Hned na úvod podotýkám, že jsem tetováním nepolíbený a můj vztah k tomuto fetiši je zcela neutrální a řadím se k těm, kteří dají na subjektivní pocit líbí nebo nelíbí.
Cílem cesty do Strakonic může být pro někoho dudácký festival, nově otevřené Muzeum středního Pootaví nebo například Tattoo Jam. Ve všech případech se jedná o opojnou kratochvíli a příjemně strávený čas tam, kde se cítíte dobře. Tattoo club ve spolupráci s Městským kulturním střediskem Strakonice letos konečně po dvou letech mohl uskutečnit 17. ročník Tattoo Jamu, a tak bzučícím mašinkám nestálo nic v cestě pod kůži návštěvníků lačných po uměleckém zkrášlení svého zevnějšku v podobě kérky nebo aplikace chirurgické oceli. U Otavy představilo tetovací nádobíčko osmi stovkám návštěvníků celkem 50 tetovacích studií z Česka a bylo toho na sledování i focení v průběhu dne až až. Duch psychobilly, rockabilly a kdoví jaké ještě „billy“ prožívá u nás malé obrození. Číra, kokrhely tetování, hnáty, lebky, DIY propriety, odborná literatura, šperky, ale i odvážné matoucí outfity. Ten, kdo nedá na první dojem, zjistí, že za drsňáckou vizáží se skrývá přátelská komunita podobně smýšlejících lidí, kde není prostor na přetvářku nebo nedej čerte na faleš a levotu.
Tattoo Jam není jen o tetování, ale také o hudbě. Jelikož jsem měl ještě nějaké povinnosti v nedaleké sportovní hale, do bujarého veselí jsem se vrátil po 20. hodině; FOUSATEJ HAT hrál údajně od 16 hodin, takže bohužel nemůžu sloužit.
Večer se na prknech, co znamenají svět, fyzicky doslova ztráceli pražští punk's SPS. Ty již čtvrtou dekádu táhne malý velký punker Zdeněk Růžička. Osobně je mám spojené s pravěkem a jejich třískladbovým otiskem na vinylové kompilaci „Epidemie“ (1990) a prvníma dvěma studiovkama „Jsme v hazlu“ s obalem poblitýho hajzlu a následně „Podivný dědictví“. Ostatně kapela některý kousky („Máma“, „Intro“, „Podivný dědictví“, Svoboda 89“, „Exhalace“, „Černá ruka“) z těchto alb hraje dodnes jako the best of. Určitě je fajn mít v playlistu hity věčně zelené, ale na rovinu, třicet let starý „pecky“ nemůžou mít už jen z principu tah do soupeřova vápna. Z posledního alba „Adios, kamarádi pankáči“ (2020) byly k mání hitovky „Adios“ nebo Vršovickej voříšek“.
Před více jak 20 lety po rozpadu formace LOS BANDIDOS vzniknuvší GREEN MONSTER vystoupili ve večerním programu jako druzí. V čele tria ve složení kytara, kontrabas a bicí stojí fotr české psychobilly rodiny, Radim „Cosmo“ Kosmák. ZELENÁ VOBLUDA rozpumpovala pod pódiem v řádu jednotek několik zombíků disponujících špetkou sil z předchozího gigu SPS. Sice nejsem cílovka kontrabasových orgií, ale musím uznat, že rock´and´rolloví vyvrhelové umí parádně rozhoupat stylově zrestaurovaný Cadillac.
Závěr večera obstarali TELEX TRIBUTE, což není nikdo jiný než členové dnes již bývalé DELIKVENCE 11 (Vlčák - kytara, Maty - basa a Jeny - bicí) kolem frontmana Karla Bouši, (mj. ten Karel, který se dvěma kamarády, manželkou a synem Martinem přišel s nápadem uspořádat Tattoo Jam). Repertoár byl navýsost zřejmý, hrálo se jasně, stručně, výstižně z alb „Řeznickej krám“ a bestovky „Punk rádio“. Příval hitovek, jako „Skejttová Růžena“, „Poběhlice“ „Lidi, děti, kanibali“, nesměla chybět vzpomínka na Káju Gotta, přerušila kapela cca v polovině setu a vyhodnotila situaci z pohledu výkonu bubeníka jako marnou snahu.
Koncert, a tedy celá show po necelých 14 hodinách (první strojky vrněly již od 10 hodin) dospěla k závěru. Na konci nesmělo chybět obligátní poděkování z úst uznávaného tatéra a člena organizačního týmu Pavla Koubka.
Z pohledu ozvučení se kvůli poměrně velkému prostoru, který místní kulturák nabízí, jednotlivé nástroje ztrácely jako osamělá koule na biliárovým stole, což chvílemi vytvářelo hezky česky zahuhlaný zvuk.
Půl hodiny po jedenácté odemykám nějakým dobrákem pomočené kolo (naštěstí dotyčný neměl již dostatečný tlak, tudíž stačil potřísnit pouze ráfek) a s batohem velikosti pavlačového uhláku mizím přes stavební technikou rozbombardovaný most Jendy Palacha k domovu.
