Hned v úvodu této recenze bych měl varovat ortodoxní zastánce těžkého kovu, před následujícím textem. Pokud se tedy mezi ně řadíte, rozhodně nečtěte dál ani album LAST CAREZ neshánějte, hrozí riziko kovového šoku! Pokud jste rozhodnuti číst dál – činíte jedině dobře.
LAST CAREZ (správněji „Last CareZ“)jsou mladou německou formací, která se dala dohromady před dvěma lety, a svůj hudební styl označuje za Girl Metal, volně přeloženo jako holčičí metal. „First Caress“ jsou první ochutnávkou z dílny této kapely, která se chystá co nevidět vydat i - postaru řečeno - dlouhohrající desku.
Podobnost slov CareZ a caress není čistě náhodná – CareZ je myšleno jako jiný zápis slova caress (pohlazení). Kapela Poslední PohlazenÍ se nás tedy chystá obdařit svým Prvním Pohlazením.
Nyní k tomu, proč by u ortodoxních metalistů mohlo dojít ke kovovému šoku – tohle albu je totiž vše, jen ne skutečně metalové. Kapela se po celých téměř pětadvacet minut pohybuje v na jakémsi trojmezí veselého hard rocku, rockmetalu a poprocku. Zpěvák a mozek kapely Piérre van Endert se nesnaží ani o powermetalové výšiny ani o diovskou pilku, ale prostě si lebedí ve své poloze „sametové pilky.“ Co víc, kytary se nesnaží ani o pompézní těžké riffy ani o speedovou rychlost, a většinu času jsou vedeny v poprockovém rytmu nahoru-dolů a backy zpěvu jsou vedeny s jemností, kterou by leckdo označil až za lehce přihřátou. To vše dokreslují neustálé vyhrávky na klavír.
Dobrá, něco podobného lze zaslechnou v kdejaké hitparádě, ale čím se LAST CAREZ liší? Když začneme už u samotného výrazu muziky, je to pojetím jejich hudby jak takové – nesnaží se svůj příděl girl metalu servírovat s pekelně vážnou tváří, ale ve všech jejich skladbách je obsažena značná dávka veselí a sebeironie. Dalším bodem pro LAST CAREZ je fakt, že jejich hudba v sobě skýtá hitový potenciál a přitom nepůsobí vyrobeně – je přirozená a z každého taktu dýchá lidskost.
Ale hezky od začátku ... Otevírákem alba je I Want Life, skladba ze které lze asi nejlépe vycítit hlavní vlivy působící na LAST CAREZ, a to hned z prvních taktů, ve kterých se snoubí jednoduchá klavírní vyhrávka podobná té z If I Could Fly od HELLOWEEN s elektronickým efektem z Tears of a Mandrake od EDGUY. Vše je následně notně odlehčeno a je tu hitovka prvního řádu, kterou bych čekal právě třeba od zmíněných EDGUY.
Následují dvě lehce tvrdší věci – svižnější píseň Vicious Circle a šlapavá Down to Fall. Zde se již vlivy zmíněných metalových kapel rozmělňují ve vzpomínkách na staré poprockové klasiky EUROPE. Na rozdíl od předchozí vyloženě veselé I Want Life nesené na rytmu nahoru-dolů se objevují i komplikovanější kytarové riffy, které ale nepřebíjejí lehkou rockmetalovou náladu písní.
Čtvrtou písní alba je širokozáběrová sebeironická Freak. Kromě svých typických poloh se zde kapela vydává i hiphopových končin, ve kterých jsou vedeny sloky písně. Pierre se zde bez ostychu přiznává ke svému podivínství, že si dělá co chce a prostě konstatuje, že je jedním z takových těch bláznů...
Závěr svého alba LAST CAREZ věnují nezbytným zasouvákům. V nich se ale nedopouští žádných zbytečných výlevů a výsledek působí opravdu jako důstojné ploužáky. Prvním z nich je The Chamber – příjemná postupně eskalující rocková balada, ne nepodobná klasikám ze starších alb EDGUY. Tou druhou je píseň Declaration of Love. Jemná balada v níž jediný doprovod obstarává klavír.
LAST CAREZ vypustili do světa své pohlazení, které si rozhodně nebudete muset bát pustit v přítomnosti své přítelkyně a přitom si jej sami rádi poslechnete. V jednom rozhovoru kdysi Tobias Sammet prohlásil, že hudbu nemá cenu škatulkovat podle stylu, hudba prostě je dobrá nebo špatná. A tahle je velmi dobrá, navíc opatřená vytříbeným zvukem a povedeným obalem.
P. S. Možná budu vypadat jako EDGUY-fanatik, ale ještě jedna spojitost s LAST CAREZ zde existuje – na albu se objevuje i Jens Ludwig z EDGUY jako host.
Čas: 24:03
Seznam stop:
- I Want Life
- Vicious Circle
- Down to Fall
- Freak
- The Chamber
- Declaration of Love
