Určitě to sami dobře znáte. Kamarádi něco doporučují, kritika to vynáší do nebes a vám se i přes veškerou snahu nedaří velebené dílo, respektive těleso, dostat skrze uši do hlavy. Pak ale, snad zázračnou shodou okolností, momentální vstřebávací náladou, nebo nevím čím, začínáte pomalounku sbírat střípek po střípku a než se nadějete, objevíte a oceníte krásy dříve nepochopitelně skrytých pokladů.
Tímto případem pro mne byli právě Norové LEPROUS a ty z vás, které jejich tvorba alespoň zlehounka otřela, asi nepřekvapí, že tou pomyslnou zdí, přes kterou jsem se nemohl přehoupnout, byl zpěvák Einar Solberg a jeho specifický vokál. Charismatický Nor se výšek vskutku nebojí, někdy si skoro až zajódluje a pokusy s CD „Malina“ nebo „Pitfalls“ končily fiaskem. Pro průnik do světa LEPROUS bylo třeba zajít ještě kousek dál do historie souboru. Poslech alba „Bilateral“ stal se doslova osvícením. Vše najednou bylo, jak má být, původně nepochopená díla získávala svou logiku a Solberg? Cha, ani si nechci představovat, jak by bez něho LEPROUS zněli.
Loňský „Aphelion“ je v pořadí sedmým zásekem a nahlédnete-li do diskografie kapely, mohl by zaujmout fakt, že se od debutu z roku 2009 daří udržovat dvouleté rozestupy mezi jednotlivými alby.
Do toho nejnovějšího mne doslova vtáhla dramatická „Running Low“. Jednou z mnoha věcí, kterých si na LEPROUS cením, je schopnost posouvat se dál a přitom zůstat lehce rozpoznatelní v několika okamžicích. Jsou to hlavně emoce, jež ve vás ta která píseň, chcete-li i jejich fragmenty, probouzí, a hned úvodní kousek je v tomto ohledu více než štědrý. Nahoru-dolů, zmar a naděje, bolestné umírání i exploze euforického znovuzrození. Hudebně snad trochu jemnější, pocitově přitom temné a do jisté míry smutné.
Nerad se u podobně laděných alb pouštím do hlubšího rozboru jednotlivých skladeb a ani zde nemíním činit jinak. Z celé desítky písní nenacházím vyloženého favorita, na druhou stranu ani vyloženě slabý kus, který by mi trávil mysl a zážitek kazil. Každá nabízí zboží, jež v mé osobě neomylně cílí na spolehlivého kupce. V „Out Of Here“ si užívám znovu souboje jemnosti a výstřelu z veleděla v podobě energického nástupu kapely, kdy víc než půlku songu táhne Solberg jen za decentního přispění syntezátorů, v dynamické „Silhouette“ energii a sílu. V pořadí čtvrtá „All The Moments“ si mne získala „jižanskou kytarou“, podmanivou naléhavostí a naprosto bombastickým refrénem, který mi zas a znova pumpuje do duše nadšení. Počáteční rozjímání na začátku „The Silent Revelation“, zda se mi do přehrávače omylem nevloudili RED HOT CHILI PEPPERS, naštěstí přeruší zvuk kláves a ty posunou vnímání správným směrem. Troška funky koření neškodí, navíc refrén je opět typický made in LEPROUS.
V odstavci výš sděluji, že nenacházím vyloženého favorita, ale musel bych-li přece jen určit svoji nej, ukázal bych po dlouhém rozmýšlení na desátou, album zavírající „Nighttime Disguise“. Temnější, tak trochu rozervaná věc, která umí pohladit, ale i řádně nafackovat. Shrnuto podtrženo v sedmi minutách.
O vůdčí roli Solbergova charismatu nepochybuji ani vteřinu bezmála hodinu trvajícího díla a je to právě on, kdo vrhá na plátno hlavní obrysy rodící se postavy, ale bez barev a detailů, jež dodávají ostatní nástroje, nelze na obraz pohlížet okem spokojeným. A to ať už mluvíme o klasickém rockovém základu, nebo hlasech violoncella či houslí. Album je doslova nabušeno silnými melodiemi, kde není nouze o melancholické jemné pasáže. Vokál se místy mění ve vybroušenou jehlici, jež se skrze ucho zabodává přímo do mozku, ale vše ve vyvážené míře, a i když se nezřídka pohybujeme v popových vodách, pocity trapnosti, nebo nepatřičné podbízivosti, se zkrátka nedostavují. „Bilateral“ zůstává nepřekonán, nicméně skvělé „Aphelion“ je.
Seznam skladeb:
- Running Low
- Out Of Here
- Silhouette
- All The Moments
- Have You Ever
- The Silent Revelation
- The Shadow Side
- On Hold
- Castaway Angels
- Nighttime Disguise
Čas: 56:08
Sestava:
- Einar Solberg – vocals, keyboards
- Tor Oddmund Suhrke – guitars, vocals
- Baard Kolstad – drums
- Simen Daniel Borven – bass
- Robin Ognedal – guitars
