Během posledních několika dnů jsem se snažil omotat si kolem prstu tvorbu blackmetalového tria ACÉDIA z Québecu. Hudebně mírně vyšinuté album blížící se místy transkosmické magistrále se skládá ze šesti skladeb vtahujících posluchače do klaustrofobického pocitu stísněnosti.
Musím říct, že mi hned na první pohled u novinky moc nesedl obal, na rozdíl od prvního alba „L'exil“, kde byl použit obraz od vlámského malíře Petera Paula Rubense Pád vzbouřených andělů. I motiv obalu druhého alba „Les supplices de l'apathie“ byl vzhledem k hudebnímu žánru zvolený vhodněji.
Harmonické orgie ACÉDIA, inspirované avantgardní hudbou bohatou na rytmické kytarové zlomy zběsile vrčící kytary, leckdy připomínají balalajky ruských rolníků z doby Petra Velikého. Žádné kýčovité pagan melodie, pouze agresivní masáž, nekompromisní sypačky zvýrazněné zpěvákovým posedlým vytím. Album je nazpíváno (?) ve francouzštině, Québec je jediná kanadská provincie, kde je oficiálním jazykem francouzština, všechno tedy souvisí se vším. Pokud pro někoho tyto atributy staví takovýto materiál do role nestravitelné pomeje, neztrácejte čas.
Blasfemická expedice startuje ve stanici „La fosse“ kde se střídají snad nejagresivnější pasáže alba s docela hravými momenty, na mysl mi přichází styčné plochy se stájovými kolegy SIMULACRE. Arsenaultovo blast beatové bubnování až po přímočaré klidnější rytmy funguje v „Mont obscur“. Když se ve „Fracture“ ozve vokál, je to trýznivé a z jeho podání mrazí až do morku kostí. ACÉDIA se nikdy, hlavně od druhého alba, nebáli dlouhých kompozic. Z tohoto pohledu z alba nenápadně vyčuhuje „L'art de pourrir“, která jakoby volně navazovala na předešlou skladbu. Nejen vokálem se tahle zvuková stěna valí se zlým úmyslem. V nepolapitelném fofru se všudypřítomnou disonancí a drásajícími basovými linkami mašíruje enfant terrible celého alba, předposlední „L'inconnu“. Za pokřivených výkřiků propastného zoufalství přistáváme na zlobou protkané halucinogenní tapiserii, zatímco v „Brûlure du temps“ stále útočí násilná hudba. Ufff…
Zprvu jsem si ani za ďábla nepamatoval název kapely, která se mi dostala na stůl. Teď si díky výše popsanému název tohoto maniakálního tria a akcent jejich tvorby pamatuju. V porovnání s deset let starým debutem „L'exil“ jsou markantní dva zásadní rozdíly. Původní bubeník Julian LeBreux, na rozdíl od současného bubeníka Charléli Arsenaulta, hojně využíval činely a plechy obecně, nebo spíše byly v mixu více vytaženy, což vytvářelo sofistikovanější dojem. Za druhé Landryův zpěv se z primitivního krákorání proměnil na ještě zlověstnější nástroj. Obě kytary si jedou čtyřicet minut to své picking tremolo, postupně se ale poslech stává ani ne snad masomlejnkem, ale pořádným kutrem se sadou hodně ostrých nožů a vysokými otáčkami. U takto žánrově posazených alb bych uvítal spíše punkovější model o délce větší než malé, dejme tomu do 30 minut. Po poslechu si připadám jako bych „slezl“ z gilotiny a lehnul si do rakve se setnutou hlavou mezi koleny. Kdyby zlo s apatickou povahou moderního života nadnášelo, ACÉDIA by na svět pohlíželi hodně zvysoka.
Přesné hodnocení: 6,5/10
Seznam skladeb:
- La fosse
- Mont obscur
- Fracture
- L'art de pourrir
- L'inconnu
- Brûlure du temps
Čas: 40:03
Sestava:
- Pascal Landry – kytara, basa, zpěv
- Marc-André Bérubé – kytara
- Charléli Arsenault – bicí
