Léto a sním brutální vedra a festivaly skončilo, takže hurá do klubů a sálů. Když jsem se dozvěděl, že Beherit pořádá ve Starci ug. akcičku, nedalo mi to abych se na tu párty zajel podívat. Nic na tom, že je Starec vzdálený zhruba 200 kilometrů od mého bydliště. Když je chuť a dobrá parta, není co řešit.
Na sál jsme dorazili něco před osmou a hned jsme zaútočili na výčep. Po tak dlouhé cestě pivko bylo velkou spásou našich žíznivých krků. Mezitím se na pódium malého venkovského sálu chystala skupina PROMISES. A tak jsem si koupil ještě jedno, zapálil si cigáro a čekal cože skupina ze sebe vyplodí. PROMISES jsem naposledy slyšel někdy v květnu právě v nedalekých Klatovech, kde jsem z ní byl velice zklamán a tak jsem tajně doufal, že si to u mě dneska vyžehlí. Leč nestalo se tak. Něco tam prostě chybí. Kapelu mám na poslouchanou z posledního CD i předchozích demáčů, které se mi hodně líbí, ale na živo to prostě je o ničem. Viděl jsem PROMISES už v lepší formě, ale to bylo ještě za staré sestavy a mám pocit, že jestli se sestava ještě jednou nepromíchá, bude to o ničem i nadále, přičemž docela vážně bych se zamyslel nad zpěvem.
Po PROMISES šli na věc DRACO HYPNALIS a je nutno říci, že mi kurevsky zpravili chuť. Miluji technický záležitosti navíc když jsou podtrženy silnou melodií. Téhle kapele to prostě šlape a vyplatí se pozorně poslouchat, protože tahle muzika má i ve své složitosti jasný řád. Když zpěvák ohlásil, že nyní bude následovat téměř deseti minutová instrumentálka Symphony Emol ozvala se v mé mysli averze na dlouhé skladby, ovšem opět jsem byl mile překvapen. Znovu vše poskládané tak jak má být, unášející melodie a rytmika, na jedničku zvládnutá sóla, spousta momentů překvapení, no prostě nádhera. Na závěr ještě kluci přihodili věc s názvem Cairn Cleasing Tune - Keys, kterou znám z nějaké kompilace a tak už jsem nečuměl jak péro z gauče, neboť jsem již tušil jaké zvraty budou následovat. Za zajímavost stojí i to, že se skupině konečně podařilo najít vydavatele (Pulsar Light) a to v Itálii. Takže kdo bude mít zájem to poslechnout i na CD bude mít v příštím měsíci možnost.
Na pódium se ženou šílení LANIENA MENTIS a už vzhled muzikantů dává tušit o co tady asi půjde. A zajisté, již od prvního udeření do kytar je jasné, že tohle nebudou Ti sladcí hoši, kvůli nimž si ženský rvou rodidla. Tady se jedná o brutální death metal amerického střihu a nutno říci, že docela přesně zahraný. Hudba je neuvěřitelně hutná a žene se jako neúprosně rozjetý a nasraný vlak, kterému technici zapomněli namontovat brzdy.
Přichází jemné zvolnění v podobě chladného SORATHu, který prezentuje svou novou desku Vivimos En Perpetua Guerra. Melodie SORATHu mi přijdou přinejmenším sympatické. Do skladeb jsou vkládány nenásilně, působí velice výrazně a dynamicky. Koncertní vystoupení této smečky působí velice osobitě. Skupina si vás prostě podmaní aniž by jste chtěli.
O osobitosti se dá mluvit i v případě nastupujících MARTYRIUM CHRISTI, kde se nejen o tuto záležitost stará nenahraditelný frontman zvaný Tomajda. Kapela to do nás pálí od začátku. Svůj set začíná znělkou z filmu Přichází Satan, kde se vypráví něco o Ježíškovi, načež posléze začne na něj a na všechny v něj věřící neuvěřitelný hon. Již první song Crucifiction je až po okraj narvanej death metalovou nenávistí, která sílí a převrhává pomyslný pohár při dalším songu You Bastards, o dalších věcech nemluvě. Brutalita spojená s melodikou, silné charisma a bezbožnost, to jsou MARTYRIUM CHRISTI. Z jejich setu si odnáším opět velmi silný zážitek.
A je tu konec ( teda jak pro koho ), něco kolem 90ti lidí opouští zdi malého sálečku a rozjíždí se ke svým domovům, stejně tak jako zúčastněné kapely. My, co ještě nemáme dost, se ubíráme do prostorů útulné hospůdky vedle sálu a vše končí tak, že nás hospodský ne a ne vyhnat a tak tam sedíme až do rána. Ani se nebudu zmiňovat o tom, co se tam dělo. No je taky fakt, že si pár věcí nepamatuji, takže by jsem mohl podávat klamná svědectví. Takže to zde raději ukončíme?
