Dinosauři. Možná i takto někdo může vnímat rockové velikány Deep Purple. Mně se dostalo té možnosti zhlédnout koncert těchto starých pardálů v německém Norimberku, a jak už se mi poněkolikáté potvrdilo, koncerty u našich západních sousedů jsou o dobré dvě koňské délky před námi, ať už je to kvalitou zvuku, či organizačními schopnostmi.
Koncert se konal v hokejové hale klubu Ice Tigers. Už od příjezdu jsem byl značně překvapen, jak organizací (zejména na parkovišti a v hale), tak i počtem fanoušků, kterých se ten večer sešlo dobrých 6 tisícovek a hokejová hala byla velmi slušně naplněna.
Role předskokanů se onen večer zhostila progrocková legenda MARILLION. Hned od prvních tonů této britské legendy, která je aktivní už od roku 1979, mně trošku vadil zvuk, který byl na můj vkus až moc vyhulený a převládaly v něm více kytary a bicí, zatímco zpěv byl velmi utopený. Ale jak se zdálo zarytým marillioňákům to náladu vůbec nepokazilo a odměňovali kapelu bouřlivým potleskem. Pro mě bylo toto vystoupení trošku nudné, příliš statické, zejména kytarista a zakládající člen Steve Rothery zaujal pozici profesorského instrumentalisty. Pravdou ovšem zůstává, že svůj nástroj ovládá dokonale. Jediný, kdo zachraňoval situaci, běhal po pódiu a dělal „opičky“, byl zpěvák Steve Hogart, který nahradil původního zpěváka Fishe v roce 1988. Objektivně řečeno mě set Marillion nechával klidným, ale dokázal lidi navnadit na bouři, která následovala.
Ve 21:00 začínají problikávat tmavě modrá světla, u podlahy pódia se začne vlnit mlžný opar. „Párplové“ nenápadně nastupují na zteč. Záblesk a zčista jasna – pal! První rána Highway Star – šestitisícový dav se proměňuje ve řvoucí bestii. Tak takovou reakci jsem na žádném českém koncertu nezažil.Stržen atmosférou jsem nucen hulákat i já a už po první skladbě vím, že to bude jízda z kopce. Hard Lovin‘ Man z legendárního alba In Rock je druhá věc, co do nás pánové napálili. A koncert jede dál silou parního válce, má mírně vzrůstající tendenci. Zaznívají mimo jiné i pecky Strange Kind of Woman, Maybe I’m a Leo, Rapture of the Deep a Fireball. Až do teď to do nás pánové pálili plnou silou a je čas na zklidnění. Tím je zařazení písně Contact Lost z alba Bananas. Je to instrumentální věc, kde dostává prostor kytarista Steve Morse. Kdo z vás zná tuhle věc, ví, jak je krásně jemná a podmanivá, ale na živo tato skladba vyzní ještě mnohem přesvědčivěji. Potvrzují to i lidi kolem mne, kteří zírají s otevřenou pusou na mistra Morse, jehož instrumentálka něžně přechází do originálního sóla, které vyústí v píseň When a Blind Man Cries. Tato velmi něžná balada pocházející z alba Machine Head určitě nenechává nikoho chladným a bere za srdce staré i mladé fanoušky.
Útok těchto dinosaurů nezná hranic, a je zcela očividné, že dobrý koncert nepotřebuje žádné pyro efekty, nabubřelé kostýmy či polonahé slečny vlnící se na pódiu. Docela postačí jen čistokrevná radost z hraní a tu pánové mají. Steve Morse a Don Airay si předávají sóla a dělají legrácky. Při jedné z nich zazní i úryvek z Vltavy. Co na tom, že Ian Gillan už nemá takový ječák a že Roger Glover a Ian Paice ukrývají své šedivé vlasy pod pirátskými šátky, tihle pánové mají charisma a milují svůj rock´n´roll. Koncertní set se blíží pomalu ke konci… DEEP PURPLE nám naservírovali: The Well Dressed Guitar, Almost Human, Lazy, No One Came, ve které došlo na již zmiňované taškařice mezi Morsem a Airayem, Perfect Strangers, Space Truckin. A samozřejmě největší hit Smoke On The Water, který hrají pánové vždy s mírně upraveným aranžmá. Hala ledových tygrů se třese v základech, všichni zpívají tuto nesmrtelnou píseň. Poslední úsměv a kapela odchází. Na pár sekund ticho a pak výbuch řevu a skandování po přídavku. Pánům se zželelo davu a přidávají Hush a Black Night, mezi kterými si střihne sólo i Roger Glover na svou basu. Poslední doznívající tóny, taneček mistra Glovera, rozhazování trsátek Steva Morse a Gillanovo zamávání. Konec.
Nyní už jen 350 km k domovu, a můžete hádat, co že jsem to v autě poslouchal…
Koncert se konal v hokejové hale klubu Ice Tigers. Už od příjezdu jsem byl značně překvapen, jak organizací (zejména na parkovišti a v hale), tak i počtem fanoušků, kterých se ten večer sešlo dobrých 6 tisícovek a hokejová hala byla velmi slušně naplněna.
Role předskokanů se onen večer zhostila progrocková legenda MARILLION. Hned od prvních tonů této britské legendy, která je aktivní už od roku 1979, mně trošku vadil zvuk, který byl na můj vkus až moc vyhulený a převládaly v něm více kytary a bicí, zatímco zpěv byl velmi utopený. Ale jak se zdálo zarytým marillioňákům to náladu vůbec nepokazilo a odměňovali kapelu bouřlivým potleskem. Pro mě bylo toto vystoupení trošku nudné, příliš statické, zejména kytarista a zakládající člen Steve Rothery zaujal pozici profesorského instrumentalisty. Pravdou ovšem zůstává, že svůj nástroj ovládá dokonale. Jediný, kdo zachraňoval situaci, běhal po pódiu a dělal „opičky“, byl zpěvák Steve Hogart, který nahradil původního zpěváka Fishe v roce 1988. Objektivně řečeno mě set Marillion nechával klidným, ale dokázal lidi navnadit na bouři, která následovala.
Ve 21:00 začínají problikávat tmavě modrá světla, u podlahy pódia se začne vlnit mlžný opar. „Párplové“ nenápadně nastupují na zteč. Záblesk a zčista jasna – pal! První rána Highway Star – šestitisícový dav se proměňuje ve řvoucí bestii. Tak takovou reakci jsem na žádném českém koncertu nezažil.Stržen atmosférou jsem nucen hulákat i já a už po první skladbě vím, že to bude jízda z kopce. Hard Lovin‘ Man z legendárního alba In Rock je druhá věc, co do nás pánové napálili. A koncert jede dál silou parního válce, má mírně vzrůstající tendenci. Zaznívají mimo jiné i pecky Strange Kind of Woman, Maybe I’m a Leo, Rapture of the Deep a Fireball. Až do teď to do nás pánové pálili plnou silou a je čas na zklidnění. Tím je zařazení písně Contact Lost z alba Bananas. Je to instrumentální věc, kde dostává prostor kytarista Steve Morse. Kdo z vás zná tuhle věc, ví, jak je krásně jemná a podmanivá, ale na živo tato skladba vyzní ještě mnohem přesvědčivěji. Potvrzují to i lidi kolem mne, kteří zírají s otevřenou pusou na mistra Morse, jehož instrumentálka něžně přechází do originálního sóla, které vyústí v píseň When a Blind Man Cries. Tato velmi něžná balada pocházející z alba Machine Head určitě nenechává nikoho chladným a bere za srdce staré i mladé fanoušky.
Útok těchto dinosaurů nezná hranic, a je zcela očividné, že dobrý koncert nepotřebuje žádné pyro efekty, nabubřelé kostýmy či polonahé slečny vlnící se na pódiu. Docela postačí jen čistokrevná radost z hraní a tu pánové mají. Steve Morse a Don Airay si předávají sóla a dělají legrácky. Při jedné z nich zazní i úryvek z Vltavy. Co na tom, že Ian Gillan už nemá takový ječák a že Roger Glover a Ian Paice ukrývají své šedivé vlasy pod pirátskými šátky, tihle pánové mají charisma a milují svůj rock´n´roll. Koncertní set se blíží pomalu ke konci… DEEP PURPLE nám naservírovali: The Well Dressed Guitar, Almost Human, Lazy, No One Came, ve které došlo na již zmiňované taškařice mezi Morsem a Airayem, Perfect Strangers, Space Truckin. A samozřejmě největší hit Smoke On The Water, který hrají pánové vždy s mírně upraveným aranžmá. Hala ledových tygrů se třese v základech, všichni zpívají tuto nesmrtelnou píseň. Poslední úsměv a kapela odchází. Na pár sekund ticho a pak výbuch řevu a skandování po přídavku. Pánům se zželelo davu a přidávají Hush a Black Night, mezi kterými si střihne sólo i Roger Glover na svou basu. Poslední doznívající tóny, taneček mistra Glovera, rozhazování trsátek Steva Morse a Gillanovo zamávání. Konec.
Nyní už jen 350 km k domovu, a můžete hádat, co že jsem to v autě poslouchal…
