Rhino Bucket je v českých krajích pojem téměř neznámý, což je ovšem velká škoda. Jejich přímočarý rock´n´roll by si totiž zasloužil více pozornosti jak ze strany médií, tak fanoušků. Těch se onu mrazivou neděli do pražského Exitu dostavila jen necelá stovka.
Jako suport pořadatelé zvolili kapelu Roxor a hardrockovou legendu Merlin. ROXOR je typická „zábavová“ kapela hrající heavy metal. Trošku předvídatelné kytarové riffy s klišovitými texty. K jejich plusu je nutno říct, že mají celkem chytlavé refrény a také show se smrtkou považuji za celkem zdařilou. Pár věrných fans protřepalo hlavu pod pódiem a já zavzpomínal na ony dávno zašlé doby před více než dvaceti lety, kdy na tenhle typ kapel chodilo třeba i 500 lidí. Nostalgickou náladu ve mně vzbudil i zpěvák Ondra Marek, od kterého jsem darem dostal tričko. To je trošku za zenitem stejně jako Roxor (černobílé se smrťákem a s kytarou), ale my, kdo pamatujeme ty zlaté časy, budeme tyhle trička nosit s hrdostí.
Hardrockový MERLIN – to je přece jenom trošku jiná třída. Česká legenda v čele s charismatickým Danym Horynou předvedla výbornou podívanou. Perfektní rytmická sekce a výborný kytarista Miloš "Mimi" Knopp, kterého Dany nazývá svým Zakkem Wyldem, nám naservírovali všechny své hity včetně věcí z nového alba Tibet a Horyna nezapomněl ani na své období, kdy působil ve Vitacitu. Co se Danyho týká, ten si nechal narůst plnovous a malinko nám přibral, takže vypadá jak skutečný čaroděj Merlin. To ovšem nemění nic na faktu, že je to pořád ten skvělý „pošuk“, který by na pódiu (i pod ním) vypustil duši. Jeho akrobatické kousky jsou už celkem známé a to, co by u jiných působilo trapně, je u něj zcela přirozené a nenucené. Možná právě proto se mu přezdívá český David Lee Roth.
RHINO BUCKET – kapela, která pochází ze slunné Kalifornie, prý miluje sníh. Proto přijela do Evropy v zimě, aby si ho trošku užila. To se jim ale asi jen tak nepodaří, protože tihle nosorožci si naplánovali 54 koncertů během 60 dnů. Když vystoupil na pódium zpěvák, kytarista a zakládající člen Georg Dolivo, malinká únava na něm byla znát. Přece jenom pražská zastávka byla čtyřiadvacátá v řadě a hned po ní následoval vysněný volný den. Ale je třeba říct, že na výkon kapely to nemělo sebemenší vliv a začala pěkně zostra písní The Harest Down ze stejnojmenného alba. Na něm ještě bubnoval Simon Wright (AC/DC, Dio).Toho nyní nahradil tlouštík s punkovým sestřihem a razantní hrou Antony Biuso. Po jeho levé straně hrál baskytarista Reeve Downes. Ten ve svém koženém zmačkaném sáčku a dlouhými zplihlými vlasy připomíná hipíka, který se právě probudil nad sklenkou v baru. Úplný opak tvoří sólový kytarista Brian Forsythe se skoro dívčí tváří a glam rockovou imagí. Hlavní řvoun Georg je normální chlapík v tričku své kapely s mírným bříškem, který kapelu táhne už úctyhodných třiadvacet let. Rhino Bucket do nás pálí jednu pecku za druhou včetně jejich velkého hitu Welcome To Hell. Jejich pódiová prezentace sice není nějak šílená, ale to nahrazuje hudba, která je řízná, přímočará a zadírá se až do morku kostí. Dolivo má hlas skutečně jak Bon Scot a i hudba Rhino Bucket má k ranným AC/DC velmi blízko. Ale protože jsou to „Amíci“, dělají to po svém. Není to tudíž žádný plagiát – v jejich rock´n´rollu je cítit i nádech čehosi jiného – zvláštní příměs, něco jako punkový Van Hallen křížený s New York Dolls (pozn. autora: sakra to je nějaká schíza, co?). Uvolnění nastane až v polovině koncertu a tím je bluesově laděná píseň Word, kterou můžeme přirovnat třeba k The Jack od AC/DC. Po ní přijde na řadu známá Ride Whith Yourself z alba Get Used To It z roku 1992. Tahle pecka se mimo jiné objevila i v kultovním filmu Wayne’s World (1992). Celý set je výborný. Takhle nějak to má vypadat, užívat si na obou stranách na pódiu i pod ním. Rhino Bucket rozparádili Exit velmi slušně a i ti co seděli, se povětšinou zvedli a vzdali holt téhle bandě z Los Angeles. Na závěr zazněla dvacet let stará pecka Ride To Rhino z debutového alba a myslím si, že to nosorožec skutečně rozjel!
Jako suport pořadatelé zvolili kapelu Roxor a hardrockovou legendu Merlin. ROXOR je typická „zábavová“ kapela hrající heavy metal. Trošku předvídatelné kytarové riffy s klišovitými texty. K jejich plusu je nutno říct, že mají celkem chytlavé refrény a také show se smrtkou považuji za celkem zdařilou. Pár věrných fans protřepalo hlavu pod pódiem a já zavzpomínal na ony dávno zašlé doby před více než dvaceti lety, kdy na tenhle typ kapel chodilo třeba i 500 lidí. Nostalgickou náladu ve mně vzbudil i zpěvák Ondra Marek, od kterého jsem darem dostal tričko. To je trošku za zenitem stejně jako Roxor (černobílé se smrťákem a s kytarou), ale my, kdo pamatujeme ty zlaté časy, budeme tyhle trička nosit s hrdostí.
Hardrockový MERLIN – to je přece jenom trošku jiná třída. Česká legenda v čele s charismatickým Danym Horynou předvedla výbornou podívanou. Perfektní rytmická sekce a výborný kytarista Miloš "Mimi" Knopp, kterého Dany nazývá svým Zakkem Wyldem, nám naservírovali všechny své hity včetně věcí z nového alba Tibet a Horyna nezapomněl ani na své období, kdy působil ve Vitacitu. Co se Danyho týká, ten si nechal narůst plnovous a malinko nám přibral, takže vypadá jak skutečný čaroděj Merlin. To ovšem nemění nic na faktu, že je to pořád ten skvělý „pošuk“, který by na pódiu (i pod ním) vypustil duši. Jeho akrobatické kousky jsou už celkem známé a to, co by u jiných působilo trapně, je u něj zcela přirozené a nenucené. Možná právě proto se mu přezdívá český David Lee Roth.
RHINO BUCKET – kapela, která pochází ze slunné Kalifornie, prý miluje sníh. Proto přijela do Evropy v zimě, aby si ho trošku užila. To se jim ale asi jen tak nepodaří, protože tihle nosorožci si naplánovali 54 koncertů během 60 dnů. Když vystoupil na pódium zpěvák, kytarista a zakládající člen Georg Dolivo, malinká únava na něm byla znát. Přece jenom pražská zastávka byla čtyřiadvacátá v řadě a hned po ní následoval vysněný volný den. Ale je třeba říct, že na výkon kapely to nemělo sebemenší vliv a začala pěkně zostra písní The Harest Down ze stejnojmenného alba. Na něm ještě bubnoval Simon Wright (AC/DC, Dio).Toho nyní nahradil tlouštík s punkovým sestřihem a razantní hrou Antony Biuso. Po jeho levé straně hrál baskytarista Reeve Downes. Ten ve svém koženém zmačkaném sáčku a dlouhými zplihlými vlasy připomíná hipíka, který se právě probudil nad sklenkou v baru. Úplný opak tvoří sólový kytarista Brian Forsythe se skoro dívčí tváří a glam rockovou imagí. Hlavní řvoun Georg je normální chlapík v tričku své kapely s mírným bříškem, který kapelu táhne už úctyhodných třiadvacet let. Rhino Bucket do nás pálí jednu pecku za druhou včetně jejich velkého hitu Welcome To Hell. Jejich pódiová prezentace sice není nějak šílená, ale to nahrazuje hudba, která je řízná, přímočará a zadírá se až do morku kostí. Dolivo má hlas skutečně jak Bon Scot a i hudba Rhino Bucket má k ranným AC/DC velmi blízko. Ale protože jsou to „Amíci“, dělají to po svém. Není to tudíž žádný plagiát – v jejich rock´n´rollu je cítit i nádech čehosi jiného – zvláštní příměs, něco jako punkový Van Hallen křížený s New York Dolls (pozn. autora: sakra to je nějaká schíza, co?). Uvolnění nastane až v polovině koncertu a tím je bluesově laděná píseň Word, kterou můžeme přirovnat třeba k The Jack od AC/DC. Po ní přijde na řadu známá Ride Whith Yourself z alba Get Used To It z roku 1992. Tahle pecka se mimo jiné objevila i v kultovním filmu Wayne’s World (1992). Celý set je výborný. Takhle nějak to má vypadat, užívat si na obou stranách na pódiu i pod ním. Rhino Bucket rozparádili Exit velmi slušně a i ti co seděli, se povětšinou zvedli a vzdali holt téhle bandě z Los Angeles. Na závěr zazněla dvacet let stará pecka Ride To Rhino z debutového alba a myslím si, že to nosorožec skutečně rozjel!
