V: Zhruba po roce byl oprášen prach ze sedaček lochotínského amfiteátru v Plzni, který přivítal návštěvníky již druhého ročníku putovního Metalfestu. Těch oproti minulému ročníku dorazilo opravdu hodně a to nejen z českých a slovenských končin, ale i z Polska, Německa, Maďarska – inu Europe metal unie.
V: Já osobně jsem přicestoval už ve čtvrtek ve večerních hodinách. Za prvé jsem chtěl chytit dobrý flek a za druhé chlastat už od pátku (smích). Co se příjezdu a organizace týká, byl jsem mírně zklamaný. Ani jeden ukazatel na akci, jako je tahle – to je vážně nepříjemné, zvlášť, když si uvědomíme, že festival navštívili i cizí headbangers. Dále mě celkem rozhodilo rozdělení kempu na dvě části (oddělené lesíkem) na parkoviště a na kemp. To mi přijde nelogické, hlavně proto, že v autě můžete uzamknout bezpečněji své důležité věci. Nakonec jsem přece jen zakotvil a ráno se probudil do horkého slunného dne.
A: Jak často se člověku stává, aby jel na metalový fest tramvají? Má odpověď na tuto přiblblou otázku je přesně jednou za rok. To když se ve města piva uskuteční putovní Metalfest. Ač je zaměřen na trochu jinou cílovou skupinu, nemohu si tuto akci nechat ujít. Přeci jen je na každém ročníku pár kapel mému srdci blízkých, všude přehršel poloprázdných restauračních zařízení jen kousek od areálu a přidám-li k tomu absenci škvaření se ve stanu, je pak jasné, že není co řešit.
V: Probuzení do horkého dne, příjezd kamarádů a pár pořádných půllitrů piva, vyřízení akreditace a šupem se mrknout na první kapelu MAELSTRÖM. Tahle tuzemská sebranka dostala nelehký úkol zahájit letošní festival. Musím říct, že jsem jejich vystoupení moc nevnímal, jelikož mě při příchodu do areálu opět naštvali pohůnci u vchodu. Ti našemu fotografovi nechtěli povolit vstup s foťákem, že si to prý nepřejí pořadatelé a dokonce i manažer ACCEPT je prý proti a podobné bláboly. Přitom na stránkách Metalfestu je jasně napsáno – fotografování POVOLENO! Na půl ucha jsem zaslechl celkem fajn hevík a koutkem oka to, že se chlapci snažili o nějakou tu pódiovku.
V: Rychlé pivo a upalovat na akci na kterou jsem byl pozván (a kam jsem propašoval bez akreditace i dvorního fotografa Pítrse) – „křest žiraf v plzeňské ZOO“. Žirafky křtili samotní ACCEPT. Nikdo si asi nedokáže představit mojí radost, když můžete svým idolům stát „face to face“. Tahle akce byla naprosto neuvěřitelná, vidět ACCEPT takhle uvolněný a přístupný je prostě paráda. Bavili se všichni reportéři, kapela a hlavně ředitel ZOO Ing. Jiří Trávníček (mimo jiné velký rockový fanda, který byl na festivalu po celou dobu a se kterým jsem si dobře poklábosil – takže metalisti podporujte zvířátka v Plzni). Žirafky dostaly jména Lex a Bořek (Petr Baltes si je ovšem pojmenoval po svém Bolek a Lolek – úsměv). Mimo toho jsme se také na téhle akci přímo od manažerky Gabi Hoffman i od organizátorky Pragokoncertu Martiny dozvěděli, že focení je dovolené a že kecy o zákazu jsou jen výplodem choré hlavy ochranky.
V: Křest v ZOO a chuť zakousnout něco k jídlu mě připravila o SONS OF SEASONS. Jsem přece jen člověk, který musí doplňovat živiny a hlavně dodržovat pitný režim (úsměv). Do areálu jsem dorazil až na kapelu mně celkem neznámou, a to na za finský spolek CRIMFALL. Tahle parta mě celkem mile překvapila. Když jsem uviděl děvu za mikrofonem, myslel jsem, že zas půjde o nějaký klon NIGHTWISH. Ale nesuď knihu podle obalu. Než jsem stačil usednout, zahřměl skoro deathmetalový chrapot a vyřítil se pomalovaný vlasatec, který perfektně zvládal i pódiovou prezentaci. Dost dobrý set – mělo to šťávu i nápad, a kdo má rád tyhle epicky tvrdší věci, tak si zákonitě přišel na své. Mou maličkost zaujala hlavně pěvkyně Helena, která je prostě kus baby (úsměv).
A: Snažil jsem se stihnout začátek jako loni, sérií nešťastných náhod jsem ale bohužel dorazil až na death/grindery z Němec MILKING THE GOATMACHINE. Parta kozlíků mezi své řady přijala nově i vlka, který doplnil hostujícího baskytaristu, základem kapely jsou totiž jen bubeník a kytarista. Na scénu vtrhli jako uragán a mne jejich energické vystoupení okamžitě chytlo. Libují si v častých změnách temp, vystoupení tedy mělo patřičný spád. Kozlové s vlkem předváděli na pódiu neuvěřitelné tanečky a až po chvíli jsem si uvědomil, že zpěv vychází z bubeníkova hrdla, což byla pro mne jasná odpověď na otázku, zda může bavit kapela se zpívajícím bubeníkem. Toho přišel na chvíli vystřídat Hati z Equilibrium, aby se mohl proběhnout pod circlepitujícími fanoušky. Došlo na jejich pohádky o kůzlátkách a vlkovi, nechyběla ani Ding Dong (Motherfucker), Surf Goataragua a podobné šlágry, o pokleslou zábavu tedy rozhodně nebyla nouze.
A: Po přestavbě podia dostali slovo brazilci KRISIUN. Kapela složená ze tří bratří hraje našláplý death metal s příměsí thrashe, šel jsem se tedy podívat do davu, jak jim to bude hrát. Splnili moje očekávání, set odehráli s nasazením, ke konci mne už ale salva jejich riffů ze staré školy přestávala bavit. Vynikající Sentenced Morning z poslední desky Southern Storm mi ale dokázala, že tahle kapela zdaleka ještě nepatří do starého železa a stále má co říci.
V: MILKING THE GOATMACHINE a KRISIUN jsem přenechal na posouzení kolegovi Alešovi, neboť se v extrémnější odnoži vyzná lépe... Já dal přednost hromadě masa a piva u našeho karavanu a pokecu s přáteli.
V: Zpět do hlediště mně zlákal až thrashmetalový řecký objev podporovaný firmou Nuclear Blast – SUICIDAL ANGELS. Ti se vřítili na podium jak pověstný Hercules a na úvod naservírovali pecku Damnation z nového alba Dead Again. Písně z tohoto alba koneckonců tvořily více než polovinu celého setu. Sebevražední andělé na mě udělali celkem dobrý dojem. Potomci řeckých hrdinů si vzali to nejlepší ze staré thrashmetalové školy, oprášili dávné riffy a celkem jim to šlape. A jak málo stačí k tomu, aby se celý kotel dobře bavil, jsme uzřeli v závěrečné Apokathilosis, když frontman začal věrné fans vytahovat k sobě na podium na pořádný moshing.
V: První hvězdou pátečního dne byli němečtí RAGE, na které jsem se velmi těšil, i když pořád nemohu překousnout odchod Mika Terrany. Toho už dávno nahradil André Hilgers a i když to není takový showmann jako Terrana, bubeník je to vynikající. Peavy s Victorem k sobě nemohli najít nikoho lepšího. Kapela je na scéně už více než 25 let – takže profesionálové každým coulem. RAGE projeli spíše poslední dekádu svých alb, která je vykopla na výsluní a podle některých fanoušků byli bezchybní. S tímto tvrzením bych souhlasil i já, kdybych je ovšem neviděl už tolikrát předtím v jejich domovině. Ano, byla to dobrá show, výborně zahraná a profesionálně zvládnutá. Ale RAGE jeli jen tak na tři čtvrtě plynu. Vrcholem setu pro mě byla píseň Empty Hollow, to, co Victor dokáže na kytaru je prostě fenomenální; no a k závěru potěšil už léty provařený hit Higher Than The Sky.
V: KATAKLYSM byli v rukou kolegy Aleše... Dle švagra Rámuse to byl vrchol festivalu. Já je zahlédl jen asi na pět minut a v kotli pod podiem opravdu přikládal sám ďábel.
A: Pomalu začalo zapadat slunce a to byl přesně ten čas pro KATAKLYSM, aby ukázali amfiteátru a zvířectvu v přilehlé zoo, zač je toho loket. Dav se dostal do varu téměř okamžitě, lid začal proudit ze všech stran. Nutno uznat, že návštěvnost nebyla tak špatná, i když to možná přes den vypadalo jinak. KATAKLYSM se s tím nijak nemazali, zahráli vynikající dynamický set, kde nebyla nouze o nic, ať už to byly riffy jak z učebnice amerického a občasně i švédského deathu, blackové pasáže a následné zpomalení na songy typu The Road to Devastation. Zazněly i As I Slither, Manipulator of Souls, The Ambassador of Pain, Crippled and Broken a nezapomněli zmínit ani novou desku v podobě Push the Venom. KATAKLYSM si mohli s davem dělat co chtěli, nešťastní sekuriťáci shazovali surfující lid a vyhazovali jej za zábrany a to ne vždy úplně přátelsky. Zažít takovou atmosféru se člověku nepodaří každý den, takže za první den pro Metalfest palec nahoru.
V: Přesně ve 22.30 vypukla pravá kovová vřava. Před našlapaným publikem se za prvních tónů intra zjevila legenda žánru zvaného metal – ACCEPT! Ti jsou pořád na turné ke comebackové desce Blood of the Nations, a tak není divu, že do nás na úvod napálili hned dvě pecky z onoho alba. První Teutonic Terror, kterou znala většina fans v publiku (je fajn, že to lidi napouslouchali) a vzápětí Bucket Full of Hate. Malinké zklamaní, alespoň pro mě osobně, set ACCEPT měl, a to že, nedorazil druhý kytarista Herman Frank. Jak možná víte ze zpráv, utrpěl při pádu z podia frakturu žeber (stalo se tak 6.5. v San Antoniu). Ovšem Wolf Hoffmann je tak všestranný muzikant, že to na celé vystoupení mělo jen zanedbatelný vliv. Tím pádem dostal samozřejmě více prostoru basák Peter Baltes, který se proháněl po podiu, až mu jeho kudrnatá hříva vlála. ACCEPT pak otočili kormidlo hodně do minulosti a další dvě pecky byly až z roku 1981 – Starlight a Breaker. Co mě nejvíc uchvátilo, byl fakt, že je u ACCEPT úplně jedno, jestli ta pecka je 30 let stará, nebo je z nového alba. Všechny věci tvoří naživo jeden pulsující kovový organismus. Co se Marka Tornilla týká, ACCEPT sáhli po 666% esu. Myslím, že nebyl snad nikdo, komu by se stýskalo po Udovi. Mark není jen jeho náhražkou, ani se nesnaží jej napodobovat, je prostě svůj, má svůj nezaměnitelný chraplák i image motorkáře. A mezi námi – je to velmi sympatický frontman. Show měla stoupající úroveň, dav lidí se skvěle bavil a když přišly hity jako Restless and Wild, Metal Heart nebo Princess, ve které si hodil Peter Baltes sólo na basu, lidi se změnili v jedno zpívající a hrozící monstrum. Na konci setu fanoušci jen tak ACCEPT z podia nepustili a ti museli dát ještě přídavek v podobě Fast as a Shark, Pandemic (k téhle věci je mimochodem natočen nový klip) a nezapomenutelnou Balls to the Wall. ACCEPT potvrdili svou roli největších hvězd na festivalu na výbornou!
V - Vladimír
A - Aleš
Fotky: Michal Honců, Pítrs, Vladimír
V: Já osobně jsem přicestoval už ve čtvrtek ve večerních hodinách. Za prvé jsem chtěl chytit dobrý flek a za druhé chlastat už od pátku (smích). Co se příjezdu a organizace týká, byl jsem mírně zklamaný. Ani jeden ukazatel na akci, jako je tahle – to je vážně nepříjemné, zvlášť, když si uvědomíme, že festival navštívili i cizí headbangers. Dále mě celkem rozhodilo rozdělení kempu na dvě části (oddělené lesíkem) na parkoviště a na kemp. To mi přijde nelogické, hlavně proto, že v autě můžete uzamknout bezpečněji své důležité věci. Nakonec jsem přece jen zakotvil a ráno se probudil do horkého slunného dne.
A: Jak často se člověku stává, aby jel na metalový fest tramvají? Má odpověď na tuto přiblblou otázku je přesně jednou za rok. To když se ve města piva uskuteční putovní Metalfest. Ač je zaměřen na trochu jinou cílovou skupinu, nemohu si tuto akci nechat ujít. Přeci jen je na každém ročníku pár kapel mému srdci blízkých, všude přehršel poloprázdných restauračních zařízení jen kousek od areálu a přidám-li k tomu absenci škvaření se ve stanu, je pak jasné, že není co řešit.
V: Probuzení do horkého dne, příjezd kamarádů a pár pořádných půllitrů piva, vyřízení akreditace a šupem se mrknout na první kapelu MAELSTRÖM. Tahle tuzemská sebranka dostala nelehký úkol zahájit letošní festival. Musím říct, že jsem jejich vystoupení moc nevnímal, jelikož mě při příchodu do areálu opět naštvali pohůnci u vchodu. Ti našemu fotografovi nechtěli povolit vstup s foťákem, že si to prý nepřejí pořadatelé a dokonce i manažer ACCEPT je prý proti a podobné bláboly. Přitom na stránkách Metalfestu je jasně napsáno – fotografování POVOLENO! Na půl ucha jsem zaslechl celkem fajn hevík a koutkem oka to, že se chlapci snažili o nějakou tu pódiovku.
V: Rychlé pivo a upalovat na akci na kterou jsem byl pozván (a kam jsem propašoval bez akreditace i dvorního fotografa Pítrse) – „křest žiraf v plzeňské ZOO“. Žirafky křtili samotní ACCEPT. Nikdo si asi nedokáže představit mojí radost, když můžete svým idolům stát „face to face“. Tahle akce byla naprosto neuvěřitelná, vidět ACCEPT takhle uvolněný a přístupný je prostě paráda. Bavili se všichni reportéři, kapela a hlavně ředitel ZOO Ing. Jiří Trávníček (mimo jiné velký rockový fanda, který byl na festivalu po celou dobu a se kterým jsem si dobře poklábosil – takže metalisti podporujte zvířátka v Plzni). Žirafky dostaly jména Lex a Bořek (Petr Baltes si je ovšem pojmenoval po svém Bolek a Lolek – úsměv). Mimo toho jsme se také na téhle akci přímo od manažerky Gabi Hoffman i od organizátorky Pragokoncertu Martiny dozvěděli, že focení je dovolené a že kecy o zákazu jsou jen výplodem choré hlavy ochranky.
V: Křest v ZOO a chuť zakousnout něco k jídlu mě připravila o SONS OF SEASONS. Jsem přece jen člověk, který musí doplňovat živiny a hlavně dodržovat pitný režim (úsměv). Do areálu jsem dorazil až na kapelu mně celkem neznámou, a to na za finský spolek CRIMFALL. Tahle parta mě celkem mile překvapila. Když jsem uviděl děvu za mikrofonem, myslel jsem, že zas půjde o nějaký klon NIGHTWISH. Ale nesuď knihu podle obalu. Než jsem stačil usednout, zahřměl skoro deathmetalový chrapot a vyřítil se pomalovaný vlasatec, který perfektně zvládal i pódiovou prezentaci. Dost dobrý set – mělo to šťávu i nápad, a kdo má rád tyhle epicky tvrdší věci, tak si zákonitě přišel na své. Mou maličkost zaujala hlavně pěvkyně Helena, která je prostě kus baby (úsměv).
A: Snažil jsem se stihnout začátek jako loni, sérií nešťastných náhod jsem ale bohužel dorazil až na death/grindery z Němec MILKING THE GOATMACHINE. Parta kozlíků mezi své řady přijala nově i vlka, který doplnil hostujícího baskytaristu, základem kapely jsou totiž jen bubeník a kytarista. Na scénu vtrhli jako uragán a mne jejich energické vystoupení okamžitě chytlo. Libují si v častých změnách temp, vystoupení tedy mělo patřičný spád. Kozlové s vlkem předváděli na pódiu neuvěřitelné tanečky a až po chvíli jsem si uvědomil, že zpěv vychází z bubeníkova hrdla, což byla pro mne jasná odpověď na otázku, zda může bavit kapela se zpívajícím bubeníkem. Toho přišel na chvíli vystřídat Hati z Equilibrium, aby se mohl proběhnout pod circlepitujícími fanoušky. Došlo na jejich pohádky o kůzlátkách a vlkovi, nechyběla ani Ding Dong (Motherfucker), Surf Goataragua a podobné šlágry, o pokleslou zábavu tedy rozhodně nebyla nouze.
A: Po přestavbě podia dostali slovo brazilci KRISIUN. Kapela složená ze tří bratří hraje našláplý death metal s příměsí thrashe, šel jsem se tedy podívat do davu, jak jim to bude hrát. Splnili moje očekávání, set odehráli s nasazením, ke konci mne už ale salva jejich riffů ze staré školy přestávala bavit. Vynikající Sentenced Morning z poslední desky Southern Storm mi ale dokázala, že tahle kapela zdaleka ještě nepatří do starého železa a stále má co říci.
V: MILKING THE GOATMACHINE a KRISIUN jsem přenechal na posouzení kolegovi Alešovi, neboť se v extrémnější odnoži vyzná lépe... Já dal přednost hromadě masa a piva u našeho karavanu a pokecu s přáteli.
V: Zpět do hlediště mně zlákal až thrashmetalový řecký objev podporovaný firmou Nuclear Blast – SUICIDAL ANGELS. Ti se vřítili na podium jak pověstný Hercules a na úvod naservírovali pecku Damnation z nového alba Dead Again. Písně z tohoto alba koneckonců tvořily více než polovinu celého setu. Sebevražední andělé na mě udělali celkem dobrý dojem. Potomci řeckých hrdinů si vzali to nejlepší ze staré thrashmetalové školy, oprášili dávné riffy a celkem jim to šlape. A jak málo stačí k tomu, aby se celý kotel dobře bavil, jsme uzřeli v závěrečné Apokathilosis, když frontman začal věrné fans vytahovat k sobě na podium na pořádný moshing.
V: První hvězdou pátečního dne byli němečtí RAGE, na které jsem se velmi těšil, i když pořád nemohu překousnout odchod Mika Terrany. Toho už dávno nahradil André Hilgers a i když to není takový showmann jako Terrana, bubeník je to vynikající. Peavy s Victorem k sobě nemohli najít nikoho lepšího. Kapela je na scéně už více než 25 let – takže profesionálové každým coulem. RAGE projeli spíše poslední dekádu svých alb, která je vykopla na výsluní a podle některých fanoušků byli bezchybní. S tímto tvrzením bych souhlasil i já, kdybych je ovšem neviděl už tolikrát předtím v jejich domovině. Ano, byla to dobrá show, výborně zahraná a profesionálně zvládnutá. Ale RAGE jeli jen tak na tři čtvrtě plynu. Vrcholem setu pro mě byla píseň Empty Hollow, to, co Victor dokáže na kytaru je prostě fenomenální; no a k závěru potěšil už léty provařený hit Higher Than The Sky.
V: KATAKLYSM byli v rukou kolegy Aleše... Dle švagra Rámuse to byl vrchol festivalu. Já je zahlédl jen asi na pět minut a v kotli pod podiem opravdu přikládal sám ďábel.
A: Pomalu začalo zapadat slunce a to byl přesně ten čas pro KATAKLYSM, aby ukázali amfiteátru a zvířectvu v přilehlé zoo, zač je toho loket. Dav se dostal do varu téměř okamžitě, lid začal proudit ze všech stran. Nutno uznat, že návštěvnost nebyla tak špatná, i když to možná přes den vypadalo jinak. KATAKLYSM se s tím nijak nemazali, zahráli vynikající dynamický set, kde nebyla nouze o nic, ať už to byly riffy jak z učebnice amerického a občasně i švédského deathu, blackové pasáže a následné zpomalení na songy typu The Road to Devastation. Zazněly i As I Slither, Manipulator of Souls, The Ambassador of Pain, Crippled and Broken a nezapomněli zmínit ani novou desku v podobě Push the Venom. KATAKLYSM si mohli s davem dělat co chtěli, nešťastní sekuriťáci shazovali surfující lid a vyhazovali jej za zábrany a to ne vždy úplně přátelsky. Zažít takovou atmosféru se člověku nepodaří každý den, takže za první den pro Metalfest palec nahoru.
V: Přesně ve 22.30 vypukla pravá kovová vřava. Před našlapaným publikem se za prvních tónů intra zjevila legenda žánru zvaného metal – ACCEPT! Ti jsou pořád na turné ke comebackové desce Blood of the Nations, a tak není divu, že do nás na úvod napálili hned dvě pecky z onoho alba. První Teutonic Terror, kterou znala většina fans v publiku (je fajn, že to lidi napouslouchali) a vzápětí Bucket Full of Hate. Malinké zklamaní, alespoň pro mě osobně, set ACCEPT měl, a to že, nedorazil druhý kytarista Herman Frank. Jak možná víte ze zpráv, utrpěl při pádu z podia frakturu žeber (stalo se tak 6.5. v San Antoniu). Ovšem Wolf Hoffmann je tak všestranný muzikant, že to na celé vystoupení mělo jen zanedbatelný vliv. Tím pádem dostal samozřejmě více prostoru basák Peter Baltes, který se proháněl po podiu, až mu jeho kudrnatá hříva vlála. ACCEPT pak otočili kormidlo hodně do minulosti a další dvě pecky byly až z roku 1981 – Starlight a Breaker. Co mě nejvíc uchvátilo, byl fakt, že je u ACCEPT úplně jedno, jestli ta pecka je 30 let stará, nebo je z nového alba. Všechny věci tvoří naživo jeden pulsující kovový organismus. Co se Marka Tornilla týká, ACCEPT sáhli po 666% esu. Myslím, že nebyl snad nikdo, komu by se stýskalo po Udovi. Mark není jen jeho náhražkou, ani se nesnaží jej napodobovat, je prostě svůj, má svůj nezaměnitelný chraplák i image motorkáře. A mezi námi – je to velmi sympatický frontman. Show měla stoupající úroveň, dav lidí se skvěle bavil a když přišly hity jako Restless and Wild, Metal Heart nebo Princess, ve které si hodil Peter Baltes sólo na basu, lidi se změnili v jedno zpívající a hrozící monstrum. Na konci setu fanoušci jen tak ACCEPT z podia nepustili a ti museli dát ještě přídavek v podobě Fast as a Shark, Pandemic (k téhle věci je mimochodem natočen nový klip) a nezapomenutelnou Balls to the Wall. ACCEPT potvrdili svou roli největších hvězd na festivalu na výbornou!
V - Vladimír
A - Aleš
Fotky: Michal Honců, Pítrs, Vladimír
