O své účasti na pražském koncertě „šílených masek“ jsem ještě týden před událostí neměl nejmenší tušení. Nejsem totiž tak docela cílovou skupinou a i když nějakou znalostí tvorby Američanů zasažený jsem, jde spíše o lehké cupitání po povrchu. Kdo je však zasažený velmi a vědomostmi o albech, jednotlivých členech i jejich maskách přímo přetéká, je můj čtrnáctiletý synátor, jemuž patří dík za rozšiřování obzorů a velice, velice vydařený večer. Ale popořadě…
S úderem devatenácté hodiny naběhli mladíci VENDED. Od úvodních tónů jsem nemohl zapudit dojem, že sleduji velkou snahu o přiblížení se hlavním hvězdám, kde i pěvec sjíždí podobnou vlnu, na které balancuje Corey Taylor – a jak se později ukázalo, nebyl jsem dalek pravdy. Frontman VENDED je totiž jeho synem a v bubeníkově těle pro změnu proudí krev „klauna“ Shawna Crahana, posledního ze zakladatelů SLIPKNOT. Svou vymezenou porci času uchopili sice s nasazením a řádnou dávkou energie, ale za sebe mohu říct, že ve mně jejich set nijak nezapomenutelný dojem nezanechal. Snad jen, že hluboce smekám před tlučmistrem, který i přes zdravotní lapálie s horní končetinou odmlátil vystoupení na jedničku.
To s nástupem ukrajinských JINJER míříme do docela jiných pater. Sic se znovu bavíme o žánru, který byste v pisálkově sbírce hledali marně, ale bavil jsem se o mnoho lépe než u předchozí kapely. Madam Tatiana Shmayluk patří k těm vyvoleným, jež si vaši pozornost získají okamžitě s příchodem na pódium. Každé její gesto, taneček či rozhýbání krčních obratlů mají až hypnotický půvab a to jsem se ještě nedostal k tomu nejdůležitějšímu – pokladu, jež ukrývá ve svém hrdle. Ať už mluvíme o growlu, řevu nebo čistém zpěvu, vše naprosto perfektní a suverénní. V podstatě nemohu pronést k setu JINJER žádnou výtku, hodně dobré.
Co čekat od hlavních hvězd SLIPKNOT? Bude to cirkus, kde je hudba až na druhém fleku? Bude to s hrůzným zvukem, jež dle několika referencí hyzdil předchozí zastávky, nebo co vlastně nezasvěcený může čekat?
Konec vtíravým myšlenkám končících otazníkem přináší jednadvacátá hodina, kdy jde plachta dolů a začíná to, kvůli čemu dorazila drtivá většina bezmála zaplněné O2 arény. Kolbiště připomíná písmeno U, kde se na jeho vrcholech asi v třímetrové výšce činí oba perkusionisté, kteří se zároveň starají o doprovodný řev, bicmen klasicky za zpěvákem, po jeho levici „šmrdlák“ gramodesek, po pravici klávesák a zbytek kapely pohybující se dole dle vlastní libovůle. Při první skladbě ještě ne, ale od „Wait And Bleed“ mám otázku týkající ze zvuku vyřešenou. Nejspíš už jsem zažil lepší, ale stoprocentně i mnoho horších a co se mne týká, nazvučení v Praze bylo v naprosté pohodě. Možná mohl být víc vytažený zpěv Coreyho Taylora a lehce zastřená kytara „sedmičky“ Micka Thomsona, ale v celkovém vyznění burácejícího spektátlu šlo o záležitosti z kategorie malicherné. Dokonce i má ne zrovna oblíbená „Dead Memories“ dostala v živém provedení ty správné koule a bavila.
Mám-li odpovědět na výše položenou otázku zda to byl cirkus? Tak to si pište, a jakej! Plameny šlehaly o sto péro a hřály až několik desítek metrů od pódia, sem tam proběhla nějaká exploze, perkusionisté obří bubny pranic nešetřili, sem tam hodili taneček a vydávali se na výlety (zvlášť Michael Pfaff byl v tomto směru mimořádně aktivní), „šmrdlák“ Sid Wilson též neokupoval pouze přidělenou značku a sbíhal, držíc masku z minulosti v ruce, ukázat davům, že je opravdu hnusná. (úsměv) Coreyho proslovy mezi písněmi byly tak akorát a i když nemám srovnání s více zhlédnutými shows, měl jsem pocit, že to zpěváka v Praze tuze baví. Hlavnímu městu se navíc dostalo velké cti, ochutnat jako první na světě živou verzi nové skladby „The Dying Song“.
Velká poklona a smeknutý klobouček patří obecenstvu, bez kterého by zážitek ze čtvrtečního večera ani zdaleka nebyl úplný. Věřte, že pohled na komplet skákající O2 arénu (no dobře no, na její stojící část) byl naprosto úchvatný.
Po vyřvaných přídavcích nadchází čas prozatímního loučení (srdečného z obou stran) a po cestě domů zpracovávat dojmy a třídit pocity z proběhlého večera. Synátorovi se splnil sen a za sebe mohu říct, že když budou příště hvězdy znovu nakloněny, moc rád si to zopakuji.
Super zážitek po všech stránkách.
Disasterpiece
Wait and Bleed
All Out Life
Sulfur
Before I Forget
The Dying Song (Time to Sing)
Dead Memories
Unsainted
The Heretic Anthem
Psychosocial
Duality
Custer
Spit It Out
People = Shit
Surfacing
Fotky: Alice Frimlová
