celkem zvědavý. Za prvé se vrátil ztracený syn David Vincent, za druhé mají nového tlučmistra a za třetí vydali dost kontroverzní album, z kterého, jak jsem doufal, zahrají pár skladeb. MORBID na úvod sice zvolili pěkně starou věc Immortal Rites a z minulosti vytáhli i další fláky z desek Bleseed… a Covenant, ale pak nasadili rovnou tři nové pecky z novinkového alba Illud Divinum Insanus. David je pravděpodobně ve vrcholné formě svého „zvracečského umění“ a celá „morbidparta“ šlapala jak po másle, zvuk byl opravdu zabíjející. To možná přispělo k tomu, že tři novinkové skladby na mě zapůsobily velmi dravým a syrovým dojmem; je to úplně něco jiného než na CD a skladby Nevermore a I´m Morbid jsou možná novými live šlágry. Na závěr samozřejmě nemohly chybět hity z alba Altars of Madness. MORBID ANGEL měli u mě jednoznačně palec hore. Po téhle partě jsem byl trošku vyfluslej, takže byl čas na pár pivek.
Zhruba kolem 17. hodiny jsem zamířil na vzdálenější PS, kde se proháněli italští RHAPSODY OF FIRE. Ti zahájili svojí prezentaci pěkně svižnou peckou Triumph or Agony. Měl jsem trošku strach, že tihle rytíři melodického symfonického metalu budou hrát ty svá zdlouhavá a mluvená intra, tak, jak je tomu na jejich studiových albech. Ovšem to, co předvedli, mě dostalo, fakt dost rychlý a řádně melodický metal, jaký známe z jejich prvních alb. Fabio „vyl“ ve výškách jak kdyby mu právě ufikli koule (to je myšleno jen v dobrém – smích), Alex a Lucca spolu sváděli neskutečné hudební souboje a bylo vidět, že po dvouleté pauze, kterou zapříčinil spor s jejich bývalým managementem, si živé hraní skutečně užívají. Bylo trošku škoda, že z nového alba From Chaos to Eternity zazněla jen píseň On the Way To Ainor, jinak hoši vsadili spíš na své osvědčené hity jako Unholy Warcy, Dawn to Victory či závěrečnou Emerald Sword.
Kapelu s názvem BULLET jsem objevil nedávno a musím říct, že od prvních tónů mi byla sympatická. Tahle mladá švédská úderka hraje zhruba deset let a na svém kontě má tři plnohodnotná alba, poslední z nich s názvem Highway Pirates vyšlo v únoru letošního roku. BULLET se vzhlédli v klasickém heavy metalu a jejich hudba připomíná AC/DC trošku říznuté JUDAS PRIEST. Vystoupení se odehrávalo ve WS, kde bylo narváno k prasknutí. BULLET svému názvu dělají opravdu čest, neboť jejich show byla vskutku jak neřízená střela. Zpěvák Dag Hell Hofer je pěkný pořízek a jeho rašplovitý zpěv trošku připomíná Bonna Scota a stejně jako on je pořádný showman, který umí lidi řádně rozparádit. BULLET se pro mě stali velmi milým překvapením.
Pátek byl ale na skvělé kapely velmi úrodný a hlavními hrdiny měli být JUDAS PRIEST (TS). Tady se bez mučení přiznám, že na tyhle bardy jsem se těšil jak malý Jarda. Ten, kdo četl můj report z koncertu těchto velikánů v Praze ví, že jsem z nich byl doslova odvařený. Na Wackenu předvedli takřka stejnou show jako v O2 Aréně, takže když si připomenete již zmíněný report, budete v kostce vědět, co se dělo na W.O.A. Ale našlo se pár rozdílů – tím hlavním byl fakt, že v Praze jsem byl asi 10 metrů od podia a vychutnal jsem si spíše vizuální stránku. Naproti tomu zde jsem si užil dokonalý zvuk. Bylo slyšet úplně vše a v plné kráse, každé cinknutí činelu a každá nota byla na tom správném místě – zkrátka dokonalé. Když Rob uváděl Breaking the Law, upozornil nás, že si dá nyní malou pauzu, protože tuhle věc zná každý – celou píseň odzpívalo publikum a podotýkám, že mi při tom šel příjemný mráz po zádech – paráda! A aby toho nebylo málo, při závěrečné Living After Midnight jsem si zapařil tak, že mi málem ulítly končetiny a mé vyřvané hrdlo potřebovalo po tomto výkonu asi dva litry beeru (smích).
Po „jidáších“ jsem se tedy rozhodl skočit na pár pivek a poslechnout si u toho pravý nefalšovaný stoner rock v podání KYUSS LIVES. Tak tahle banda mě dostala do kolen, sedmdesátkový sound a mohutné valivé riffy rozhýbaly přítomné publikum v pomalý a houpavý tanec. Super, super, super.
TRIPTYKON byli náhradou za CRADLE OF FILTH, kteří stejně tak jako loni, nebo předloni, nedorazili. Parta srocená kolem Toma G. Fischera byla dobrou volbou. Fischer vsadil na pecky z dob, kdy vládl legendě s názvem CELTIC FROST – takže TRIPTYKON by se dali s troškou nadsázky označit za cover band. Ale co – vystoupení to bylo celkem vydařené a černé duše si přišly na své. Satanžel mé suché volátko prahlo po dalším pivku, neboť u KYUSS jsem moc čas neměl (ÚSMĚV).
Poslední bandou, která mě páteční noc zajímala, byla mému uchu lahodící australská sebranka AIRBOURNE. Ti, jak jistě mnozí z vás ví, se vzhlédli v krajanech AC/DC. AIRBOURNE jsem viděl na Wackenu už potřetí a nikdy nezklamali. Postupem času to zde dotáhli z odpoledních hodin až po skoro hlavní hrací čas. Jejich „ejsídísí“ hudba se živelnou a energickou show podpořená skvělými světly a efekty byla prostě bezchybná. Někdy mě sice napadne otázka, čím to je, že kapela, která tak trošku vykrádá své krajany, má takový úspěch? Ale co – nebudu si zatěžovat hlavu kravinama a radši tu svojí palici pořádně protřepu (smích). Ty z vás, kteří tuhle partu neviděli „live“, musím upozornit na řvouna a sólového kytaristu Joela O´Keeffa, to je opravdový a nefalšovaný „crazymann“, který už od začátku kariéry své party vždy vyhledá ten nejvyšší bod na konstrukci podia, vyšplhá se na něj a zahraje sólo – a Wackenská podia jsou vskutku velmi vysoká... Dokonalý rock´n´roll!!!
Zvláštní poděkování Jiřímu Roglovi za exkluzivní fotografie.
Fotky: Jiří Rogl, Vladimír
