Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
ASMODEUS - "Pobřeží královny Marie"

7. 8. - 11. 8. 2018, Jaroměř – Vojenská pevnost Josefov

Počasí: Teplo, teplo, teplíčko… bylo příjemně.

Hláška dne: „Zpíváš jako Danzig.“ (Nejmenovaný fanoušek nejmenovanému fanouškovi, když začal neskutečně falešně zpívat.)

Dostávám blbý nápad a následně ho i realizuju. Jedu na první kapelu závěrečného dne. Dne, v kterém bychom už teoreticky měli mlít z posledního, což se ale zatím pořád kupodivu neděje. Při vstupu do areálu, který je už po pátku opět zalitý sluncem, hraje na pódiu italská legranda GUINEAPIG. Ono popravdě to zase taková sranda při pohledu na stage nebyla. Kluci hrají klasický chrochtací gore grind, který nezní nijak extra. U podobných kapel se nabízejí očekávání, že se aspoň bude něco dít na pódiu, což se také nekonalo. Celkem normálně vyhlížející kluci hráli tu nejprimitivnější formu hudby a tvářili se u toho docela vážně. Každopádně lidi chtěli blbnout a v podstatě jim bylo šumák, co za grind se z beden line; kdyby tam někdo pustil kazeťák, dopadlo by to asi stejně a v kotli by se pařilo i tak. Fans nešetřili úsměvy, někteří přišli řádit v převlekách a jeden mládenec se nám rozhodl ukázat své péro. (Coornelus)

Sobotní den pro mě začal stejně jako ten páteční hned první kapelou. Tou se pro letošní rok stali Italové GUINEAPIG. Tohle sympatické trio drtí goregrind jak se patří. Set by to byl jistě zajímavý, jenže zvukově to nějak vázlo, proto jsem si z repertoáru, který kapela předvedla, vyzobal jen některé štychy. Ten zbytek mi jenom prosvištěl ušima. Na začátek sice nic, kvůli čemu by se vyplatilo vstávat dřív, ale na stranu druhou aspoň bylo co poslouchat. (Luma)

Následující COFFINS byli jedinou partou, kterou jsem z dopoledního programu vlastně vidět chtěl. Japonský starobylý death metal s prvky doomu a v rychlejších partech prvky punku (bicí) se předvedl v celkem slušném světle, nicméně na základě jejich desek jsem čekal, že na mě zapůsobí víc. Možná to bylo až určitou jednoduchostí, jakou byla celá show vedená (v tomhle směru byl bubeník vyloženě úsporný), možná denním světlem (tohle by asi bývalo sedlo lépe na Oriental stage), každopádně žádná velká vlna nadšení se na mě nepřehoupla. (Coornelus)

Co dál? Z domácí přípravy (notýsek se zápisky nepotřebuju, mám hlavu) vím, že následující skupiny je lepší nebrat, ale dávám na rady brutálovské brožury a dám šanci několika kapelám, které neznám. Nedopadlo to úplně dobře. Po COFFINS nastoupili ANGELMAKER hrající klasický krabcore s dvěma zpěváky navíc, kteří se rozhodli svým řevem zbořit pevnost. Tak to by nešlo. Další partu AKERCOCKE dávám přesně jeden a půl songu, a jestli si někdo myslí, že jsem protivný, tak ať se obrátí jinam, jedna nejmenovaná celebrita ze stánku F.O.B. šla tu dlouhou štreku k pódiu, zhlédla kapelu necelou minutu a zase šla hned zpátky. (úsměv) Z desky poměrně slušně znějící technický death metal naživo vůbec nefungoval, za což mohly i o poznání horší živé vokály. Na následující NORTHLANE jsem vydržel zhruba tři minuty a utvrdil se v tom, že poslouchat metalcore mi prostě nejde. Tak zhruba takhle dopadl můj trojboj s pro mě neznámými kapelami. Na další objevování už jsem neměl dost odvahy, nehledě na to, že byl před námi celý den a part, které jsem chtěl vidět, bylo až nezdravě moc. (Coornelus)

Kapelou, na kterou jsem byl docela zvědavý, byli PLINI. V podniku, ve kterém pracuju, čas od času hrají nadaní zahraniční muzikanti, kteří pomalu dobývají svět svým umem. I u tohoto čistě instrumentálního projektu šlo vidět, že to, co mladý muzikant předvádí, se jen tak někde neslyší. Ale! Nepochybuji o tom, že by takováto kapela neměla na Brutalu své místo. Jen bych ji pro příště rád viděl na menším pódiu. Tam by ta atmosféra byla podstatně zajímavější. (Luma)

ORIGIN pro mě dnes byla jasná volba. Problém byl pouze v energii, která pomalu začala docházet. Tohle americké kvarteto mám opravdu rád. Všechno to, co chlapi předvádí, je neskutečný chlív. Dnešní set byl sice trochu slabší než obvykle, protože na pódiu chyběl Mike Flores, který běžně v rukou třímá baskytaru a zvukově to bylo docela znát. Nicméně i tak to byl náhul jako svině. Být muzikant, tak svůj nástroj po tomto koncertě pověsím na hřebík. (Luma)

To u UNLEASHED bylo vše v naprostém pořádku. Kapelu soustavně sleduji někdy od konce devadesátých let a i přesto, že jsou tito Švédi poslední dobou na nahrávky skoupí, tak fanoušci na ně slyší. Prostě death metal švédského střihu táhne i nadále. V podstatě by se dalo napsat, že se pánům okolo Johnnyho Hedlunda opět podařilo Josefovskou pevnost rozdrtit do poslední cihly. Pro mě další vystoupení, které jsem rád zhlédl a především poslechnul. Díky. (Luma)

Na rozdíl od kamaráda jsem měl „notýsek“ s domácí přípravou a u kapel, které se rozhodl „objevit“, jsem měl zápisky typu „ne, moc brzy“, „deathcore, 0 %“, „metalcore, ne“, a jak vidno, je lepší cáru papíru věřit. (úsměv) A platilo to i o UNLEASHED, u nichž jsem měl poznámku „asi ano“. A dobře jsem udělal, že jsem se na partu, která už pomalu ryje do pažby třetí křížek, vyrazil. Švédští veteráni, jejichž sestava drží pohromadě dlouhé roky, odehráli velmi kvalitní koncert, který neměl slabin. Typický severský death metal, jasně strukturovaný, precizně odehraný i odzpívaný, jako start do posledního dne z mého pohledu ideální rozjezd. (Johan)

Jeden z důvodů, proč stále a pořád na BA jezdím, je to, že vždy je nabídnuto i několik lahůdek, které by jinak člověk neměl možnost běžně vidět. Letos to byli například EXHORDER nebo švýcarská legenda MESSIAH, která už čeří metalové vody od poloviny osmdesátých let. Takže nebylo co řešit a po UNLEASHED se přesouvám vedle, kde už nad pódiem visí plachta s klasickým logem. Nebudu tvrdit, že jsem velkým znalcem jejich tvorby, ale třeba „Rotten Perish“ si občas na vinylu rád protočím. Pánové otočili kormidlo směrem do minulosti a nezklamali. Bylo vidět, že se baví a že mají především něco odehráno. Nějaké připomínky bych měl k vokálu, ale jinak se jejich thrash/death dobře poslouchal a než jsem se nadál, byl konec. Ne že by jejich vystoupení pro mě patřilo k těm, na které budu i po letech vzpomínat se slzou v oku, ale jsem moc rád, že jsem měl možnost tuhle legendu vidět. Mimochodem, poslední skladbou byla šleha „Extreme Cold Weather“. S ohledem na klimatické podmínky během celého festu mi její zařazení do programu přišlo, mírně řečeno, trochu cynické (smích). (Goro)

Opravdové tři lahůdky hrály v programu těsně za sebou a musel jsem se tak přesouvat. Po dlouhých 14 letech se probudili Švýcaři MESSIAH a dostali šanci rovnou na hlavní scéně. V úvodu jsme si zacestovali časem až do roku 1986 až k jejich debutu „Hymn To Abramelin“ a tím se odpálila skvostná death/thrashová jízda. Matadoři stihli zahrát devět fláků napříč diskografií a každý byl unikát. Krom debutu dostalo větší prostor jejich zásadní album „Choir of Horror“. I když jsem poslouchal poměrně zpovzdálí, tak zvuk se mi zdál sakra heavy. Tohle se mi na Brutal Assaultu líbí stále více, že nám nepamětníkům dopřává listovat si v encyklopedii historie metalu. (Kubina)

MESSIAH kolidovali s ARKHON INFAUSTUS, vidět jsem chtěl obě kapely a začal jsem u MESSIAH, protože následovali hned po UNLEASHED na „hlavním náměstí“. Ale po chvíli se ukázalo, že švýcarské veterány nemůžu poslouchat, respektive můžu poslouchat muzikanty a nevydržím poslouchat zpěváka. Po páteční mizérii Nattefrosta šlo o další vokální faux pas… takže jsem při druhé skladbě pelášil na francouzské pekelníky, což se ukázalo jako dobrý nápad. Black/deathoví ARKHON INFAUSTUS (což je vlastně hlavně DK Deviant, kolem kterého se ostatní střídají) se předloni vrátili po sedmileté pauze na scénu, odehráli ve stanu jeden z nejlepších koncertů, jaký tam byl k vidění. Zvuk přál mnohem více než jiným spolkům a navíc to byla hudební kvalita. (Johan)

ARKHON INFAUSTUS se rouhali výborně! Konečně poměrně slušný zvuk na třetí scéně dal vyniknout téhle francouzské úderce. Tohle byl zlomyslný black death té největší kvality. Z kapely byla jasně cítit v kytarách ona slavná francouzská škola, kterou v tomto žánru kapely dotáhly na vysokou úroveň. Precizní práce, která u mě vyvolala vzpomínky na mou nejoblíbenější partu z tohoto ranku AOSOTH, kteří na stejném místě plenili před čtyřmi roky. (Coornelus)

DOG EAT DOG a jejich deska „All Boro Kings“ je prostě devadesátková klasika a na skladbách „Who´s The King?““ a „No Fronts“ jsme vyrostl. Když usměvavý zpěvák John Connor tvrdil, že to bude dobrá party, nekecal. DOG EAT DOG to rozjeli ve velkém stylu a publikum, i přes úvodní hip hopovou pasáž, strhli na svou stranu. Jejich mix HC, punku, rapu a ska dokázal vtáhnout lidi do hry a když zazněla už zmiňovaná „Who´s The King?“ změnil jsem se v hovado a užil si jí v kotli. I když  DOG EAT DOG už 24 let pořádně nic zajímavého nesložili, tenhle koncert se jim vydařil a já byl maximálně spokojený. (Coornelus)

Namlsaný z předchozího zážitku jsem dolezl na MetalGate, kde na mě čekalo nejlepší vystoupení celého festivalu. HIRAX přijeli vyučovat thrash metal. Basová kytara a kopák dodávaly koncertu úžasný klubový nádech, při kterém brněl každý orgán v těle a undergroundový démoni spokojeně předli. Do toho si připočtěte jiskřící kytary a ječícího černého ďábla, jenž by byl asi zrovna schopný položit i život. Ano, Katon W. De Pena je velikánskou osobností. Jelikož umí komunikovat s publikem, tak ho hned strhnul na svou stranu a vystoupení vygradoval do skoro až fotbalové atmosféry. Takže: „Ole ole ole ole! HIRAX! HIRAX!“ (Kubina)

Další lahůdku na zadní scéně přichystali HIRAX. Narvaný stan žral Katonovi každé slovo a aplaudoval každý song, vcelku pochopitelně se při thrashových nakládáčkách strhla pěkná mela a rozjel circle pit. Na předákovi vůbec nebylo znát, že už má padesátku za sebou a skotačil jako dvacetiletý mladík, k tomu stíhal parádně zpívat a nešetřil ani pověstnými grimasami. I jeho práce s publikem byla příkladná a HIRAX nakopali zadek kdejaké slavnější partě, tohle byl true thrash! (Johan)

Pamatuji si, jak nás album „The Key“ v roce 1990 rozsekalo. Promyšlený death metal s vesmírně znějícími klávesami působil jako zjevení, takže jsem se těšil, jak budou staré skladby po těch letech znít. Ono se sice kolem kapely událo dost věcí, sestava i název měnily, ale když se objevilo jméno NOCURNUS s doplňkem AD v programu, měl jsem jasno, že tohle prostě musím vidět. Ale natěšenost vzala záhy za své. A nejspíš za to mohl zvuk, i když nejen ten… Klávesy aby jeden mezi kytarami lovil (přitom na albu mají významnou roli), kytary taky nezněly zrovna výstavně a zpěv rovněž neoslnil, i když chápu, že stíhat zpěv i bicí není úplně snadné. Ve finále mi to přišlo vyčpělé a nezajímavé a po třech skladbách jsem řekl NOCTURNUS AD adieu. (Johan)

Další trefou do černého byli NOCTURNUS AD. Na to musíte mít buňky, aby se to dalo vstřebat. (smích) Hudební šílenství s melodiemi nekonečnými jako vesmír a zvraty jako z jihoamerické telenovely. Skoro hororový nádech tomu dodával klávesák. Člověku se nechtělo věřit, že poslouchá cca. čtvrtstoletí staré songy – tak moc materiál z alb „The Key“ a „Thresholds“ předběhl dobu. Kdyby jsem teď šel spát, tak by se nic nestalo, protože sérii třech silných vystoupení těžko něco mohlo přebít. (Kubina)

Naprosto přesně si pamatuju, jak jsem před několika dlouhými lety poprvé přijel na Brutal, kde svůj set právě rozjížděli BELPHEGOR. V té době jsem byl někde u zvukaře a kvůli nerovnému terénu nebylo na kapelu ani trochu vidět. Ono to ve finále bylo stejně jedno, protože jsem ihned roztočil vrtuli a tu zastavil až s posledními tóny poslední skladby. Dnes, o řadu let později, kdy je na podium vidět snad odkudkoli, jsem se nestačil divit. Ti hrozně zlí muzikanti dnes asi řežou metal pro masy a dle toho to i vypadá. Nebylo takřka nic, co by mi nepřišlo naprosto podbízivé. Je mi líto, ale ten koncert vypadal jako obyčejné divadlo ochotníků, kteří se do svých rolí neumí tak docela vžít. (Luma)

Čekání na ABYSMAL GRIEF nám zpestřila ĽAHKÁ MÚZA vystupující na K.A.L. stage. O kapele jsem zatím pouze četl a byl jsem docela zvědavý, jak v současné době trio existující neuvěřitelných třicet čtyři let bude znít naživo. Současnou sestavu tvoří Gudrun (zpěv), 667 (kytara) a iNova (baskytara), kteří do potemnělého sálu vysílali těžko zařaditelnou experimentální muziku, která snesla přídomky gothic, post punk, industrial, electro. Obě dámy i pán byli oděni v extravagantních kostýmech a působili jako figury z nějakého sci-fi filmu, ostatně ani muzika by se v takovém bijáku neztratila. Bylo to působivé a neobvyklé představení, ale na seznámení mi stačila čtvrthodinka. (Johan)

ABYSMAL GRIEF předvedli svůj standard, což znamená, že byli výborní. I přes světlo se jim podařila navodit smuteční nálada a lapit do svých pohřebních nálad přítomné fans. O kapele a jejich živých setech už jsme tu několikrát psali a platí pořád to samé, když je máte rádi, je to s nimi zážitek. Jediné menší mínus byl výběr skladeb. Osobně bych si dokázal představit jiný playlist, ale co nadělám? Moc díky organizátorům, že tuhle nevšední a stále utajenou partu přivezli do Jaroměře a umístili je na Oriental stage, což bylo jediné možné pódium, na kterém mohli v rámci BA vyniknout. (Coornelus)

Slávu ABYSMAL GRIEF v Česku šíříme už od památného vystoupení v klubu Modrá Vopice v roce 2015. Pohřební doom metal s kapkou italské teatrálnosti měl uhrančivou sílu i za světla, na „dvorku“ se sešel velmi slušný počet fanoušků, kteří byli svědky tradičního nástupu „smutečního řečníka“ Labese, který opět nezklamal a dorazil v brýlích a cylindru, které odložil, jal se kázat a hrát přitom na varhany ony dech beroucí melodie. Kapela bez jediného slova mezi skladbami odehrála parádní koncert, který neměl slabšího místa a trval ideálních pětačtyřicet minut. Lidi na place se královsky bavili, dobrá polovina byla v neustálém pohybu a ač jsou texty smutečního kvarteta plné smrti, pohřbů a hrobů, koncert vyzněl pozitivně. (Johan)

Zamrzelo, že vznikla kolize mezi ABYSMAL GRIEF a PAIN OF SALVATION, které mám také rád. Tahle progresivní partička je jedna z mála z tohoto žánru, kterou můžu. Stíháme posledních deset minut, které jsou poněkud rozpačité – kvůli výběru závěrečné skladby, ale dle hlasů z okolí se jednalo o slušný koncert. Každopádně jsem byl rád, že jsem viděl Daniela zdravého a v plné síle. (Coornelus)

Tak jsem řešil, kam se vydat. Protože PAIN OF SALVATION se kryli hned se dvěma interprety, které jsem chtěl vidět. Nakonec jsem se vydal právě na ně, protože jejich poslední zásek „In the Passing Light of Day“ mě prostě baví. Navíc už mě bolelo úplně všechno a říkal jsem si, že bych si tam mohl v klidu stoupnout bez tlačení. To se splnilo dokonale, protože místa bylo pod pódiem opravdu požehnaně (smích). Metalová obec se zjevně rozhodla holdovat hudebně extrémnějším radovánkám. Kapele však prořídlý dav náladu nezkazil a byla samý úsměv a pohoda ze všech přímo vyzařovala. Ale hned úvodní věc „Full Throttle Tribe“ z výše zmíněné novinky ukázala, že jsem si nevybral špatně. Dokonce bych řekl, že se POS snažili přizpůsobit playlist názvu festivalu a vybrali ty svižnější kousky. Věrné pak potěšily věci z jejich klasiky „The Perfect Element“. Každopádně, mě jejich progresivní dovádění hodně bavilo a po všech těch „kraválech“ jsem si užil celé vystoupení. To, že bylo vše skvěle zahráno a zazpíváno, asi v jejich případě nemá cenu řešit. A když dohrála závěrečná „On a Tuesday“ (ta gradace skladby nemá chybu!), klidně bych si dal pokračování. (Goro)

PROTECTOR byla jedna z kapel, kvůli kterým jsem přijel, takže odpočinek se musel odložit. Trochu mě zklamalo, že z mého nejoblíbenějšího alba „A Shedding of Skin“ zazněla pouze jedna skladba. Na lidech v kotli jsem viděl dost velkou únavu a úplně mě tím nakazili. I když bylo fajn slyšet hitovku „Golem“ a bylo to dobré, tak z tohoto vystoupení jsem se nakonec na zadek neposadil. Možná kdybych byl čerstvější… kdo ví. (Kubina)

SEPULTURA měla zvuk jedna nádhera, taky v Josefově vystupuje snad tak často jako SABATON na Masters Of Rock. (úsměv) Lidi ji musí dost žrát a já to asi nemám šanci nikdy pochopit. Nová tvorba jde mimo mě a když Brazilci vypálili staré skladby, znělo to strašně učesaně a uměle. Dost se mi koncerty legendární brazilské značky omrzely a navíc už tam není žádný Cavalera. (úsměv) (Kubina)

Jak mě začali CELESTE nudit studiově, v Jaroměři jim to sedlo skvěle. Sludge prosycené blackmetalovými sypačkami vyloženě lahodilo uchu, stejně jako čtyři červeně svítící čelovky oku. Image v kombinaci s hudbou zafungovala dokonale, tohle bylo vyloženě výživné vystoupení. Škoda jen, že jsem se trhl a udělal tu chybu, že jsem ze zvědavosti vyrazil na GOBLIN, kteří mně svou osmdesátkovou synťákovou produkcí prostě sednout nemohli. (Coornelus)

GOBLIN je pozoruhodná společnost, která datuje vznik do roku 1972! V jejím čele stojí Claudio Simonetti, dnes šestašedesátiletý klávesista a skladatel filmové hudby, zejména k hororům. Chápu, že koncert kapely dnes nazvané CLAUDIO SIMONETTI´S GOBLIN (ono těch GOBLINŮ existuje víc…) na někoho působil jako totální retro, ale mě jejich muzika bavila a nakonec jsem vydržel do konce. Stejně jako zaplněné nádvoří, které mohlo vidět paletu klávesových nástrojů, jež hlavní protagonista obsluhoval. Sekundovali mu kytarista, basačka a bubeník, ale hlavní pozornost na sebe poutal prošedivělý pán…  I když jsem měl pocit, že jsou některé klávesové úvody skladeb zbytečně natahované, jakmile se přidal zbytek sestavy, bylo to zábavné a připomínalo to filmovou hudbu, což bylo dáno i tím, že za kapelou běžela projekce, nejspíš právě z filmů, ze kterých produkované songy pocházely. Filmový dojem zakončily závěrečné titulky, které představily členy kapely, i vytleskávačka, jako kdyby šlo o premiéru nějakého trháku. Samotný Claudio byl z vřelého přijetí evidentně zaskočený a možná i dojatý. (Johan)

Ach jo, DANZIG… Jeho tvorbu mám rád a první čtyři desky uctívám. Takže jsem se hodně těšil. Ale zároveň se obával, protože už při poslechu vokálů na poslední řadovce „Black Laden Crown“ jsem nejednou udiveně nadzvedl obočí. A to se ve studiu dají dělat zázraky… Ale postupně. Byla pozitiva. Třeba skvělý výběr skladeb. Hrálo se hodně z mých oblíbených prvních alb a nechyběly klasické vály jako „Dirty Black Summer“, „How the Gods Kill“, „Mother“, „Bringer of Death“ a další. Kapela šlapala náramně a Tommy Victor se svojí kytarou a herním stylem do všech skladeb perfektně seděl. Takže i v tomto směru spokojenost, protože hudebně to mělo grády. Ale pak nastoupil Glenn. Jeho ego začalo prýštit na všechny strany, jeho gesta byla otravná a nekonečné sebevědomí by mu jeden záviděl. Ale co, to k němu prostě patří a člověk by nad tím dokázal přimhouřit oči. Co se ale přejít nedalo, byl jeho hlas. Mistr to prostě místy nedával. A je jedno, jestli to bylo únavou, nemocí, nebo prostě věkem. V tomto případě, kdy nefunguje jeho „elvisovský“ vokál, který je poznávacím znamením a obchodní značkou celého ansámblu, je zaděláno na problém. Asi nejpatrněji to bylo znát ve zmiňované „How the Gods Kill“, kde se v úvodu muselo doopravdy zpívat. Ale ono se moc nezpívalo… A to mám tenhle kus z celé jeho tvorby nejraději… Takže, na jednu stranu spokojenost, že jsem měl možnost vidět legendu s názvem DANZIG, na druhou stranu rozpaky, trochu hořká pachuť a smutek z toho, že jeden z nesmrtelných hrdinů se během jedné hodiny stal smrtelným. (Goro)

Tohle je ten Danzig? To bylo první, co mě napadlo, když tenhle macho pán nastoupil na pódium a dělal gesta, jako by právě přišel minimálně polobůh. On už samotný trapný požadavek před vystoupením, aby lidé jeho set nenatáčeli, o něčem svědčil. To vše by bylo ale ještě dobré, ale když už u čtvrtého slova mistr působil, že nemůže, bylo jasné, že je tady něco špatně. Nejsem Danzigův uctívač, kterých se evidentně sešlo dost, tak mám k němu jiný vztah, tudíž dokážu pochopit toho, kdo byl nadšený, že tuhle legendu může vidět živě. Nezaujatý fanoušek se ale musel škodolibě usmívat, protože to, co Danzig předvedl, byla jedním slovem vokální nemohoucnost. Přišel jsem jeho formu zkontrolovat i ke konci setu a to už nemohl mluvit v podstatě ani při uvádění skladeb. Nevím, nakolik je to jeho standard, nebo momentální indispozice a je mi to vlastně fuk, ale jet sem kvůli němu, tak nevím… (Coornelus)

Hlavní hvězda sobotního programu zhasla v tu chvíli, kdy Glenn Danzig otevřel pusu. Jasně, mohl být nastydlý, ale co s tím? Vystoupení DANZIG bylo kvůli otřesnému zpěvu na hranici přírodní katastrofy. Víc bych se v tom radši nepatlal, na kapelu jsem šel stejně jen ze zvědavosti a bylo mi to vlastně fuk. Horší to měli ti, kteří na Brutal vážili cestu kvůli téhle kapele – a museli být těžce rozčarovaní… jestli tedy neslyšeli, co slyšet chtěli. (Johan)

... a protože DANZIG byl uspávač hadů, tak mi představa o tom, že po něm vystoupí ještě tišší WARDRUNA, celkem děsila. Tím jsem se rozloučil s Brutal Assaultem 2018 a šel na kutě. (Kubina)

Během komického čísla mistra Danziga dávám kousek UNSANE. Nikdo jiný by snad nemohl vytvořit větší kontrast v přístupu k věci. Jejich hardcore a noise rock zněl pěkně syrově a to ve třech lidech, kteří vypadali jako normální chlapy. Rytmicky roztěkanější skladby byly sem tam proložené přímočařejší hitovkou a znělo to najednou hrozně mile, na míle vzdáleně od metalových póz a gest. (Coornelus)

DODECAHEDRON uzavřeli program na Oriental stage hodinovým výplachem. Zpočátku mě jejich blackmetalový masakr zaujal, kapela působila přesvědčivým a trochu zamotaným dojmem, nicméně po chvíli mě Nizozemci přišli monotónní. Možná chyběla znalost repertoáru, možná už hrála roli únava, taky jsem byl zvědavý na souběžně hrající kapely, takže jsem dal asi patnáct minut s šel o dům dál, abych se po kontrole UNSANE a DANZIGA na závěr vrátil. Lidi vydrželi, kamarádi si pochvalovali, takže DODECAHEDRON si posluchače našli a dokázali si je udržet. (Johan)

Bylo pozoruhodné, kolik lidí nejen že přišlo, ale vydrželo hodinu a čtvrt poslouchat WARDRUNU a ještě ji po vystoupení vyvolávat zpět. Muzikanti museli slíbit, že se vrátí, jinak by ovace neskončily… Přitom si WARDRUNA vystačí s lidovými nástroji a vokály a produkuje netradičně pojatý mix post folku s šamanskou rituální muzikou (lepší přirovnání mě nenapadá…). Ač v řadách kapely fungují resp. fungovali muzikanti z blackových formací, rychlost je to poslední, co set obsahoval – tady se nikam nespěchalo, vše mělo svůj čas i místo… ale taky se na můj vkus trochu opakovalo a vleklo. Tak jsem si odskočil na noise grind v podání FULL OF HELL. Ti do extrémního prasopalu vkládali zlé hlukové pasáže a celé to bylo hodně zlé a nesmlouvavé. Na mě až moc, takže jsem se vrátil na WARDRUNU a byl svědkem onoho srdceryvného loučení. (Johan)

Na WARDRUNU jsem se dost těšil. Rád si při troše kávy, když jsem doma sám, pustím jejich uhrančivé nahrávky plné středověkých rytmů a prapodivných bubínků. Hlavně proto jsem byl zvědavý, jak bude hudba tohoto nemetalového tělesa působit naživo. Co se týká hudebníků, tak před těma smekám. Vše bylo jako z nahrávky. Jen jsem se po celou dobu nemohl naladit na jejich notu. Především proto, že mě od poslechu stále odváděly řeči lidí okolo. Kdyby tomu tak nebylo, tak věřím, že by pro mě šlo o můj poslední vrchol letošního Brutalu. (Luma)

PERTURBATOR jsem nechtěl ani vidět, ani slyšet, ale byl poslední den, čekali jsme na ESOTERIC a tak jsme těkali mezi scénami a chvíli okoukli i tuhle bláznivost. Pódium hrálo všemi barvami jako nejosvícenější atrakce na Matějské pouti, jeden chlápek hrál na syntetizátor z roku 1980, druhý mlátil do bicích monotónní rytmy a syntetické techno řadu metalistů inspirovalo k tanečním kreacím, za které by se nemusel stydět ani Harapes. (úsměv) Víc než pět minut se tahle retro tucárna vydržet nedala, ale naštěstí vzadu hráli AURA NOIR. Tihle norští raraši fungující čtvrtstoletí se s ničím nepárali  a nahrnuli do velice slušně zaplněného stanu nekompromisní nálož staroškolského black/thrash metalu, který musel každého milovníka starých pořádků probrat z letargie. Fungovalo to výborně, nabral jsem síly na poslední plánovaný set letošního Brutalu, parádní ESOTERICKÝ pohřební zánik a zmar. (Johan)

Čekání na ESOTERIC bylo poměrně dlouhé, ale tuhle kapelu mám hodně rád a jelikož mi jejich show z roku 2015 utekla a od koncertu v Black Psu uteklo už hodně vody, držíme do hluboké noci posledního dne. Jak bývá na Brutalu pravidlem, nechybí na něm poslední den funeralová parta a tentokrát padla volba na tu z nejpovolanějších. ESOTERIC ve třech kytarách kouzlili psychedelické kudrlinky, bubeník držel pomalé tempo, Greg řval do svého bezdrátového mikrofonu a tíha byla téměř hmatatelná. ESOTERIC byli jako vždy přesvědčiví a když ke konci zrychlili a pustili se do deathmetalových temp, bylo to v jejich podání přímo skvělé. Zážitku z klubu se to sice nerovnalo, přesto jsem byl rád, že jsem je po dlouhé době viděl. (Coornelus)

Fotky: Coornelus

Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota

 


Zveřejněno: 18. 08. 2018
Přečteno:
4366 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

24. 08. 2018 13:56 napsal/a Dejv
...
Vulvo to si vážně myslíš že když muzikant který hraje b.m.a zároveň dělá glam rock je pozér?ty musíš mít v té tvojí hlavě pěkně nachcaný...ti co se v b.m.žánru opravdu vyznají s tímhle nemají žádný problém vždiť jich spousta poslouchá třeba takový Coven a spoustu 70years rockových kapel které už v té době byli evil a left hand path..tady jde o pohled a esenci temnoty a tu umí udělat i glam rocková kapela.Rozhodně budu víc respektovat takové Motley Crue než ty dnešní hippie shit sluníčka co dělají korektní metal aby snad někoho neurazili
24. 08. 2018 09:50 napsal/a Vulvát
Navíc
immortal tvrdí, že Belphegor žádní pozéři nejsou (s čímž nesouhlasím), což není pravda - podle https://www.metal-archives.com/artists/Serpenth/37757 jeden z těch degénů spolupracoval s galmrockery, což není moc trve cvlt blad shit
23. 08. 2018 08:10 napsal/a Bhut
vtip?
Těžko už ve zdejší diskuzi rozeznám vtip od vážnosti. Immortal nesnese kritiku blackových kapel a sám to dokládá tím, že umí a zná fotbal, ale přece se nesere do basketu a pak zcela bez skrupulí strhává a zesměšňuje elektronickou scénu. Trochu popel... Kozel se snaží být trollem, ale nějak to nevyšlo. Nebo si vážně myslíš, že mě to nějak popíchlo k divočejší reakci? Jo a co se týče Belphegor, tak ti už deset let stojí za prd.
22. 08. 2018 22:23 napsal/a immortal
Kurňa smích Otusi
Ještě, že máme blackmetalisty. Nehudbu Laibach bych nechal hrát v leda tak v Kosovu a ne na BA. Nám nic mandle nezvedlo, jen u nich máme = shit festu bez ohledu na chvalozpěvy jejich přívrženců. Osobně bych frontmanovi dal na hlavu utěrku na nádobí od Jásira Arafata :-)) . Tak asi tak, většího hudebního obohacení to nemá :-)) .
22. 08. 2018 12:04 napsal/a Otus
krása
Tolik žluči kvůli takový kravině? Nádhera! :) Laibach TOP letošního BA. Ještěže máme ty blekmetalisty, kterejm to zvedlo mandle...co bychom si bez nich počali :)