NAURRAKAR – Triumf jaderného věku

Od dva roky staré debutové řadovky „Epilog lidstva“ prošli NAURRAKAR značnými personálními změnami. Post vokalisty po dlouholetém Bathorově působením zaujal Agares, možná ještě více zásadní novinkou je přijetí stálého bubeníka Megidda do svých řad. Pražané se tedy ustálili jakožto pětice a letos přišli s krátkým materiálem „Triumf jaderného věku“, který má za úkol nastínit, čeho se od NAURRAKAR v novém složení můžeme v budoucnu dočkat.

Bathor přesto zanechal stopu i na novém počinu kapely, neboť se postaral o nesmírně zdařilou a tematickou kresbu na přední straně EP. Uvnitř bookletu je k nalezení pouze společná fotografie a „povinné“ informace o všech, kdo se na placce jakkoliv podíleli. Možná škoda strohosti v tomto ohledu, neboť NAURRAKAR si jinak dávají na vizuální podobě alb záležet. I předchozí „Epilog lidstva“ byl z tohoto hlediska vydařeným počinem.

Pro „Triumf jaderného věku“ si formace připravila tři plnohodnotné skladby a závěrečné téměř výhradně kytarové outro. Pro jakési intro do příštího putování kapely ideální počet. NAURRAKAR nám nepředstavují jen posun v hudební cestě, ale zároveň v lyrice, která se nově točí kolem tématu nukleární apokalypsy a za níž je zodpovědna nová posila za mikrofonem.

Hudební apokalypsu a smršť ale neočekávejte. V závěru recenze na předchozí počin jsem mimo jiné zmínil: „nejspíš jsem ale očekával trochu víc, větší tlak“, ve smyslu, že bych uvítal vícero skladeb, které nenechají posluchače vydechnout a ženou se neurvale kupředu. I proto, že NAURRAKAR mají nově ve svých řadách velice schopného bicmana (soudím dle nemálo koncertních zkušeností), podvědomě jsem doufal, že na EP už se nějaké té zběsilosti dočkám. (úsměv) Ani tentokrát se ale kapela do ničeho podobného nepouští, zvolila spíše střednětempou polohu a v ní si je jistá v kramflících.

A to přestože se zpočátku zdá, že bychom se vyšších obrátek dopátrat mohli, úvodní „5Mt“ totiž odsejpá více než slušně. V některých riffech se znovu ukazuje obliba kytaristy a hlavního skladatele Ega v thrash metalu. Agares se prezentuje mnohem hnilobnějším vokálem, než jeho předchůdce, a na rozdíl od předešlé desky na recenzovaném kousku nenajdete jediný záchvěv čistého zpěvu.

Následující „Nukleární zima“ je naopak rozvláčnější a „táhlejší“, nechá vzpomenout na epičtější kousky z dílny GORGOROTH za dob Gaahla a Kinga. Rychlost je zde nahrazena mrazivou (jak také jinak, už podle názvu) atmosférou. „Síla záření“ zaujme syrovými melodiemi, nosný riff je zdařilý, sílu má zejména ve chvíli, kdy je podbarven druhou kytarou, jež působí tak trochu „vzdáleně“. Střední tempo je občas rozčísnuto rychlejší pasáží a jediné, co mi na skladbě trochu vadí, je její násilné ukončení.

EP uzavírá krátká instrumentálka „235“, ve které hraje prim kytarista Ego a lehce si v ní zahostoval Sheafraidh (STÍNY PLAMENŮ, TROLLECH, 1000 BOMBS, PANYCHIDA) na bicí. Právě u něj ve studiu KSV kapela nahrávala a výsledek je nadprůměrný. Sound je dynamický, všechny nástroje výrazné, včetně bublající basy, která ale bohužel po většinu stopáže spíše kopíruje kytarové riffy. Obrovský posun je samozřejmě dán živým bubeníkem, přestože u NAURRAKAR ani programované bicí v minulosti nezněly nepatřičně.

„Triumf jaderného věku“ je jednoznačně nejvyspělejším a nejvyrovnanějším dílem NAURRAKAR a na stopáži sotva čtvrthodinové formace ukázala, jaký potenciál v ní dřímá. I po posledních koncertních zkušenostech jsem nabyl dojmu, že si konečně NAURRAKAR stanovili směr, kterým se chtějí do budoucna vydat. Chladné kompozice, chladné vystupování, black metal a žádné píčoviny kolem. Nezbývá, než popřát hodně štěstí a očekávat druhý řadový počin, který už kapela pomalu připravuje a který bude pravděpodobně určující.