Vývoj dění dával nějakou chvíli jasně najevo, že se brzy ponoříme do restrikcí, které dopadnou mimo jiné na kulturní akce. Zčistajasna se ale se začínajícím víkendem objevila informace o koncertu švédského zlého dvojbloku MARDUK a VALKYRJA v ostravském Barráku. Zastávka nahradila původně plánované vystoupení ve Vídni poté, co byl v Rakousku zaveden plošný lockdown. No, mám to asi blíž i do té Vídně než do Ostravy, ale vzhledem k tomu, že koncerty se zastoupením zahraničních kapel si možná pěkných pár měsíců zase moc neužijeme, objednali jsme lístky na celkově sedmihodinovou cestu vlakem a v pondělí vyrazili do průmyslového města. Znamenalo to mimo jiné návrat v šest hodin ráno do Prahy a téměř okamžitý přechod do roboty, ale metal se musí.
V Barráku, který odhadem pojme tak 200-300 lidí a v pondělí odhadem pojal 80 fans, nejprve zkoušíme plzeňskou dvanáctku, ale rychle přesedláme na Radegast, protože o ten je očividně postaráno lépe. K poslechu už hrají nizozemští DOODSWENS, kteří studiově figurují jako ženské duo, naživo ale, pokud mě zrak nešálil, za bicími seděla slečna a basu a kytaru/zpěv si vzali na paškál dva pánové. Snaha o určitou pravověrnost byla znatelná, ale hudebně a muzikantsky to žádná sláva není. Chtělo by se napsat prachobyčejný black metal, kterého je všude plno, ale tak zase mají Nizozemky na kontě dosud jediné album, které vyšlo letos, tak třeba se to časem někam vyvine. Zatím to nepřináší nic, co by utkvělo v paměti, i když netvrdím, že šlo o nějakou vyloženou blbost.
Zatímco DOODSWENS byli zvukově v pořádku, s VALKYRJA, na které jsem se těšil téměř srovnatelně s hlavní hvězdou, to dobře nedopadlo. Za poslední dobu jsem zažil skutečně málo koncertů (tady bych větu vlastně mohl i utnout), které by zvukově byly nepodařené, ale v případě Švédů to byl fakt průser. Jejich hudba je založena zejména na výrazných kytarových melodiích, které se v hlukové kouli téměř nedařilo nalézt. Mám tvorbu značně naposlouchanou, takže jednotlivé skladby jsem poznával, ale rozhodně si je teda nemohl užít. A to se vytasili s hity „Oceans to Dust“, „Madness Redeemer“, „Crowned Serpent“, „Paradise Lost“ nebo na závěr „Throne Ablaze“. Fakt jsem se snažil, šel dozadu, dopředu, ale nikde to nebylo lepší. Velká škoda.
Samozřejmě mi přišly na mysl myšlenky, že jestli jsme absolvovali cestu přes třičtvrtě republiky za koncertem a užijeme si pár hodinek zvukové koule, tak asi budu maličko nasranej. MARDUK to po nějaké půlhodince spustili s otvírákem z poslední desky „Werwolf“ a jo, nebylo to ideální, ale oproti VALKYRJA vlastně křišťál. Asi zvukař tentokrát uměl jenom kapely s jednou kytarou... Kopáky zprvu zněly jak špejle, ale postupem setu se to dalo do pořádku a švédské komando to do nás rvalo hlava nehlava. Myslím, že jsem MARDUK poprvé viděl se Simonem „Bloodhammer“ Schillingem za bicími, pálí to tam skutečně jak ďábel a takové „Hangman of Prague“ nebo „Slay the Nazarene“ byly oproti studiovkám hodně napálené. Některým skladbám to prospěje, jiným nikoli, stejně jako kopákové salvy, které jsou občas proti původnímu materiálu dvojnásobné.
Diskografii MARDUK prořízli vskutku poctivě, takže se dostalo jak na mortuusovky „Seven Angels, Seven Trumpets“, „Viktoria“ nebo „Frontschwein“, tak na skladby z předchozí éry „Materialized in Stone“, „The Sun Has Failed“, „World Funeral“, „Beyond the Grace of God“, „Those of the Unlight“ nebo „Wolves“. Set jsem si užíval čím dál víc, Mortuus jako obvykle předváděl perfektně prohnilý vokální výkon, ale uteklo to poměrně rychle... každopádně na úplný závěr se čtveřice vytasila s „Panzer Division Marduk“, to už jsem nevydržel a po pěkných pár let nalétl do kotle vysloužit si několik úderů.
Nakonec se tedy výlet do Ostravy vyplatil. Diváctvo sice mohlo být rozsáhlejší, ale vzhledem k tomu, jak narychlo byl koncert svolán, konal se na konci republiky a v platnost vešla nová opatření, byla i ta necelá stovka fajn. Díky lidem z Barráku za rychlou reakci na zrušený rakouský koncert.
