Severoněmecké městečko Wacken se stalo doslova a do písmene Mekkou všech fanoušků metalové hudby a již 22. ročník místního festivalu jich přivítal více než 75 tisíc, a to opravdu z celého světa. Festival si získal popularitu nejen u přívrženců tvrdé hudby, ale i u samotných obyvatel, kteří vás vítají svým potutelným úsměvem a zdviženou paží, která vždy ukáže „paroháče“. Místní vám též za malý peníz (cca 2,50 €) nabídnou například možnost sprchy či dokonce koupelny a samozřejmostí je i to, že nespočet starších dam vám s úsměvem připraví na své zahrádce kvalitní snídani za celkem rozumnou cenu, okolo 2 až 3 €. Wackenský babči a dědouši se s vámi též moc rádi fotografují a čím větší „zjev“ k nim zavítá, tím větší a upřímnější obdiv vám dají jasně najevo – ptáte se proč? Inu už dávno pochopili, že metalový fans nežerou malé děti a také to, že se na tomto festivalu dá i trošku přivydělat.
Jako obvykle jsme vyrazili ve středu večer, bohužel tak jako skoro každý rok nás nad Wackenem přivítala chmurná obloha a ostatně ani předpověď neslibovala zrovna ideální počasí (to naštěstí nedopadlo tak hrozně). Vyřízení akreditací proběhlo v pohodě a v dešti. Další nemilou věcí byl fakt, že ačkoliv jsme dorazili už kolem 5. hodiny ranní, novinářský kemp byl téměř plný a jen díky naší malé lsti jsme nakonec našli malý a vhodný plácek (k mé smůle ovšem dál od kamaráda ze slovenského Rock Hardu Doda – i tak nás ale zásobil kořalkou. Díky – úsměv). Příští rok budeme muset holt vyrazit dříve...
Poněvadž jsem to byl já, kdo musel celou cestu řídit, šel jsem si na pár hodin dáchnout (k tomu mi dobře posloužila již zmíněná Dodovo slovenská slivka). Na čtvrteční odpolední a večerní program jsem byl tedy dobře fyzicky i psychicky připraven.
Ve stručnosti vám jen pro představu načrtnu uspořádání areálu. Z našeho novinářského kempu vlezeme rovnou do backstage, projdeme asi 50 metrů, vylezeme schody a jsme přímo u prvního podia Black Metal Stage (dále jen BS). Ve stejné rovině o 50 metrů dál je druhé hlavní podium True Metal Stage (dále TS) a o notný kus dál se krčí menší Party Stage (dále PS). Mimo úroveň těchto podií je pod obrovským stanem ukrytá takzvaná W.E.T. Stage (dále jen WS). Hned za východem z areálu se nám rozprostírá Beergarden, také s podiem, na které jsem ovšem tento rok nezavítal (úsměv). Dále zde máme vikingské městečko Wackinger Village s podiem Wackinger Stage. Na tomto vikingském území je taktéž Bullhead aréna, kde se sice sem tam objeví také nějaká kapela (letos tam hráli např. GIRLSCHOOL), ale je spíš určená na hanbatou zábavu jako Miss Mokré Tričko, dívčí zápasy v bahně, nebo wrestling. Z tohoto seznamu je jasné, že ač by člověk chtěl, tak prostě nelze stihnout vše (a ještě u toho chlastat – smích).
Pár let už wackenský festival otvírá kapela s názvem SKYLINE. Jedná se vlastně o jakýsi cover band, kde se na postu vokalistů představí opravdu pěkná německá sestava: Doro – ta všechny fans přivítala písní We are the Metalheads, která se stala hymnou minulého ročníku, a jako bonus přidala nesmrtelnou pecku All We Are. Tom Angelripper zapěl několik písní své alkohol party Onkel Tom. Chris Boltendahl (Grave Digger) do nás mimo jiných písní napálil i Wacken Will Never Die, která se stala hymnou tohoto roku. Poslední hvězda v sestavě Skyline byl „děda“ Udo – ten nemohl zaskřípat nic jiného než největší hity ACCEPT – Princes of the Dawn a I’m Rebel. Na uvítanou super rozjezd.
Pomalu se přesunuji do Wackinger Village, kde na místním malém podiu měla zahrát kapela MAIDEN UNITED. Tahle kapelka se specializuje na akustické předělávání hitů slavných IRON MAIDEN. To, že půjde o skvělý band, bylo jasné všem, kteří alespoň jedním okem nahlédli do programu, jelikož v téhle partě se to hemží samými esy jako Anneke van Giersbergen (ex-THE GATHERING), Damian Wilson (TRESHOLD), kytarista Ruud Jollie a bicman Mike Coolen (WITHIN TEMPTATION). Ze začátku se mi akustické verze téhle bandy celkem líbily, ale asi po třetí skladbě mě to přišlo strašně monotónní a tak jsem dal přednost prohlídce vikingské vesnice a při „Maiden acoustic“ si prohlížel krásné ruční výrobky, kterých je zde opravdu přehršle, a to od pásků a pivních rohů, až třeba po drátěné košile a přilbice. Na závěr jsem přece jen dorazil zpět k podiu a udělal jsem velmi dobře, neboť právě nastoupila půvabná Anneke a dala skladbám potřebný švih a náboj. Dobré a uvolňující vystoupení.
HELLOWEEN začínali úderem 19. hodiny na TS. Tuhle německou heavy bandu už jsem viděl tolikrát a to i zde na Wackenu, že mě nemůže ničím překvapit. A to se potvrdilo i tentokrát. Helloweenům bohužel hned v úvodní skladbě Are to metal? dvakrát vypadl komplet zvuk, což zapříčinilo, že kluci byli malinko naštvaní, ale vzali to jako správní profesionálové. Andi Derris jako vždy malinko přehrával, což mně osobně trochu vadí. Vadí mi i fakt, že HELLOWEEN sází na živo pořád dokola ty samé pecky. Přičemž mají na svém kontě nové a výborně našláplé album, ze kterého bohužel mimo již zmíněné Are to metal? zazněla jen Where the Sinner Go. Po téhle skladbě jsem dal „dýním“ vale a šel si dát do backstage něco malého k pití s tím, že radši než na HELLOWEEN se podívám na jejich krajany BLIND GUARDIAN. Ti měli hrát po nich na BS.
Jenže člověk míní a věci se mění. Sotva jsem zasedl ke stolku a dal první „plechbeer“, objevil se kamarád Jiřík (Rogl – jeden z našich předních rockových fotografů) a s ním dva členové švédské kapely THE QUILL! Z tohoto setkání jsem byl opravdu nadšený. Za prvé jejich hudba je přesně to, co v současné době miluju – typický 70kový sound, a za druhé jsem měl možnost trošku opít bývalého člena mých velmi oblíbených HANOI ROCKS, a to bubeníka Jolleho Atlagica. S Jollem a Cristianem Carlssonem jsme poseděli opravdu v dobré a srdečné atmosféře, takže BLIND GUARDIAN jsme slyšeli opravdu jen z dálky. Zdálo se to být celkem fajn (úsměv).
Slepý strážce mi tedy unikl, ale na velkého Ozzyho jsme vyrazili opravdu všichni včetně THE QUILL. Ozzy byl hlavní stár čtvrtečního večera. Jedněmi nenáviděn a druhými zbožňován, já osobně patřím do té druhé kategorie. Ale abych to zhodnotil trošku objektivně, musím napsat, že Ozzy nezpíval zrovna na jedničku, hlavně na začátku show byl dost hlasově i intonačně mimo. Postupem času se však rozezpíval a jeho show nabrala na živočišnosti. Ozzy dokázal, že sice není nejlepší zpěvák, ale showman je to výborný a statut rockové hvězdy mu patří právem! Vystoupení mělo výbornou gradaci, Ozzy sázel na samé osvědčené hity (je zajímavé, že narozdíl od jiných kapel mně to u něj nevadí – úsměv), a to jak ze své sólové dráhy, tak i z období BLACK SABBATH. Ozzy samozřejmě nezapomněl na to, aby fans v prvních řadách pěkně zkropil vodní pěnou, a ani na to, aby na nás vystrčil svůj holý zadek.
První den festivalu skončil, dali jsme pár pivek a já s duněním v ušních bubíncích, kde se pořád do kola a to i před usnutím točila píseň I Don’t Know od Ozzyho, šel na kutě, neboť dva dny byly ještě před námi.
Zvláštní poděkování Jiřímu Roglovi za exkluzivní fotografie.
Fotky: Jiří Rogl, Vladimír
Jako obvykle jsme vyrazili ve středu večer, bohužel tak jako skoro každý rok nás nad Wackenem přivítala chmurná obloha a ostatně ani předpověď neslibovala zrovna ideální počasí (to naštěstí nedopadlo tak hrozně). Vyřízení akreditací proběhlo v pohodě a v dešti. Další nemilou věcí byl fakt, že ačkoliv jsme dorazili už kolem 5. hodiny ranní, novinářský kemp byl téměř plný a jen díky naší malé lsti jsme nakonec našli malý a vhodný plácek (k mé smůle ovšem dál od kamaráda ze slovenského Rock Hardu Doda – i tak nás ale zásobil kořalkou. Díky – úsměv). Příští rok budeme muset holt vyrazit dříve...
Poněvadž jsem to byl já, kdo musel celou cestu řídit, šel jsem si na pár hodin dáchnout (k tomu mi dobře posloužila již zmíněná Dodovo slovenská slivka). Na čtvrteční odpolední a večerní program jsem byl tedy dobře fyzicky i psychicky připraven.
Ve stručnosti vám jen pro představu načrtnu uspořádání areálu. Z našeho novinářského kempu vlezeme rovnou do backstage, projdeme asi 50 metrů, vylezeme schody a jsme přímo u prvního podia Black Metal Stage (dále jen BS). Ve stejné rovině o 50 metrů dál je druhé hlavní podium True Metal Stage (dále TS) a o notný kus dál se krčí menší Party Stage (dále PS). Mimo úroveň těchto podií je pod obrovským stanem ukrytá takzvaná W.E.T. Stage (dále jen WS). Hned za východem z areálu se nám rozprostírá Beergarden, také s podiem, na které jsem ovšem tento rok nezavítal (úsměv). Dále zde máme vikingské městečko Wackinger Village s podiem Wackinger Stage. Na tomto vikingském území je taktéž Bullhead aréna, kde se sice sem tam objeví také nějaká kapela (letos tam hráli např. GIRLSCHOOL), ale je spíš určená na hanbatou zábavu jako Miss Mokré Tričko, dívčí zápasy v bahně, nebo wrestling. Z tohoto seznamu je jasné, že ač by člověk chtěl, tak prostě nelze stihnout vše (a ještě u toho chlastat – smích).
Pár let už wackenský festival otvírá kapela s názvem SKYLINE. Jedná se vlastně o jakýsi cover band, kde se na postu vokalistů představí opravdu pěkná německá sestava: Doro – ta všechny fans přivítala písní We are the Metalheads, která se stala hymnou minulého ročníku, a jako bonus přidala nesmrtelnou pecku All We Are. Tom Angelripper zapěl několik písní své alkohol party Onkel Tom. Chris Boltendahl (Grave Digger) do nás mimo jiných písní napálil i Wacken Will Never Die, která se stala hymnou tohoto roku. Poslední hvězda v sestavě Skyline byl „děda“ Udo – ten nemohl zaskřípat nic jiného než největší hity ACCEPT – Princes of the Dawn a I’m Rebel. Na uvítanou super rozjezd.
Pomalu se přesunuji do Wackinger Village, kde na místním malém podiu měla zahrát kapela MAIDEN UNITED. Tahle kapelka se specializuje na akustické předělávání hitů slavných IRON MAIDEN. To, že půjde o skvělý band, bylo jasné všem, kteří alespoň jedním okem nahlédli do programu, jelikož v téhle partě se to hemží samými esy jako Anneke van Giersbergen (ex-THE GATHERING), Damian Wilson (TRESHOLD), kytarista Ruud Jollie a bicman Mike Coolen (WITHIN TEMPTATION). Ze začátku se mi akustické verze téhle bandy celkem líbily, ale asi po třetí skladbě mě to přišlo strašně monotónní a tak jsem dal přednost prohlídce vikingské vesnice a při „Maiden acoustic“ si prohlížel krásné ruční výrobky, kterých je zde opravdu přehršle, a to od pásků a pivních rohů, až třeba po drátěné košile a přilbice. Na závěr jsem přece jen dorazil zpět k podiu a udělal jsem velmi dobře, neboť právě nastoupila půvabná Anneke a dala skladbám potřebný švih a náboj. Dobré a uvolňující vystoupení.
HELLOWEEN začínali úderem 19. hodiny na TS. Tuhle německou heavy bandu už jsem viděl tolikrát a to i zde na Wackenu, že mě nemůže ničím překvapit. A to se potvrdilo i tentokrát. Helloweenům bohužel hned v úvodní skladbě Are to metal? dvakrát vypadl komplet zvuk, což zapříčinilo, že kluci byli malinko naštvaní, ale vzali to jako správní profesionálové. Andi Derris jako vždy malinko přehrával, což mně osobně trochu vadí. Vadí mi i fakt, že HELLOWEEN sází na živo pořád dokola ty samé pecky. Přičemž mají na svém kontě nové a výborně našláplé album, ze kterého bohužel mimo již zmíněné Are to metal? zazněla jen Where the Sinner Go. Po téhle skladbě jsem dal „dýním“ vale a šel si dát do backstage něco malého k pití s tím, že radši než na HELLOWEEN se podívám na jejich krajany BLIND GUARDIAN. Ti měli hrát po nich na BS.
Jenže člověk míní a věci se mění. Sotva jsem zasedl ke stolku a dal první „plechbeer“, objevil se kamarád Jiřík (Rogl – jeden z našich předních rockových fotografů) a s ním dva členové švédské kapely THE QUILL! Z tohoto setkání jsem byl opravdu nadšený. Za prvé jejich hudba je přesně to, co v současné době miluju – typický 70kový sound, a za druhé jsem měl možnost trošku opít bývalého člena mých velmi oblíbených HANOI ROCKS, a to bubeníka Jolleho Atlagica. S Jollem a Cristianem Carlssonem jsme poseděli opravdu v dobré a srdečné atmosféře, takže BLIND GUARDIAN jsme slyšeli opravdu jen z dálky. Zdálo se to být celkem fajn (úsměv).
Slepý strážce mi tedy unikl, ale na velkého Ozzyho jsme vyrazili opravdu všichni včetně THE QUILL. Ozzy byl hlavní stár čtvrtečního večera. Jedněmi nenáviděn a druhými zbožňován, já osobně patřím do té druhé kategorie. Ale abych to zhodnotil trošku objektivně, musím napsat, že Ozzy nezpíval zrovna na jedničku, hlavně na začátku show byl dost hlasově i intonačně mimo. Postupem času se však rozezpíval a jeho show nabrala na živočišnosti. Ozzy dokázal, že sice není nejlepší zpěvák, ale showman je to výborný a statut rockové hvězdy mu patří právem! Vystoupení mělo výbornou gradaci, Ozzy sázel na samé osvědčené hity (je zajímavé, že narozdíl od jiných kapel mně to u něj nevadí – úsměv), a to jak ze své sólové dráhy, tak i z období BLACK SABBATH. Ozzy samozřejmě nezapomněl na to, aby fans v prvních řadách pěkně zkropil vodní pěnou, a ani na to, aby na nás vystrčil svůj holý zadek.
První den festivalu skončil, dali jsme pár pivek a já s duněním v ušních bubíncích, kde se pořád do kola a to i před usnutím točila píseň I Don’t Know od Ozzyho, šel na kutě, neboť dva dny byly ještě před námi.
Zvláštní poděkování Jiřímu Roglovi za exkluzivní fotografie.
Fotky: Jiří Rogl, Vladimír
