Možná si někdo říká, co to tady blbnu, na metalových stránkách s takovouhle sestavou, ale moje zkušenosti mi napovídaly už před koncertem, že tam nebudu jedinej metalově orientovanej. Jednak prvně jsem ZNC slyšel z kazety od jednoho nejmenovaného metalisty tělem i duší (zdravím Rámuse) asi před patnácti lety, jednak nedávno mě o zapůjčení sbírky CD ZNC žádal specialista na Death - Grind, samozřejmě pouze za účelem poslechu...
Takže začátek v 9 večer, vstup 9 pětek a 3 kapely, pro nějakýho numerologa jistě zajímavý... Přicházím lehce po půl devátý, mírně promrzlej a hned se zahřívám jedním Nektarem. Sál je zatím poloprázdný a na pódiu se rozehrává první kapela. No, jestli hodlají pokračovat v nastoleným duchu i po 21. hodině, tak nevím... Během půlhodinky je sál prakticky zaplněnej, dorážej očekávaný metalový máničky (jako vždy Eddie, Filous, půlka Avengeru a další), který porážej pankisty co do počtu na hlavu.
DISHARMONICI začínaj přesně a čeho jsem se bál, stává se skutečností. Zkoušení nebyla prdel, ale tradiční projev skupiny. V klasické sestavě bicí, basa, kytára a zpěv, ale jen na první pohled. Sólový zpěv obstarával většinou kytarista a sólový zpěvák pěl většinou jen ve sborech. Ostatní čas věnoval pozoruhodným tanečním kreacím. Stylově snad bigbít, který rozhodně odpovídal názvu kapely. Akorát jsme se nemohli shodnout, jestli to myslí vážně a jestli zpívají falešně schválně... - ale jako moc velká sranda mi to nepřišlo.
Naštěstí netrvala produkce těchto odvážlivců dlouho a kolem 22. hodiny se začíná srocovat dav pod pódiem. Věk přihlížejících mě celkem překvapuje, protože se pohybuje od 15 snad do 40. Je vidět, že ZNC oslovuje stále další a další generace. Znouze k mému potěšení tentokrát nastupuje ve čtyřech i s hostující flétnosaxofonistkou Romanou. Déma a Golda se střídají u mikrofonu, občas dostává pěvecký prostor i sympatická dívčina a Caine za bicíma exceluje. Krátké a všeobecně známé songy roztancují nabouchaný sál, který je rozdělen jako hokejové utkání na třetiny. V první lajně poskakují tanečníci hlavně z řad punkových, v druhé tancuje náctiletá mládež a z povzdálí vše sleduje střední generace. Kapela sází jeden osvědčený flák za druhým, dochází i na nejstarší kousky z kultovních demáčů z osmdesátých let. Devadesátiminutové vystoupení uteče jak voda a po kraťoučkém přídavku je konec. A když všichni chtějí ještě a ještě, pějí dva braši ještě ?anplakt? song Co jste hasiči... Jediná vada na kráse, alespoň pro mě, je absence Bylo nebylo, i když se ani nedivím, že tento profláklý kus se jim ani nechce hrát.
Těsně před půlnocí nastupuje kapela s příšerným názvem Takschashilla, který prý znamená nějaké indické prahistorické město. Prakticky se jedná o pohrobek Taktiky kyselejch hroznů, partičky, která s jistými přestávkami obráží punkové akce již nějakých 10 let. Současná tvář souboru směřuje spíše k punku modernějšímu, ale některé skladby evokují i třeba Telex. Škoda některých pomalejších ?holčičích? pasáží. Jinak ale mají hoši výdrž, hrajou skoro 90 minut a lidi se nenudí. Čas od času nasadí nějaký cover, ať už z pohádky Princové jsou na draka, nebo Potopu od Zóny A. Zpěvák je samá srandička a i pokrývka jeho hlavy svědčí o tom, že se Taksašiláci neberou smrtelně vážně. Santaklausovská čepička s blikajícími žárovičkami se nevidí každý den, a ke cti vokalisty budiž přičteno, že ji za celý koncert nesundal.
1:15 - a je konec. Spokojenost vyjádřená v procentech asi 66,6 :-) (D - 20, ZNC - 100, T - 80), ale rozhodně to stálo za to. Nakonec ze mě ještě punkový kolega ze zaměstnání loudí zapůjčení starých fošen Debustrolu, a pak že se punk s metalem nemají rádi. Takže za 14 dní zase ve Volyni na koncertu všech žánrů i nežánrů, jak hlásaly všudypřítomné plakáty zvoucí na sestavy Avenger, With Care!, Grex, 25, Goos a Pracovní sobota.
