Ačkoliv jsem s Paradise Lost skončil více méně po albu Draconian Times, tak jsem většinou dal šanci i dalším počinům těchto ostrovních harcovníků. Některé jsem vypnul hned, další jsem doposlouchal do konce, ale žádné se mi nelíbilo natolik, abych ho zařadil do sbírky. A rozhodně to nebylo jen proto, že už nehráli doom/gothic metal. O novém album se mluvilo jako o určitém návratu k metalu a starším časům. Tak daleko bych to teda neviděl, ale slovíčko metal má v současné tvorbě Paradise Lost určitě místo. Není to sice žádné zběsilé strouhání kytar a blití do mikrofonu, hudba se unáší na podobných zvukových vlnách jako novější Tiamat (třetí skladbu Grey jako by zpíval sám Edlund), ale mainstream to není. Takový rozumný kompromis mezi výraznými, temně laděnými melodiemi a ostřejším projevem. Slovo ostřejší berte s rezervou, kytary sice riffují, ale zvuk výrazně neškodí. Samply ustoupily do pozadí, muziku jenom podbarvují a nositelem hlavních motivů je opět kytara (Gregor Mackintosh pořád skvěle umí a jeho hra je pro kapelu charakteristikou). Tolerantnější(!) metly si na některé pasáže po delší době zase vypráší kštici. Nejvýraznějším a už jediným pojítkem mezi starší tvorbou Paradise Lost a novou deskou je atmosféra. Neveselá, melancholická, přitom ne přehnaně depresivní, prostě taková, jaká k Paradise Lost sedí. Nick Holmes se už dávno vzdal deathového projevu za mikrofonem a nepochybně zpívá velmi dobře (zpěv je další dominantou současných PL), ale trochu jednotvárně, sem tam nějaká menší změna ve výrazu by nebyla na škodu (třeba chropot:-)). Až na pár ?tralala? popěvků nemá album výraznější slabinu, nechybí hitové skladby a přestože to není šálek mého čaje, tak mě oslovilo a překvapilo. Příjemně.
Čas: 46:44
Seznam skladeb:
- Dont Belong
- Close Your Eyes
- Grey
- Red Shift
- Sun Fading
- All This Was
- For All You Leave Behind
- Accept The Pain
- Shine
- Spirit
- Forever After
- Over The Madness
