Naše malá česká zemička mi poslední dobou připadá jak nějaký sladký bonbon, na kterém si dávají dostaveníčko ty největší metalové mouchy – jen si spočítejte, kolik jich letošní rok přilétlo – Accept, Saxon, Slayer, Megadeth, Iron Maiden atd. A to ještě nezačala pořádně ani festivalová sezona, na kterou se pár „masařek“ také chystá. Nicméně my se budeme věnovat té, která přilétla do O2 arény a která byla u samého zrodu metalové historie – JUDAS PPRIEST. A jelikož nechtěla být na své cestě sama, vzala s sebou i svou stejně starou a stejně velikou kamarádku z rodu hard rockerů – WHITESNAKE.
Po trošku rozpačitých zážitcích s ochrankou a absolvování všech jejich nesmyslných kontrol jsem dorazil do předsálí, kde jsem dal jedno malé osvěžující pivko za velmi „příznivou“ cenu 45 Kč a pak hajdy na stání před podium. Začátek koncertu byl posunut o půl hoďky dopředu, na tento fakt bylo upozorňováno snad na každém kroku. Přesto někteří jedinci byli velmi překvapení a naštvaní, asi proto, že se na ně nepočkalo. Ono to milí přátelé chce občas koukat kolem sebe a ne do sebe před koncertem ládovat jedno pivo za druhým. Přesně ve 19.30 se na podiu objevil stále usměvavý David Coverdale se svojí partou WHITESNAKE. Ti nám pravděpodobně chtěli dokázat, že své nejlepší roky ještě nemají za sebou, proto na úvod zvolili skladbu Best Years. Nevím proč tito harcovníci zvolili zrovna tuhle věc na úvod, když mají venku zbrusu nové album. Ale budiž. Ono vybrat skladby tak, aby se všem zalíbily, asi nejde, zvláště u takové legendy. Poté nás Coverdale uvítal už klasickou větou „are your ready“a spustili hit z nejlepšího alba „1987“, pecku Give Me All Your Love. Při téhle skladbě jsem si vzpomenul na kytaristu Johna Sykese, a chtělo se mi ho trošku porovnat se současným strunmistrem Dougem Aldrichem, ale není v mých silách srovnat dva „monumenty“. David tvoří s tímto kytaristou dokonalý pár a přibrat do kapely mladou rytmickou sekci (Briian Tichy – basa a Michael Devin – bicí) byl výtečný tah. Kapela šlape skvěle. David po celou dobu předváděl své sexy tanečky a přiváděl tak ženy a dívky do rozpaků. Těmito pózami údajně zapůsobil i na svou bývalou ženu Tawny Kitaen (můžete ji znát s klipu Here I Go Again ). Co se Aldriche týká, ten si se svým parťákem hodil kytarový souboj po novém fláku Forevermore. No, bylo to sice výborné sólo, ale podle mého soudu ho mohli páni trošku zkrátit, protože ani jeden nemusí nikomu nic dokazovat. Další malou vadou byl fakt, že David, ač zpíval výborně (aspoň podle mě), nedával do toho všechno. Na vině mohlo být i publikum, které se ne a ne rozehřát. Lidi sice po hitech jako Love Ain't No Stranger nebo Is This Love vzdali Coverdalovcům hold potleskem a pískotem. Ale to bylo asi vše, na co se zmohli, žádné sborové zpívání a podobně se nekonalo a tak nebylo divu, že David byl trošku zklamaný. Závěrečné shrnutí, by mohlo znít – set Whitesnake jsem si užil, už jen z toho důvodu, že patří mezi mé oblíbence, ale upřímně řečeno, viděl jsem je už po několikáté a vystoupení v Praze bylo tak trošku průměrné.
Po Whitesnake jsem chtěl sice jít na jedno pivko, abych nabral sílu na hlavní část večera, ale jelikož se začali lidi spíš hrnout směrem dovnitř, vydržel jsem na svém dobrém fleku a vyčkával. Zhruba po půlhodince zněla sálem Black Sabatovská klasika War Pigs a pak nastalo pravé heavymetalové peklo – JUDAS PRIEST. Při intru Battle Hymm šla k zemi opona a objevila se perfektní pódiová kulisa s dominantní plachtou Birminghamských oceláren a nápisem Welcome to the British Steel. Všude na place byly rozvěšené řetězy a kotle, ze kterých vycházel dým. Hlavou mi problesklo „jo tak takhle nějak vypadá metal“ (úsměv). Judas zvolili jako otvírák pořádnou pecku Rapid Fire z alba, které dobylo svět heavy metalu a které určilo i směr tohoto žánru – British Steel. Z tohoto alba zazněla i další pecka Metal Gods. Tahle věc nenechala nikoho na pochybách, kdo že je tím metalovým bohem, který chodil v kůži už tehdy a dal tak světu i styl kovové módy. Bohužel nastal i první problém. Zvuk. To co předváděl po celou dobu koncertu zvukař, bylo fakt něco. Ve středních pasážích (alespoň na mém fleku, po celý koncert jsem stál v levé části asi 6 – 10 m od podia) to celkem ušlo, ale jen co „Jidáši“ přiložili pod kotel a rozjeli se v rychlém tempu, lezla z beden jedna velká přehulená sračka. Pán, co si dovolí říkat zvukař, by se mněl stydět, poněvadž metalový koncert není o tom nahulit vše na plný pecky. Změna pozadí na kterém se jakoby proháněl motorkář a další skvělý hit Heading Out to the Highway. Halford a jeho grupa si hraní očividně užívají, zejména Glenn Tipton, který se kření na fanoušky a chodí až na samý okraj podia, takže svým věrným doslova dýchá do tváře. Kněží pálí na plný plyn a uberou až s coverem od Joan Beazové Diamonds & Rust. Oproti verzi, která se objevila na albu „Sin After Sin“, se pro tentokrát Judas drželi trošku více originálu a začali pěknou vybrnkávačkou, kterou zahrál nováček sestavy Richie Faulkner. Ten, jak jistě víte, nahradil K.K. Downinga, který opustil kapelu před tímto turné. Faulkner byl určitě dobrá volba, protože ten večer se snad nenašel nikdo, komu by zmíněný K.K. chyběl. Po této pomalejší věci nastoupil Halford v dlouhém blyštivém kabátu z kapucou a první akordy obrátily směr na poslední album Nostradamus, konkrétně na pecku Prophecy. V téhle skladbě, jestli mě sluchovody a oči nemýlily, si tak trošku vyměnili sóla Richie s Glennem.
Halfordovci neměli slitování a Rob, který měnil kostýmy snad každou druhou píseň, vyburcovával lidi v kotli k maximálnímu výkonu. Před tímto turné dávali Judas Priest jasně na srozuměnou, že z každého alba zahrají jednu nebo více pecek. Toto předsevzetí celkem splnili, ale zapomněli na album „Ram it Down“. Co mě ovšem mrzelo více, byl fakt, že Judas trošku zapomínají na léta strávená s Ripperem Owensem a žádná pecka z alb natočená s ním v set listu prostě není. Škoda. Každopádně koncert gradoval s každou další skladbou, a fanoušci alespoň v kotli pod podiem to dávali Priestům pěkně najevo. A pak – Painkiller! Jen co Scott Travis vybubnoval úvod téhle nesmrtelné vypalovačky, strhla se pod podiem malá hysterie, takovýhle řev sem už dlouho neslyšel. Koncert nabral ještě větší obrátky s písní Electric Eye, tady si myslím, že si Rob sáhl až na dno svých hlasivek. Ne, že by koncert odzpíval špatně, naopak, jen se nešplhal až na vrchol, což mu v jeho letech nemůžeme mít za zlé. Ovšem v závěru setu si asi musel říct „seru na to, ukážu těm Čecháčkům, jak zpívá pravý metl god“ (smích). Po Electric Eye se Judas poroučí do zákulisí, ale všem je tak trošku jasné, že se musí vrátit. Po pár minutách se vzduch rozburácel zvukem motoru Harley Davidson a prvními tóny hitu Hell Bent for Leather… při tomto fláku snad musel zpívat každý, kdo měl uši a v žilách mu kolovalo alespoň jedno procento kovu. Následoval další z velkých hitů You've Got Another Thing Comin´. Po téhle klasice se s námi Birminghamští oceláři loučí, ovšem český fanoušek stále nemá dost a vyvolává stále dokola jméno svých idolů. Všichni přítomní ten večer pravděpodobně tušili, že to není konec a že musí zaznít ještě ta největší pecka a tak se Judas Priest vrátil podruhé, aby mohla zaznít Living After Midnight.
Bohužel vše jednou končí, ale tahle show byla jednou z těch, na které se nezapomíná. Pro mě to byl jeden z vrcholů letošního roku. A abych se tak trošku pochlubil, tenhle rok tyhle pardály ještě jednou uvidím a už teď mi z té představy naskakuje husina.
Set list Whitesnake
Best Years
Give Me All Your Love
Love Ain't No Stranger
Is This Love
Steal Your Heart Away
Forevermore
Kytarový duel
Love Will Set You Free
Sólo bicí
Slide It In
Fool For Your Lovin'
Here I Go Again
Still Of The Night
Set list Judas Priest
Rapid Fire
Metal Gods
Heading Out to the Highway
Judas Rising
Starbreaker
Victim of Changes
Never Satisfied
Diamonds & Rust (cover Joan Baez)
Prophecy
Night Crawler
Turbo Lover
Beyond the Realms of Death
The Sentinel
Blood Red Skies
The Green Manalishi (Fleetwood Mac cover)
Breaking the Law
Painkiller
Electric Eye
Hell Bent for Leather
You've Got Another Thing Comin'
Living After Midnight
Po trošku rozpačitých zážitcích s ochrankou a absolvování všech jejich nesmyslných kontrol jsem dorazil do předsálí, kde jsem dal jedno malé osvěžující pivko za velmi „příznivou“ cenu 45 Kč a pak hajdy na stání před podium. Začátek koncertu byl posunut o půl hoďky dopředu, na tento fakt bylo upozorňováno snad na každém kroku. Přesto někteří jedinci byli velmi překvapení a naštvaní, asi proto, že se na ně nepočkalo. Ono to milí přátelé chce občas koukat kolem sebe a ne do sebe před koncertem ládovat jedno pivo za druhým. Přesně ve 19.30 se na podiu objevil stále usměvavý David Coverdale se svojí partou WHITESNAKE. Ti nám pravděpodobně chtěli dokázat, že své nejlepší roky ještě nemají za sebou, proto na úvod zvolili skladbu Best Years. Nevím proč tito harcovníci zvolili zrovna tuhle věc na úvod, když mají venku zbrusu nové album. Ale budiž. Ono vybrat skladby tak, aby se všem zalíbily, asi nejde, zvláště u takové legendy. Poté nás Coverdale uvítal už klasickou větou „are your ready“a spustili hit z nejlepšího alba „1987“, pecku Give Me All Your Love. Při téhle skladbě jsem si vzpomenul na kytaristu Johna Sykese, a chtělo se mi ho trošku porovnat se současným strunmistrem Dougem Aldrichem, ale není v mých silách srovnat dva „monumenty“. David tvoří s tímto kytaristou dokonalý pár a přibrat do kapely mladou rytmickou sekci (Briian Tichy – basa a Michael Devin – bicí) byl výtečný tah. Kapela šlape skvěle. David po celou dobu předváděl své sexy tanečky a přiváděl tak ženy a dívky do rozpaků. Těmito pózami údajně zapůsobil i na svou bývalou ženu Tawny Kitaen (můžete ji znát s klipu Here I Go Again ). Co se Aldriche týká, ten si se svým parťákem hodil kytarový souboj po novém fláku Forevermore. No, bylo to sice výborné sólo, ale podle mého soudu ho mohli páni trošku zkrátit, protože ani jeden nemusí nikomu nic dokazovat. Další malou vadou byl fakt, že David, ač zpíval výborně (aspoň podle mě), nedával do toho všechno. Na vině mohlo být i publikum, které se ne a ne rozehřát. Lidi sice po hitech jako Love Ain't No Stranger nebo Is This Love vzdali Coverdalovcům hold potleskem a pískotem. Ale to bylo asi vše, na co se zmohli, žádné sborové zpívání a podobně se nekonalo a tak nebylo divu, že David byl trošku zklamaný. Závěrečné shrnutí, by mohlo znít – set Whitesnake jsem si užil, už jen z toho důvodu, že patří mezi mé oblíbence, ale upřímně řečeno, viděl jsem je už po několikáté a vystoupení v Praze bylo tak trošku průměrné.
Po Whitesnake jsem chtěl sice jít na jedno pivko, abych nabral sílu na hlavní část večera, ale jelikož se začali lidi spíš hrnout směrem dovnitř, vydržel jsem na svém dobrém fleku a vyčkával. Zhruba po půlhodince zněla sálem Black Sabatovská klasika War Pigs a pak nastalo pravé heavymetalové peklo – JUDAS PRIEST. Při intru Battle Hymm šla k zemi opona a objevila se perfektní pódiová kulisa s dominantní plachtou Birminghamských oceláren a nápisem Welcome to the British Steel. Všude na place byly rozvěšené řetězy a kotle, ze kterých vycházel dým. Hlavou mi problesklo „jo tak takhle nějak vypadá metal“ (úsměv). Judas zvolili jako otvírák pořádnou pecku Rapid Fire z alba, které dobylo svět heavy metalu a které určilo i směr tohoto žánru – British Steel. Z tohoto alba zazněla i další pecka Metal Gods. Tahle věc nenechala nikoho na pochybách, kdo že je tím metalovým bohem, který chodil v kůži už tehdy a dal tak světu i styl kovové módy. Bohužel nastal i první problém. Zvuk. To co předváděl po celou dobu koncertu zvukař, bylo fakt něco. Ve středních pasážích (alespoň na mém fleku, po celý koncert jsem stál v levé části asi 6 – 10 m od podia) to celkem ušlo, ale jen co „Jidáši“ přiložili pod kotel a rozjeli se v rychlém tempu, lezla z beden jedna velká přehulená sračka. Pán, co si dovolí říkat zvukař, by se mněl stydět, poněvadž metalový koncert není o tom nahulit vše na plný pecky. Změna pozadí na kterém se jakoby proháněl motorkář a další skvělý hit Heading Out to the Highway. Halford a jeho grupa si hraní očividně užívají, zejména Glenn Tipton, který se kření na fanoušky a chodí až na samý okraj podia, takže svým věrným doslova dýchá do tváře. Kněží pálí na plný plyn a uberou až s coverem od Joan Beazové Diamonds & Rust. Oproti verzi, která se objevila na albu „Sin After Sin“, se pro tentokrát Judas drželi trošku více originálu a začali pěknou vybrnkávačkou, kterou zahrál nováček sestavy Richie Faulkner. Ten, jak jistě víte, nahradil K.K. Downinga, který opustil kapelu před tímto turné. Faulkner byl určitě dobrá volba, protože ten večer se snad nenašel nikdo, komu by zmíněný K.K. chyběl. Po této pomalejší věci nastoupil Halford v dlouhém blyštivém kabátu z kapucou a první akordy obrátily směr na poslední album Nostradamus, konkrétně na pecku Prophecy. V téhle skladbě, jestli mě sluchovody a oči nemýlily, si tak trošku vyměnili sóla Richie s Glennem.
Halfordovci neměli slitování a Rob, který měnil kostýmy snad každou druhou píseň, vyburcovával lidi v kotli k maximálnímu výkonu. Před tímto turné dávali Judas Priest jasně na srozuměnou, že z každého alba zahrají jednu nebo více pecek. Toto předsevzetí celkem splnili, ale zapomněli na album „Ram it Down“. Co mě ovšem mrzelo více, byl fakt, že Judas trošku zapomínají na léta strávená s Ripperem Owensem a žádná pecka z alb natočená s ním v set listu prostě není. Škoda. Každopádně koncert gradoval s každou další skladbou, a fanoušci alespoň v kotli pod podiem to dávali Priestům pěkně najevo. A pak – Painkiller! Jen co Scott Travis vybubnoval úvod téhle nesmrtelné vypalovačky, strhla se pod podiem malá hysterie, takovýhle řev sem už dlouho neslyšel. Koncert nabral ještě větší obrátky s písní Electric Eye, tady si myslím, že si Rob sáhl až na dno svých hlasivek. Ne, že by koncert odzpíval špatně, naopak, jen se nešplhal až na vrchol, což mu v jeho letech nemůžeme mít za zlé. Ovšem v závěru setu si asi musel říct „seru na to, ukážu těm Čecháčkům, jak zpívá pravý metl god“ (smích). Po Electric Eye se Judas poroučí do zákulisí, ale všem je tak trošku jasné, že se musí vrátit. Po pár minutách se vzduch rozburácel zvukem motoru Harley Davidson a prvními tóny hitu Hell Bent for Leather… při tomto fláku snad musel zpívat každý, kdo měl uši a v žilách mu kolovalo alespoň jedno procento kovu. Následoval další z velkých hitů You've Got Another Thing Comin´. Po téhle klasice se s námi Birminghamští oceláři loučí, ovšem český fanoušek stále nemá dost a vyvolává stále dokola jméno svých idolů. Všichni přítomní ten večer pravděpodobně tušili, že to není konec a že musí zaznít ještě ta největší pecka a tak se Judas Priest vrátil podruhé, aby mohla zaznít Living After Midnight.
Bohužel vše jednou končí, ale tahle show byla jednou z těch, na které se nezapomíná. Pro mě to byl jeden z vrcholů letošního roku. A abych se tak trošku pochlubil, tenhle rok tyhle pardály ještě jednou uvidím a už teď mi z té představy naskakuje husina.
Set list Whitesnake
Best Years
Give Me All Your Love
Love Ain't No Stranger
Is This Love
Steal Your Heart Away
Forevermore
Kytarový duel
Love Will Set You Free
Sólo bicí
Slide It In
Fool For Your Lovin'
Here I Go Again
Still Of The Night
Set list Judas Priest
Rapid Fire
Metal Gods
Heading Out to the Highway
Judas Rising
Starbreaker
Victim of Changes
Never Satisfied
Diamonds & Rust (cover Joan Baez)
Prophecy
Night Crawler
Turbo Lover
Beyond the Realms of Death
The Sentinel
Blood Red Skies
The Green Manalishi (Fleetwood Mac cover)
Breaking the Law
Painkiller
Electric Eye
Hell Bent for Leather
You've Got Another Thing Comin'
Living After Midnight
