V relativně krátké době navštívili Ulver místní končiny už podruhé. Po vystoupení na loňském Brutal Assaultu v Jaroměři, kde patřili nesporně mezi jeden z taháků festivalu, je tentokrát mohli fanoušci vidět v rámci regulérního turné v pražském paláci Akropolis. A nejen to, Praha měla to štěstí, že patřila mezi zastávky, kde se v roli speciálního hosta představili Void ov Voices, one man projekt v podání Attily Csihára, současného zpěváka (nejen) norských černokněžníků Mayhem.
Vzhledem k účinkujícím tvořil tentokrát publikum poměrně pestrý mix fanoušků očekávajících nevšední zážitek. A myslím, že nebyli zklamáni. Když pódium potemnělo a za černým suknem potaženým a plápolajícími svíčkami osvětleným pultem se objevil démonický kazatel v kutně, Attila Csihár, začala temná mše. Pro navození opravdu ponuré atmosféry plné tíživých zvuků, skřeků a šepotů stačil tomuto vynikajícímu vokalistovi jen jeho hlas, se kterým s využitím různých zkreslení, zesílení a vazeb pracoval. Vše se odehrávalo s minimálním nasvícením, téměř ve tmě, což vyznění těchto ponurých manter ještě umocňovalo. Mimořádný zážitek, který mi atmosférou připomněl loňský koncert drone metalistů Sunn O))), kteří pracují podobným způsobem s kytarovým zvukem a jejichž koncerty vás dokážou pomocí hlukových stěn přivést až někam na hranici transu. A to samé se týká Void ov Voices, jejich hudba vás buď pohltí nebo není pro vás. Ostatně, Attila se členy Sunn O))) spolupracuje jak v jejich domovské kapele, tak v několika dalších hlukotvorných projektech.
Po VOV následovala menší pauza, ale netrvala příliš dlouho. Po chvíli se na velkém plátnu v pozadí objevily první projekce a nastoupili Ulver. Od úvodní písně Eos z poslední desky Shadows of the Sun kapela vtáhla posluchače do svého melancholického světa a tento pocit se rozplynul až s posledními tóny koncertu. Pódiová prezentace Ulver je poměrně statická a nějaký větší pohyb na pódiu byste marně hledali, ale v jejich případě je to pro dobro věci. Nejvíce pozornosti na sebe strhával frontman Garm, obsluhující v mezičase také notebook, tympán nebo v závěru koncertu obří gong. Je až neuvěřitelné, co za jemné tóny dokáže tento vousáč ze sebe vyloudit. Vystoupení kapely doplňovaly projekce, které vám příliš optimismu do života většinou nepřidaly, mimo jiné jste mohli vidět pohřeb, podruhé sebevraha řezajícího se ve vaně, potřetí záběry z koncentračního tábora… S melancholickou hudbou Ulver tyto obrazy vytvářely silné spojení, ze kterého občas silně zamrazilo, ale o to více člověka vtáhlo. A zjevně se to nestalo jen mně, v závěrečné skladbě Not Saved jste mohli v jejích tichých pasážích slyšet mezi publikem téměř hrobové ticho… Na koncerty, jako byl tento, se vzpomíná i po letech. Zbývá si jen přát, aby se první turné Ulver nestalo zároveň posledním.
