Lidové nástroje mají v našich zemích na růžích, vyrobených z kovové černě, ustláno. I proto je Česká republika pravidelnou zastávkou regulérních koncertních šňůr zavedených skupin a ty méně zavedené – tuzemské i zahraniční – si na tuzemském publiku budují renomé. Morava i Česko jsou pravidelnými svědky podniků jako „Pagan Fest“, takřka žádná festivalová soupiska se bez zástupce folkem prodchnutého subžánru neobejde. ELUVEITIE patří mezi notně skloňovanou formaci, která si v mezích žánru vydobyla pozici na předních místech. Do Prahy zavítala – v roli headlinera – vlastně vůbec poprvé; je tedy s podivem, jak někdo mohl vyprodání koncertu považovat za udivující…
Polovina setu islandských SKÁLMÖLD. Klub šílí pod náporem kytarových vyhrávek, protkaných hutnými riffy; tři kytary? Zřejmá příčina komplexní zvukové hradby – jen kdyby z ní zvukař byl s to usochat transparentnější skulpturu. Z povahy země svého původu cílí SKÁLMÖLD své kompoziční umění do vod, ve kterých se máčí odkaz dávných Vikingů a současné metalové postupy. Prostory Meet Factory v průběhu setu potomků dávných mořeplavců začaly houstnout; ve smyslu atmosféry (zvyšující se teplota i nadšení fanoušků) i co do naplňování únosné kapacity klubu. Výheň, která hrozila nastat, neměla se seversky pojatým Peklem pranic společného…
Slovanskou krev zastoupila večer oblíbená ARKONA – ta ruská, pod vedením Mashy Scream. Jen v naší vlasti se ARKONA zjevila popáté, v Praze během dvou měsíců dokonce podruhé; tolik k oblibě potomků kyjevské Rusi u našince. Kapelu jsem zatím měl možnost spatřit jen pod náporem popoledních slunečních paprsků na hlavních pódiích několika festivalů; bylo zajímavé sledovat, jak se pětice vypořádá s klubovým zázemím.
Oproti oněm letním vystoupením mi ale přišla produkce kapela trošku… vyčpělá. Masha létala po pódiu jako namydlený blesk (pohon ebonitovou tyčí, třenou liščím ohonem?), o tom žádná. Oproti SKÁLMÖLD chyběla ARKONĚ mladická nadšenost; ač mají na její absenci po letech koncertování nepochybně právo, o trošku více entuziasmu by neuškodilo. Mashin nakřáplý, zvláštně nalomený hlas pro mě představuje esenci slovanské duše; „Zakliatie“ – těch několik desítek sekund úvodního zpěvu – se mi však stalo vrcholem celého večera.
Konglomerát babylónských zmatků završila švýcarská sebranka ELUVEITIE, toho času putující podzimní Evropou s dudákem italské národnosti Matteem Sistim (KRAMPUS); nahrazuje Pädea Kistlera, který byl odejit ani ne týden před pražským koncertem. Sál pražské sloupárny úpěl pod nápory davů – krátce po odpálení vystoupení se ukazuje, že hudební sebranka na pódiu má podobný problém. Osm muzikantů má co dělat, aby svůj osobní prostor uhájilo; samozřejmě s výjimkou Merlina Suttera, který pro své rytmické záležitosti potřebuje přeci jen notnou část pódia.
Ač aktuální deska „Origins“ nesklízí mezi kritikou (a mnoha fanoušky) jen pozitivní reakce, naživo funguje většina skladeb z tohoto počinu obstojně („King“, „The Silver Sister“). První polovinu vystoupení vystavěli ELUVEITIE na prolnutí současné desky i těch minulých; u retrospektivních počinů se stavělo hlavně na provařených hitech („Nil“, „Thousandfold“). Místy zpěv frontmana Chrigela Glanzmanna zaostával za studiovou produkcí – nač ale řešit takové podružnosti, když atmosféra vystoupení gradovala s každou další skladbou.
Zjemnění přinesla publiku Anna Murphy, která dala volit o textové podobě aktuálního singlu „Call of the Mountain“. Pokud mě Setlist.fm neklame, jiná než německá verze (pod názvem „De Ruef vo de Bärge“) dosud na turné nezazněla. Lyrická „Rose for the Epona“ musela po duši pohladit i toho nejzatvrzelejšího vyznavače tvrdé hudby, naopak „elektrifikovaná“ „Omnos“ nebyla zpočátku skoro k poznání. Pokud jste listopadový koncert nestihli, zoufání není na místě. ELUVEITIE se u nás zase zjeví příští léto – poznamenejte si datum konání 6. ročníku Metalfest Open Air.
(Samozřejmě, zazněla i „Inis Mona“. IRON MAIDEN mají svou bestii, DEEP PURPLE kouř nad vodou… ELUVEITIE si nemohou dovolit nezahrát jistý nápěv starých Keltů…)
Polovina setu islandských SKÁLMÖLD. Klub šílí pod náporem kytarových vyhrávek, protkaných hutnými riffy; tři kytary? Zřejmá příčina komplexní zvukové hradby – jen kdyby z ní zvukař byl s to usochat transparentnější skulpturu. Z povahy země svého původu cílí SKÁLMÖLD své kompoziční umění do vod, ve kterých se máčí odkaz dávných Vikingů a současné metalové postupy. Prostory Meet Factory v průběhu setu potomků dávných mořeplavců začaly houstnout; ve smyslu atmosféry (zvyšující se teplota i nadšení fanoušků) i co do naplňování únosné kapacity klubu. Výheň, která hrozila nastat, neměla se seversky pojatým Peklem pranic společného…
Slovanskou krev zastoupila večer oblíbená ARKONA – ta ruská, pod vedením Mashy Scream. Jen v naší vlasti se ARKONA zjevila popáté, v Praze během dvou měsíců dokonce podruhé; tolik k oblibě potomků kyjevské Rusi u našince. Kapelu jsem zatím měl možnost spatřit jen pod náporem popoledních slunečních paprsků na hlavních pódiích několika festivalů; bylo zajímavé sledovat, jak se pětice vypořádá s klubovým zázemím.
Oproti oněm letním vystoupením mi ale přišla produkce kapela trošku… vyčpělá. Masha létala po pódiu jako namydlený blesk (pohon ebonitovou tyčí, třenou liščím ohonem?), o tom žádná. Oproti SKÁLMÖLD chyběla ARKONĚ mladická nadšenost; ač mají na její absenci po letech koncertování nepochybně právo, o trošku více entuziasmu by neuškodilo. Mashin nakřáplý, zvláštně nalomený hlas pro mě představuje esenci slovanské duše; „Zakliatie“ – těch několik desítek sekund úvodního zpěvu – se mi však stalo vrcholem celého večera.
Konglomerát babylónských zmatků završila švýcarská sebranka ELUVEITIE, toho času putující podzimní Evropou s dudákem italské národnosti Matteem Sistim (KRAMPUS); nahrazuje Pädea Kistlera, který byl odejit ani ne týden před pražským koncertem. Sál pražské sloupárny úpěl pod nápory davů – krátce po odpálení vystoupení se ukazuje, že hudební sebranka na pódiu má podobný problém. Osm muzikantů má co dělat, aby svůj osobní prostor uhájilo; samozřejmě s výjimkou Merlina Suttera, který pro své rytmické záležitosti potřebuje přeci jen notnou část pódia.
Ač aktuální deska „Origins“ nesklízí mezi kritikou (a mnoha fanoušky) jen pozitivní reakce, naživo funguje většina skladeb z tohoto počinu obstojně („King“, „The Silver Sister“). První polovinu vystoupení vystavěli ELUVEITIE na prolnutí současné desky i těch minulých; u retrospektivních počinů se stavělo hlavně na provařených hitech („Nil“, „Thousandfold“). Místy zpěv frontmana Chrigela Glanzmanna zaostával za studiovou produkcí – nač ale řešit takové podružnosti, když atmosféra vystoupení gradovala s každou další skladbou.
Zjemnění přinesla publiku Anna Murphy, která dala volit o textové podobě aktuálního singlu „Call of the Mountain“. Pokud mě Setlist.fm neklame, jiná než německá verze (pod názvem „De Ruef vo de Bärge“) dosud na turné nezazněla. Lyrická „Rose for the Epona“ musela po duši pohladit i toho nejzatvrzelejšího vyznavače tvrdé hudby, naopak „elektrifikovaná“ „Omnos“ nebyla zpočátku skoro k poznání. Pokud jste listopadový koncert nestihli, zoufání není na místě. ELUVEITIE se u nás zase zjeví příští léto – poznamenejte si datum konání 6. ročníku Metalfest Open Air.
(Samozřejmě, zazněla i „Inis Mona“. IRON MAIDEN mají svou bestii, DEEP PURPLE kouř nad vodou… ELUVEITIE si nemohou dovolit nezahrát jistý nápěv starých Keltů…)
