Byl jsem jedním známým upozorněn na nahrávku zbrusu nové kanadské bandy z žánru melodic death metalu (a že jich v Kanadě v současné době řádí), která se dala dohromady v roce 2008 a po roce zkoušení jim vyšlo album. Upřímně, takto krátký čas sehrání musel vyžadovat buď genialitu všech zúčastněných, či zatracené odfláknutí všech nezbytných příprav.
Zvláštností a poznávacím znamením Unleash the Archers pak měla být kombinace moderního deathcoreu se špetkou techniky, ale v první řadě melodického death metalu s netradičními ženskými vokály „zpěvačky“ Brittney Hayes. Jistě se nyní divíte, proč jsem napsal onen post do uvozovek. Inu jelikož, nic ve zlém, jsem ženám za mikrofonem velmi nakloněn a každý kdo mne trochu zná, by to mohl okamžitě potvrdit, ale to, co předvádí se svým unylým a zatraceně otravným vokálem Britney Sp.. pardon Hayes, je sakra strašné. Nejde snad ani o to, že dívčina neudrží čistý tón déle než dvě vteřiny, ale její vokál se do toho deathcore/mdm bordelu ani náhodou nehodí. A to platí, kromě jediné skladby z celé nahrávky, pro celou plochu!
Zatímco oba kytaristé předvádějí naprosto standartní , leč na poslech příjemnou pidli pidli/brum brum (v breakdownech) práci, Brittney se stále snaží něco do toho zpívat a to něco, je falešné až hanba. Zatraceně, mě to často úplně tahá za uši. Sem tam její hlas zní jak zpěvák Sacred Steel Gerrit P. Mutz (kleštěnecké album „Slaughter Prophecy, které se ke mně v roce 2002 mimochodem dostalo omylem) a to si nedělám srandu. Je mi té holčiny docela líto, jistě je sympatická a tak, ale ať se proboha drží dál od mikrofonu. Může se naučit hrát třeba na fujarku, ale bohužel, ne všem je ve zpěvu dáno.
Zbytek Kanaďanů šlape, jak již bylo řečeno celkem obstojně. Sem tam se dočkáme v současné době stále oblíbenějšího spojení mdm s power metalem (melodické kudrlinky a sem tam speed metalový přístup kytar či tak trochu provařený bitevní chorál), basovku Zahk Hedstroma sice slyším, ale že by to byla nějaká pecka..
Bicí Scotta Buchanana jsou pak odkopávané v pohodičce, ovšem nikdo se ve studiu neobtěžoval ozvučit nějak lépe triggery (okatě používané), a tak zůstávají jaksi power/speedově upozaděny. Přesto však kapela nehraje vůbec špatně, nic originálního ani nezapomenutelného z toho nekouká (pochybuji, že ve vás album něco zanechá), ale vzhledem k tomu, že mi do příjemného poslechu stokrát slyšeného ještě nesnesitelně krákorá ona krákora, nemohu bohužel jejich kvalitu jaksepatří posoudit, rozhodně pak mohu říci, že ve chvíli, kdy slečna Brittney konečně zmlkne a my se dočkáme nějaké vyhrávky, či zlomu, jedná se o velmi dobrý, leč zoufale šedivý melodický death metal.
Inu, kdyby se kapela nehrnula do studia a raději ještě zvážila, jaký bič si na sebe upletla zařazením tak netalentované „pěnice“ do svých řad, mohl být výsledek zatraceně lepší. Já za sebe chválím hlavně Braydena Dyczkowski ho, zdá se mi býti schopným vokalistou a nejspíše i vcelku dobrým skladatelem, jehož fascinace Quo Vadis se sice jen tak neschová (proč také, QV jsou perfektní), ale ve výsledku vcelku dobré. Já osobně jsem měl celý zážitek zkažený, jelikož jsem pořád musel nechápavě kroutit hlavou nad vokálním „výkonem“. Kdyby se snad v metalu dávaly zlaté maliny, možná by byl někdo letošním horkým adeptem. A to si pište, že mám ještě v živé paměti teror KRASS-T.
Inu, škoda, doufám že kluci něco udělají se sestavou, jelikož na to skladatelsky i technicky rozhodně mají. Tomuhle ale žel musím říci jasné: NE a již to opravdu nechci slyšet. Škoda. Hudba sedm, se zpěvačkou pět.
Čas: 39:54
Zvláštností a poznávacím znamením Unleash the Archers pak měla být kombinace moderního deathcoreu se špetkou techniky, ale v první řadě melodického death metalu s netradičními ženskými vokály „zpěvačky“ Brittney Hayes. Jistě se nyní divíte, proč jsem napsal onen post do uvozovek. Inu jelikož, nic ve zlém, jsem ženám za mikrofonem velmi nakloněn a každý kdo mne trochu zná, by to mohl okamžitě potvrdit, ale to, co předvádí se svým unylým a zatraceně otravným vokálem Britney Sp.. pardon Hayes, je sakra strašné. Nejde snad ani o to, že dívčina neudrží čistý tón déle než dvě vteřiny, ale její vokál se do toho deathcore/mdm bordelu ani náhodou nehodí. A to platí, kromě jediné skladby z celé nahrávky, pro celou plochu!
Zatímco oba kytaristé předvádějí naprosto standartní , leč na poslech příjemnou pidli pidli/brum brum (v breakdownech) práci, Brittney se stále snaží něco do toho zpívat a to něco, je falešné až hanba. Zatraceně, mě to často úplně tahá za uši. Sem tam její hlas zní jak zpěvák Sacred Steel Gerrit P. Mutz (kleštěnecké album „Slaughter Prophecy, které se ke mně v roce 2002 mimochodem dostalo omylem) a to si nedělám srandu. Je mi té holčiny docela líto, jistě je sympatická a tak, ale ať se proboha drží dál od mikrofonu. Může se naučit hrát třeba na fujarku, ale bohužel, ne všem je ve zpěvu dáno.
Zbytek Kanaďanů šlape, jak již bylo řečeno celkem obstojně. Sem tam se dočkáme v současné době stále oblíbenějšího spojení mdm s power metalem (melodické kudrlinky a sem tam speed metalový přístup kytar či tak trochu provařený bitevní chorál), basovku Zahk Hedstroma sice slyším, ale že by to byla nějaká pecka..
Bicí Scotta Buchanana jsou pak odkopávané v pohodičce, ovšem nikdo se ve studiu neobtěžoval ozvučit nějak lépe triggery (okatě používané), a tak zůstávají jaksi power/speedově upozaděny. Přesto však kapela nehraje vůbec špatně, nic originálního ani nezapomenutelného z toho nekouká (pochybuji, že ve vás album něco zanechá), ale vzhledem k tomu, že mi do příjemného poslechu stokrát slyšeného ještě nesnesitelně krákorá ona krákora, nemohu bohužel jejich kvalitu jaksepatří posoudit, rozhodně pak mohu říci, že ve chvíli, kdy slečna Brittney konečně zmlkne a my se dočkáme nějaké vyhrávky, či zlomu, jedná se o velmi dobrý, leč zoufale šedivý melodický death metal.
Inu, kdyby se kapela nehrnula do studia a raději ještě zvážila, jaký bič si na sebe upletla zařazením tak netalentované „pěnice“ do svých řad, mohl být výsledek zatraceně lepší. Já za sebe chválím hlavně Braydena Dyczkowski ho, zdá se mi býti schopným vokalistou a nejspíše i vcelku dobrým skladatelem, jehož fascinace Quo Vadis se sice jen tak neschová (proč také, QV jsou perfektní), ale ve výsledku vcelku dobré. Já osobně jsem měl celý zážitek zkažený, jelikož jsem pořád musel nechápavě kroutit hlavou nad vokálním „výkonem“. Kdyby se snad v metalu dávaly zlaté maliny, možná by byl někdo letošním horkým adeptem. A to si pište, že mám ještě v živé paměti teror KRASS-T.
Inu, škoda, doufám že kluci něco udělají se sestavou, jelikož na to skladatelsky i technicky rozhodně mají. Tomuhle ale žel musím říci jasné: NE a již to opravdu nechci slyšet. Škoda. Hudba sedm, se zpěvačkou pět.
Čas: 39:54
Seznam skladeb:
- Eat What You Kill
- The Ritual And The Reckoning
- Destroyer
- The Worthy And The Weak
- Black Goat Of The Woods
- The Filth And The Fable
- Tied To A Stag
- Four In Hand
